Dvacet let v ruském trestním táboře by měl strávit ukrajinský filmař Oleh Sencov. Podle rozsudku vojenského soudu v Rostově na Donu měl na anektovaném Krymu, odkud pochází, chystat teroristické útoky, například žhářství v kancelářích proruských organizací nebo útok na Leninův pomník (ó, hrůzo). Udělený trest je na horní hranici možné sazby, levicový aktivista Alexandr Kolčenko, který byl souzen ve stejném procesu, dostal deset let, v závěrečné řeči obvinění označil za „vyfabrikovaná a politická“.

Průběh řízení vykazoval známky monstrprocesu a absurdity. Když Sencov před soudem prohlásil, že byl během vazby mučen, žaloba připustila existenci jeho různých zranění, vysvětlila ji ale tím, že se prý Sencov před zatčením věnoval „masochistickým sexuálním hrám“. Ruské úřady tvrdí, že Sencov nebyl jen tak ledajaký terorista, ale vůdčí postava a organizátor, který zorganizoval síť podobně smýšlejících. Početní režisérovi stoupenci však tvrdí, že jediným Sencovovým proviněním bylo, že aktivně vystupoval proti anexi Krymu. Pro obžalobu zásadní byla svědectví Gennadije Afanasjeva a historika Oleksije Čirného, již dříve odsouzených na sedm let; Afanasjev přitom u soudu se Sencovem svou dřívější výpověď stáhl a prohlásil, že byla vynucena mučením.

Režisér Sencov není ve světě evropského filmu neznámý, jeho snímek Gaamer byl s pozitivními ohlasy uveden na festivalu v Rotterdamu v roce 2012. Je to příběh chlapce, který se snaží dostat se z poměrů ukrajinské provincie úspěchem v hraní počítačové hry Quake. Další Sencovův snímek se měl jmenovat Rhino, práci na něm ale režisér přerušil, když se začal angažovat na Majdanu. Jeho loňské zatčení vyvolalo rozsáhlou vlnu mezinárodní solidarity ve filmařské obci, na režisérovu obranu vystoupily mnohé evropské režisérské hvězdy od Agnieszky Hollandové po Kena Loache, Evropská filmová akademie a některá národní filmařská sdružení včetně akademie české. Široká mezinárodní publicita ale vězněnému filmaři zjevně nepomohla, Sencov byl odsouzen k drakonickému trestu (na otázku soudu, zda rozsudku rozuměli, odpověděli Sencov a Kolčenko zpěvem ukrajinské hymny).

Vypadat dobře v očích světa zjevně není prioritou ruské moci a její justice. Okázalé soudy nad Olehem Sencovem a dalšími Ukrajinci, kteří jsou v Rusku v současné době vězněni, plní z hlediska režimu celkem jasný účel. Pomáhají pacifikovat tu menšinu obyvatel Krymu, jež s ruskou anexí nesouhlasí. V době, kdy se na poloostrově začíná šířit deziluze z nesplněných slibů a zklamaných iluzí, to z hlediska režimu je potřeba, protože disciplína, jak známo, musí být. Podobné monstrprocesy mohou posilovat i image ruského režimu jako síly schopné odolávat nátlaku ze zahraničí – opustit naše chápání spravedlnosti po nás chtěli, ale my jsme jim do tváře plivli, sílu předvedli. V táboře příznivců Putinova režimu to může mít příznivý ohlas: zase jsme se jim postavili a zase se na nic nezmohli. Úloha Oleha Sencova a jeho druhů v celém tom divadle možná měla být úlohou pěšáka – potřebujeme monstrproces, někdo v něm bude muset být obviněný, ve vazbě snad ovlivněn ruční, elektrickou a další argumentací pochopí, že ta nejméně bolestivá cesta je pro něj spolupráce. Pokud s něčím takovým úřady počítaly, je k režisérově cti nutno uznat, že jim to ani trochu nevyšlo. Vystupování Oleha Sencova a dalších před soudem zdaleka neodpovídalo chování k odevzdané poslušnosti dobitých „viníků“ v monstrprocesech stalinské éry.

Mezinárodní solidarita vězněnému režisérovi nepomohla, alespoň k nižšímu trestu ne. I z historické zkušenosti normalizačního Československa je ale známo, že mezinárodní zájem může příznivě ovlivnit vězňovy životní podmínky, jeho šance na předčasné propuštění nebo prosté přežití, že vědomí toho, že se o jeho osud někdo venku zajímá, může být v těžkých chvílích za mřížemi docela podstatné. Proces s Olehem Sencovem také nějakým způsobem vyjasnil situaci mezi ruskými filmaři. Výrazné projevy solidarity s vězněným kolegou zazněly i z jejich řad, a to i od tvůrců, již se až dosud k Putinovu režimu vyslovovali spíš zdrženlivě, pokud vůbec, například od Andreje Zvjaginceva, režiséra mezinárodně úspěšných snímků Návrat a Leviathan. Vyslovili se i mnozí další – Alexej Fedorčenko, Alexej Popogrebskij... Praktický dopad ta jejich slova asi nemohou mít velký, představa, že se současným režimem je možné nějakým způsobem zdrženlivě koexistovat a nezadat si přitom, ale možná bere za své. Byť – jak řekl režisér Vladimir Mirzojev – „vláda ví naprosto přesně, co dělá a jaké cíle sleduje. Nemá smysl obracet se na soud, ti lidé jsou prostě funkcionáři, vykonávají rozkazy vyšších autorit. Takže vlastně nevím, na koho bychom se měli obracet.“