Zombie je poslední dobou docela hodně. Ve filmu, v televizi, kde zrovna začíná další řada Živých mrtvých (The Walking Dead, jednoho z nejúspěšnějších seriálů tohoto století), v obrázkových knihách (zombie volá po tom, aby byl vyobrazen), ve městech čas od času probíhají šprýmovné zombie pochody. Zombie je strašák našeho času, hodí se k němu, každá doba si vybírá děs jí odpovídající. V čem by ale ta jejich přitažlivost mohla spočívat, čím tak oslovují naši kolektivní imaginaci?

Upír je aristokrat a frajer

Hodně napoví srovnání zombieho s jiným v popkultuře dobře zabydleným nemrtvým – upírem. Mají společnou trvanlivost: dokud jim někdo nezarazí do srdce kůl, respektive nerozcákne mozek, vydrží, snad až do konce světa si budou dělat to své. Upír i zombie jsou také hnáni neutišitelným puzením sát či žrát, jsou závislí a věční. Snad ve všem ostatním jsou ale jeden druhému protikladem. Z upíra se vyvinula figura romantická, komických dimenzí tenhle jeho rys nabyl v pověstné populární sérii Stmívání, upír jako jistým způsobem zjemnělý individualista vystupuje i v serióznějších dílech. V Jarmuschově Přežijí jen milenci je to stylově oblečený estét a fajnšmekr, jenž mohl po staletí zjemňovat svůj vkus. Na soudobém upírovi je ale kromě noční romantiky taky něco tragického, je prokletý věčností, zatracený, prožívá lásku, již není možné naplnit, případně je svědkem jejího mizení, prožije ji, připraví ho o ni smrt a on musí pokračovat dál v té své nekonečné pouti. Mezi nemrtvými je upír aristokrat, osamělý, posedlý a dekadentní. Patří také do magického světa, kde platí ještě jiné zákony, než jsou ty definované vědou, zlo je v něm možné zahnat symbolem kříže či pachem (jak se to vezme) česneku, sluneční svit může přinést zhoubu, a být i znamením spásy. Nebylo to tak vždycky, třeba první slavný filmový upír – Nosferatu z Murnauova filmu – byl odpudivá mrtvolná bytost, jež i z plátna dokázala zasmrdět krchovem. Z upíra ale vyrostl frajer, svůdný a přitažlivý jako smrt, vzdálený, chladný a planoucí jako David Bowie, rozbolavělý vášní jako Gary Oldman.

Transformace z vúdú do viru

Zombie je proti aristokratickému upírovi proletář záhrobí. Je to masová bytost, která individualitu zcela postrádá, jeden jako druhý jsou stejní, možná na nich plandají zbytky oblečení, jež za živých časů krášlilo ta těla, tu a tam chomáč vlasů a další hnijící znaky ztracené jedinečnosti. Jinak ale – s upírem člověk může trochu poklábosit, než z něj vysaje všechnu krev, zato zombie? S tím žádná řeč není, tupě si jde za svým, nic jiného nevidí, nevnímá. Vlastně nevidí a nevnímá vůbec, jeho neukojitelná žravost je jenom jakýsi reflex, který zapomněl vyhasnout, když ten původní člověk zemřel. Existence zombieho nezná rozkoš, třeba i temnou, je to jen jiná forma neexistence – místo aby jeden v klidu ležel v hrobě, plouží se světem, požírá vše živé, všelijak ohnívá a vydává přitom bručivé zvuky. Na zombiem není nic kouzelného, je to bytost plně z tohoto světa, svým způsobem nepřítomnost kouzla, nějaké další dimenze života ztělesňuje. Je to sekulární strašák pro sekulární časy, dalo by se říct.

Opět, nebylo to tak vždycky. Původ toho výrazu je v haitském folkloru: v tradici vúdú, která byla z ostrova úspěšně exportována do americké Louisiany, je zombie mrtvý, který byl oživený čarodějem, aby slepě vykonával jeho vůli. Čáry ale z existence zombieho vymizely, původ jeho dnešních variant je ve sféře, již zkoumá věda – nejčastěji je to nějaký ten virus, jako v Živých mrtvých nebo velkofilmu Světová válka Z. Pro vypravěče příběhů o nemrtvých má tu výhodu, že publikum snadno přijme, že nějaká nákaza se rychle šíří, zombie apokalypsa se tím stává jaksi uvěřitelnější. Ale hlavně – ten virový původ odpovídá „duchu“ (nebo přesněji absenci téhož) mezi nemrtvými. Svět zombie je čistě pozemský, není v něm vyšší moci – nebo to alespoň tak vypadá –, není v něm nic než právě tento svět, jímž se potácejí zástupy truchlivých a nebezpečných pozůstatků lidí. Je to apokalypsa bez katarze, krvák, který je popřením tragédie, možná proto taky působí – při vší nesmyslnosti vyobrazeného – jaksi realisticky i pro člověka, který se vznešeným řečem vysmívá. Možná především pro něj.

Obavy z apokalypsy

Příběhy o zombiích často metaforicky vyjadřují aktuální obavy světa živých. Laciný horor George A. Romera Noc oživlých mrtvol (1968), který filmového zombieho proslavil, je často chápaný jako vyjádření zmatení a strachu americké společnosti na konci šedesátých let, je v něm dost obrazových odkazů k tehdy probíhající válce ve Vietnamu. V pokračování toho filmu, Úsvitu mrtvých, je zase ve scénách z obchodního domu obleženého zombíky „tepána“ konzumní společnost.

Dnešní příběhy ze světa ovládaného nemrtvými nemají takhle konkrétní terče. Jednak si pohrávají s rozšířeným „apokalyptickým strachem“. Něco je ve vzduchu, něco se stane. Příběhů ze světa po katastrofách je teď tolik, v literatuře, ve filmu, v televizi, všude. Jistě, dá se pochopit, že civilizace, která žije v historicky bezprecedentním dostatku a vůbec zajištěnosti, je přitahována příběhy postav, které o to všechno přicházejí a musejí se s tím nějak srovnat. Za tou módou temných očekávání je ale asi ještě nějaká hlubší příčina, dost možná vyvěrají z obavy, že západní civilizace je nějakým způsobem odsouzená, třeba ne vyšší mocí, ale nemyslícím a necítícím mechanismem koloběhu života a jeho vývoje, který nás už dál trpět nemusí. Jednoho dne se člověk probudí a zjistí, že ze všech těch jeho na oko mírumilovných sousedů se stala bezduchá monstra, naprogramovaná k zabíjení. To je taky velmi jednoduchá metafora hrůzy z druhých lidí, z toho, že mohou být proměněni v nemyslící agresivní dav, se kterým se jeden prostě nedohodne – třeba pod vlivem nějakého masového hnutí, ideologie, strachu. Zombie se tak stává symbolem zdavovění, existence separované od smyslu a citu, která mění svět v peklo bez příčiny, osamělé a smutné, i to ale neuvědoměle. Je možné před ním unikat, skrývat se – možnost, že pohltí i těch pár přeživších, ale hraničí s jistotou.