Z množství filmů, které byly uvedeny na letošním karlovarském festivalu, zaujaly například dva pokusy pojmout s respektem, a přitom nově klasické americké žánry. Režisérská superstar Paul Thomas Anderson ve filmu Vrozená vada vytvořil působivě zkouřenou variaci detektivky americké drsné školy, britský debutant John Maclean dokázal ve snímku Slow West zasadit do novozélandské krajiny poetický a s citem realizovaný western.

Mistr Anderson jde až na krev

Mezi americkými režiséry střední generace je Paul Thomas Anderson (nezaměňovat s akčním „střihounem“ Paulem WS Andersonem či Wesem Andersonem) jedním z nejuznávanějších. Ani ne tak průkopník nových trendů, který by ukazoval směr ostatním, jako výrazná individualita směřující po nějaké vlastní cestě. Jeho filmy mají epickou šíři a často také tomu odpovídající stopáž, pověstná je jeho schopnost dobře vybrat herce a dostat z nich skutečně mimořádné výkony. Spolu s plus minus stabilním týmem spolupracovníků dává svým filmům přesnou a někdy taky ohromující formu, v jeho raných dílech někdy na hranici okázalé efektnosti, postupem doby ale směřující ke „služebné“ střídmosti. Vrozená vada v Andersonově filmografii následuje po ceněných a jaksi na první pohled závažných filmech Až na krev a skvělém Mistrovi. Nový režisérův snímek může působit jako lehčí dílo, trochu kratochvíle, možná něco na způsob jeho formálně inovativní romantické komedie Opilí láskou. Nedomnívám se ale, že by tomu tak bylo. Vrozená vada je film jistě zábavný, i když trochu jiným způsobem, než publikum možná čekalo, má v sobě ale taky jakousi malátnou hloubku a posmutnělé emocionální jádro.

Anderson je velice kalifornský režisér, narodil se v tom státě a většina jeho filmů se v něm taky odehrává, ať už na periferii Hollywoodu (Hříšné noci), v ulicích Los Angeles (Magnolia), na naftových polích (Až na krev), nebo v prostředí pro Kalifornii typických nových sekt (Mistr). Vrozená vada je rovněž film kalifornský až na půdu, s neokázalým citem evokující jednu výraznou etapu nedávné historie toho státu, totiž začátek sedmdesátých let minulého století, kdy se léto lásky vytrácelo v kocovině urychlené vražděním na festivalu v Altamontu a odhalením kultu Charlese Mansona. Andersonův film je adaptací prózy prominentního amerického spisovatele (a známého tajnůstkáře – i v Simpsonových vystupoval s pytlem přes hlavu) Thomase Pynchona. Jeho děj se dá shrnout jako příběh pátrání permanentně zkouřeného soukromého očka, snažícího se odhalit rozsáhlé spiknutí, jehož stopy ukazují do všech stran a taky (možná především) nahoru. To, samozřejmě, asociuje filmovou klasiku – Big Lebowski bratrů Coenových. Takhle vytvořené očekávání je ale docela klamné, Vrozená vada je Lebowskému vzdálený film, duchem i stylem, je docela svůj, blízko má snad k rovněž značně zkouřené adaptaci Chandlerova Dlouhého loučení, již počátkem 70. let natočil Andersonův velký režisérský vzor Robert Altman.

Permanentní údiv se zenovým klidem

Doc Sportello (Joaquin Phoenix) je hipík věčně s jointem u pusy, taky soukromý detektiv a možná i cosi na způsob doktora, rozhodně má ordinaci. Obrátí se na něj jeho dávná láska Shasta (Katherine Waterstonová): na jejího milence, realitního magnáta Wolfmana (Eric Roberts), chystají pěknou habaďúru. Doc se především kvůli tomu, že jeho city k Shastě dosud nevyhasly, rozhodne pomoci. A pak se toho stane hodně a vlastně možná nic, rozhodně ne něco, co by připomínalo strukturovaný příběh vypointovaný odhalením nějaké velké pravdy na základě analyticky vyhodnocených stop. Doc je vržený do jakéhosi víru paralelně probíhajících kauz, vnímaných přes filtr permanentního rauše, povlává za skutečností, kterou nějak není schopný dostihnout a odlišit od přeludů produkovaných jeho intoxikovanou myslí.

Defilují před ním k bizarnosti posunuté figury a prostředí typická pro kalifornskou krimi – poživačné paničky, podivní doktoři, kteří řídí ještě podivnější léčebné instituce, Černí panteři, zdrogovaní jazzmani, drsní policajti, nacističtí ranaři a nájemní vrazi, čínské prostitutky s pořádně prořízlou pusou, hippies kapely (ta ve filmu se jmenuje, ehm, Flekatý pták), jakýmsi temným účelům sloužící organizace… a především Shasta, pořád unikající a pořád jakoby v dosahu, ne plakátová sexbomba, ale dívka nadaná jakousi prchavou přeludnou krásou, ideální předmět touhy. Část postav je reálných, všechny asi ne – třeba Docova kamarádka, s níž probírá detaily kauzy a která je i vypravěčkou filmu. „Detektiv“ tím vším prochází ve stavu permanentního mírného údivu a jakéhosi zkouřeně zenového klidu, jen málokdy se nechá vyhodit z konceptu, svým tempem trousí spolehlivě nepřípadné hlášky a zapisuje si o případu kryptické poznámky typu „něco španělsky“.

Film o začazeném hrdinovi působí sám značně začazeně, také je vyprávěn formou první osoby, jen poněkud neobvykle podané. Anderson se ale neuchyluje k většinou nudnému formálnímu blbnutí, jež filmaři často předvádějí, když stojí před úkolem zprostředkovat v nějaké míře halucinovaný svět. Kamera Roberta Elswitta se nedělá nijak nápadnou, postavená je ale vždy na tom přesně správném místě, ostré kalifornské slunce vtiskává obrazům Vrozené vady projasněnost a zároveň jakousi prchavost. Té přeludné kvality dosahuje Andersonův film především díky specifickému rytmu, jakoby impulzivnímu, proměnlivému, jak v rámci celku, tak uvnitř jednotlivých scén. Čas Vrozené vady je také značně zkouřený, rozběhne se a zase zastaví, stejně tak jako se příběh toho filmu nepohybuje po nějaké jasně dané přímce, spíš se všelijak motá a odbočuje.

Vrozená vada je samozřejmě taky legrační, v několika scénách dokonce hodně, třeba v pasáži s kokainem sjetým zubařem (okouzlující Martin Short). Anderson a jeho spolupracovníci ale většinou nehrají na velké vypointované smíchy, spíš z publika vyloudí znejistělá uchechtnutí adekvátní situaci sledování něčeho mírně nečekaného a ne úplně srozumitelného. Jeho jediným průvodcem je taky Doc Sportello, ten nejméně spolehlivý z vypravěčů, který je těžištěm, srdcem toho filmu. V mnohém komický a Joaquinem Phoenixem skvěle zahraný, zároveň je ale na té postavě cosi vážného, vlastně v celém tom filmu. Při vší přeludnosti a zmatenosti cosi vyjadřuje.

Třeba ve vztahu Doca a jeho parťáka/protivníka, ranařského policisty Bigfoota (Josh Brolin) to spojenectví protiv, averze i vzájemná potřebnost jako kdyby byly metaforou vztahu konzervativní Ameriky a té uvolněné a disciplínou pohrdající, již zrodila šedesátá léta. Především se ale Andersonovi podařilo vyjádřit znejistění a paranoii, charakteristické jak pro dobu, v níž se jeho snímek odehrává, tak i pro tu, v níž vznikl.

A v srdci je Vrozená vada docela smutná love story, naplno to vyzní třeba v eroticky vypointované scéně inscenované v jednom několikaminutovém statickém záběru, jíž režisér při vší zdánlivé impulzivitě a náhodnosti předvedl cosi velmi živoucího a přesného. Doc Sportello je v jeho filmu intoxikovaný rytíř smutné postavy, ženoucí se zešílevším světem za přeludem lásky, bloudící a ztrácejí směr i povědomí, odkud jde a proč. Ten svět je zobrazený s lehkostí, legrací a taky neurčitým smutkem, je prodchnutý pocitem ztráty. Něco skončilo, něco se stalo, jenomže jsme všichni tak pod vlivem a paranoidní, že ani nevíme, co to bylo. Mezi těmi nečitelnými a komickými figurami a přeludy, nemůže nikdo dosáhnout cíle, brání jim v tom ta „vrozená vada“, která lidské snažení odsuzuje k neúspěchu.

Život je víc než jen přežívání

Celovečerní debut skotského režiséra Johna Macleana (někdejší člen uznávané kapely The Beta Band) Slow West je film sympaticky skromný – stopáž pod hodinu a půl, pár postav, velmi jednoduchý příběh. Tu nikterak světobornou ambici ale naplňuje beze zbytku. Je to film někde mezi westernem a antiwesternem, baladou a groteskou, vychází z pravidel žánru, zároveň je někdy docela zajímavým způsobem pootáčí.

V něčem může připomínat Jarmuschova Mrtvého muže, jen jaksi uměřenějšího. Také popisuje společnou cestu dvou protikladných protagonistů, z nichž jeden je na Západě nováčkem, nechá před zraky hrdinů vyvstávat sled obrazů od legračních či poetických po velice kruté, nechá o něm hrdiny diskutovat občas docela obřadným jazykem. Místo Jarmuschova fatalistického mysticismu ale Maclean buduje jednoduchou a docela účinnou metaforu, vypointovanou opět prostým, avšak adekvátně podaným poselstvím. A jeho film je také na rozdíl od Mrtvého muže barevný, ve všech smyslech toho slova. Kamera Robbieho Ryana plně využívá kouzlo novozélandských exteriérů, aniž by ujela k pohlednicové „pěknosti“. Tempo filmu je předvídatelným způsobem „slow“, nejsou v něm ale zbytné nebo nepřiměřeně protahované pasáže, snad jenom ve střední části snímku trochu spadne řemen. Nepočetné akční scény nejsou sice nijak okázalé, realizovány jsou však s jistotou a invencí, často až překvapivou.

Skotský synek z dobré rodiny Jay (Kody Smitt-McPhee) se vypravil do Ameriky, aby tam našel svou uprchnuvší lásku Rosie (Caren Pistoriusová). Životu v divočině naprosto neuzpůsobeného chlapce se ujme protřelý pistolník Silas (Michael Fassbender), jeho úmysly ale možná nejsou zrovna nejpočestnější. Projíždějí okouzlující krajinou, cestou se potkávají s často ne zrovna okouzlujícími typy. Zemi kolem sebe vnímají protikladnými způsoby, které jsou průběžně konfrontovány. Pro Jaye je Amerika až mytická krajina, která lidem umožňuje naplnit svoje sny. Pro Silase místo, kde se z řetězu utrhla krutost a lidé dostali příležitost naplno projevit svou zlou náturu, jedinci nezbývá než se těm drsným pravidlům přizpůsobit, jinak nepřežije. Film předkládá argumenty pro obojí. Do té u protinožců inscenované Ameriky patří zabijáčtí lovci odměn a vyvražďování indiánů stejně organicky jako samostatná Rosie, jež v něm ztělesňuje americký sen v té jeho nevinné a obdivuhodné podobě. Obě tyhle Ameriky se střetnou v působivě inscenovaném a překvapivě jímavém finále, v němž se ukáže, že divákova představa o tom, čí příběh sleduje a o čem ten příběh vypráví, byla možná od začátku v něčem mylná. Dojde i na explicitní vyjádření poselství filmu: život je víc než jenom přežívání. Maclean v těch slovech sice zrovna „neobjevuje Ameriku“, jsou ale pravdivá. Nic proti tomu.