Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Maďarskému filmu Saulův syn se ve světě dostalo mimořádného uznání, korunovanému Oscarem. Je to skutečně mimořádné dílo, přinejmenším po formální stránce. V jednom ohledu to nadšené přijetí snímek debutujícího (!) režiséra Lászla Nemese až podráží.
Pro příbuzné a známé je to chlapík starý plus minus třicet let, který pravděpodobně řeší ten typ věcí, jaký muži toho věku řešívají.
Čas od času člověk neplánovaně nakoukne do cizího života a… něco uvidí. Stalo se mi tuhle v restauraci při obědě. U vedlejšího stolu matka a syn, tak jedenáct let, něco spolu řešili, nějaké jeho provinění, v místnosti bylo jinak ticho, hovor nešlo neslyšet.
Na záložce knihy Matouš, výboru z deníkových záznamů významného českého kritika Jiřího Cieslara (1951–2006), je společné foto autora a terapeuta Matouše Řezníčka, po němž je výbor pojmenován.
Kdyby deska Jet Plane and Oxbow byla natočená, dejme tomu, před necelými třiceti lety, stala by se z ní možná všeobecně uznávaná klasika, jedno z vrcholných děl své doby. Dneska to může působit, jako kdyby američtí Shearwater přišli trochu s křížkem po funuse.
Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným.
Minulý týden zesnuvší britský herec Alan Rickman vytvořil jednu ze svých posledních rolí v sedmiminutovém „kraťasu“, filmu Dust. Hraje v něm znaveně vypadajícího postaršího muže, který na ulici sleduje mladou matku a její dcerku.
David Bowie umřel dva dny po svých devětašedesátých narozeninách a vydání své poslední desky Blackstar. Album prý byl umělcův dárek na rozloučenou.
Leonardo DiCaprio ještě pořád nemá Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli – taková nespravedlnost, domnívají se početní hercovi fanoušci. A pokud člověk přistoupí na domněnku, že filmové ceny mají být nějakým způsobem „spravedlivé“ , pak na tom něco je.
Není možné být anglofil a nemít přitom rád Sherlocka Holmese. Pro hodně čtenářů (pro mě, například) představovaly příběhy Arthura Conana Doylea první setkání s esencí Anglie, již později nacházeli v dílech literárně jaksi významnějších autorů a ještě později na cestách.
Začátek roku je v kinech dost truchlivá doba, za oceánem končí oscarová sezona a do kin se pouštějí kousky, k nimž studia upínají naději, že si jich třeba nikdo nevšimne. Příhodný čas pro hledání útěchy ve vyhlídce do lepších časů, jež snad přijdou.
Od premiéry první části filmové trilogie Matrix v končícím roce uplynulo dvacet let.
To nejlepší v televizi v roce 2015 přišlo nakonec. Druhá řada seriálu Fargo je, myslím, nade vším, co se letos vysílalo. Její hlavní autor Noah Hawley dokázal to, v čem spektakulárně pohořel scenárista Temného případu Nic Pizzolatto. Svůj loňský triumf nejenom zopakovat, ale přidat k němu ještě něco navíc.
Správně pojmenovat kapelu je docela umění a taky důležitá věc. Pokud mezi jménem skupiny a její hudbou dojde k nějaké zásadnější kolizi, může z toho být mrzení. V lepším případě je názvem možné vyslat publiku signál, aby dopředu vědělo. Druhová označení květin jsou předzvěstí trippy hippy stylu, přehlásky a shluky souhlásek oznamují, že se bude hrát tvrdě, möc tvrdě.
Něco takového se podaří málokterému miminu. Max Zuckerbergová je na světě sotva pár týdnů, a už přišla o hezkých pár desítek miliard dolarů.
New York je město, které každý zná z filmů, žije ve fantazii i těch lidí, kteří v něm nikdy nebyli. Těch New Yorků je vlastně mnoho a mnoho.
Z Toma Hankse se stalo ztělesnění jakéhosi pevného amerického dobráctví – hraje téměř výhradně přívětivé muže, kteří mají zároveň autoritu a nenápadnou odvahu, usilovnost a zároveň si udrželi trochu dětinskosti, chlapectví. Stěny té jeho škatulky jsou natolik neohebné, že Hanksovy ojedinělé pokusy se z ní nějak vymanit nedopadly zrovna přesvědčivě.
Český prezident velkou část zdejší veřejnosti fascinuje v dobrém i ve zlém. Nemálo lidí tráví hodně času v myšlenkách na Zemana, i když by pro ně třeba bylo lepší zabývat se něčím jiným.
Hudebník, kouč, kouzelník, zakladatel řádů, přítel žraloků, bojovník a automobilový závodník Daniel Landa má talent překvapovat.
Britský herec Michael Fassbender střídá velké role tak rychle, až to jeden těžko stíhá. Slávu a související požitky si jistě zaslouží, zjevně je to inteligentní a pracovitý muž. Ve svém oboru vyniká, kamera ho má velice ráda, v jeho tváři se zvláštním způsobem spojuje strohost a vášeň (může to souviset s jeho německo-irským původem), dokáže sugerovat nějaké tajemství.
Zpěvák slavných britských Depeche Mode Dave Gahan a dvojice Soulsavers jeden druhého zjevně potřebovali, hledat se asi moc složitě nemuseli, v každém případě se však našli. Čerstvě vydali už druhou společnou desku Angels & Ghosts, která už zní spíš jako výsledek společné práce než spojení kapely a hostujícího vokalisty (případ jejich prvního alba The Light The Dead See).
Drobný kluk v černém sedí u piana zády k publiku, ten nástroj jako by na něj byl trochu moc velký. On působí křehce a mladě, vypadá na míň než těch svých pětadvacet.
Spectre, čtyřiadvacátý filmový příběh agenta 007, se netěší zrovna skvělé pověsti, důvody je docela snadné identifikovat. Nemůžu si ale pomoct, možná to bylo počasím, možná v mém mozku probíhají nějaké neblahé a nevratné procesy. Ale mně se Spectre docela líbil.
V těchhle předvýročních dnech pamětník co chvíli zavzpomíná. Třeba na Miloše Jakeše, komunistického generálního tajemníka v časech rozpadání se režimu.
James Bond na projekčních plátnech popíjel martini už v době, kdy já jsem byl ještě na houbách, je tu už zatraceně dlouho.
Na Pražském hradě byli minulý týden při oslavách nejdůležitějšího státního svátku vyznamenáni také normalizační aparátčík, vlivná figura pozdně komunistického popu, kapelník, komik a později (ehm) svérázný politik, jehož největší zásluhou je zřejmě pohotovost, s níž častuje nadávkami kritiky prezidenta Miloše Zemana.
Psát o téhle postavě může být pro autora docela zkouška. Jsou postavy skutečné a jsou postavy fiktivní, hipstera ale může být obtížné do nějaké z těch kategorií stoprocentně přiřadit, je trochu skutečnost a trochu výmysl.
Ze seriálu Pozůstalí (The Leftovers) se ve druhé sérii stalo výrazné a soustředěné dílo, prošel proměnou ze zajímavého excentrického úkazu ve strhující a suverénně provedené vyprávění, které má své jasné opodstatnění (alespoň soudě podle prvních částí, které v Česku odvysílala HBO).
Podzimně zbarvený český les, zvuk kroků na cestě, praskání táboráku, šumění řeky – všechny ty obrazové a zvukové vjemy, které v pánech určitého věku probudí jistý typ sentimentu.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
