Minulý týden zesnuvší britský herec Alan Rickman vytvořil jednu ze svých posledních rolí v sedmiminutovém „kraťasu“, filmu Dust. Hraje v něm znaveně vypadajícího postaršího muže, který na ulici sleduje mladou matku a její dcerku. Táhne se za nimi až ke dveřím jejich domku.

Počká do večera, zatímco maminka se koupe, vleze oknem dovnitř, postojí u dveří koupelny, pak ale vejde do dětského pokoje, šetrně zvedne spící dítě a obejme je, zašátrá přitom pod polštářem, vytáhne odtud mléčný zub. Ve speciálním mlýnečku ho rozemele na prach z titulu, brčkem si šňupne, v křeči se zmítá po posteli, ze zad mu vypučí černá křídla, dopotácí se k oknu a odletí, třepotá se na nočním nebi. Nebýt Rickmana, byla by to jen efektní hra s divákem: Co je to za chlapa? Jde po mámě? Aha, takže je to pedofil. Že by to byl její táta? Páni, ten chlapík je trochu morbidní Víla Zuběnka, to je ale překvapení. Pouhá Rickmanova přítomnost, jeho ztrhaná tvář, tlumený záblesk smutné touhy, který mu projede očima, když stojí přede dveřmi, za nimiž si může představovat nahé tělo mladé ženy, rozbolavělá grotesknost křeče, během níž se promění, to všechno jako by naznačovalo, že se hraje o něčem hlubším, že jde o víc než rafinovaný fórek.

Možná právě tohle bylo pro Rickmana nejvíc charakteristické. Nemusel hrát ve filmech, které jednou budou považovány za ty nejhlubší, umělecky nejpřínosnější. Svou přítomností je ale povyšoval, činil zapamatovatelnými. Vnesl do nich často teatrálnost, vědomé přehrávání, ne ale křeč šmíráka, který nemůže lépe, nýbrž rozkoš chlapíka, jenž trhá kulisy a náramně se přitom baví.

Planoucí oči z expresionistické tváře

Tu nejvážnější práci si nechával k divadlu, kde začínal jako kostymér. Jeho výkony na jevišti došly mnoha ocenění. I tam se ale prosazoval relativně dlouho. Do širšího povědomí se dostal až po třicítce, nejdřív díky seriálu BBC podle Barchesterských věží Anthonyho Trollopea, hrál v něm intrikujícího faráře Slopea; ta figura prý inspirovala J. K. Rowlingovou při tvorbě postavy profesora Snapea, o němž byla od začátku přesvědčená, že ho jednou bude hrát Rickman (producenti nejdříve chtěli Tima Rotha). Skutečně ho proslavila role Valmonta v divadelní adaptaci Nebezpečných známostí Choderlose de Laclose. Postava cynicky chladného svůdce, který se stane obětí vlastních intrik a zároveň se v něm při tom pádu cosi hne, mu musela sedět.

Představitelka Valmontovy protihráčky i spoluspiklenkyně markýzy de Merteuil Lindsay Duncanová po premiéře řekla: „Hodně lidí opouštělo divadlo v myšlenkách na sex. Většina z nich ho chtěla mít s Alanem Rickmanem.“ A to mu už zůstalo, předpokládám, že se nezlobil. Byl považovaný za jednoho z nejvíc sexy mužů mezi herci. Nenaplňoval přitom představu prvoplánového krasavce, jeho tvář byla jistým způsobem nesourodá, neharmonická, jako kdyby načrtnutá expresionistickým malířem, taky ji dokázal parádně křivit. Mezi všemi těmi hrboly a výstupky Rickmanovy planoucí oči… Nebyla to tvář pro hrdinu v hlavní roli, spíš pro jeho protivníka, kterého sice může „klaďas“ ve finále poslat do horoucích pekel, v paměti publika ale zanechá třeba i výraznější stopu.

Už jeho první zloduch byl charismatický a zábavný. Mezinárodní terorista Hans Gruber z prvního dílu Smrtonosné pasti. Vymóděný a dekadentní eurozabiják, kterému se připletl do cesty Bruce Willis, „další z těch amerických děcek, která viděla trochu moc filmů“. Rickmanovský padouch to má totiž těžké, realita neustále sabotuje jeho geniální plány, co chvíli prodělá nějakou tu frustrující „srážku s blbcem“, kdo má tenhle nekonečný opruz vydržet, člověk přece má jenom jedny nervy. K jisté formě dokonalosti to teatrální padoušství Rickman dovedl ve filmu Robin Hood: král zbojníků. Ten snímek je pitomý od začátku do konce – Kevin Costner jako Robin Hood? Ve které choré mysli se tahle zvrhlá idea urodila? Ale Rickman jako šerif z Nottinghamu ho ve chvílích, kdy je na plátně, mění v okouzlující one man show. Lítá ve své paruce, která by se jistě líbila zpěvákům pop-rockových kapel z hlubokých osmdesátek, dští síru, mučí lidi, zakazuje Vánoce, pořád vytočený, jen někdy to skrývá za ledovým chladem. Otravný film dokáže pár grimasami proměnit v zábavně přepálený muzikál bez písniček. Už jenom ten totálně otrávený úšklebek v okamžiku, kdy zbojník oknem prosviští do budoáru, zrovna když se v něm na podlaze chystal konečně zprznit lady Marion, je k nezaplacení.

Nejednoznačný spodní proud

Od hollywoodských velkoprodukcí se vracíval do divadla, účinkoval i v nenákladných nezávislých filmech. Dva režíroval – ceněné komorní drama Zimní host a předloni premiérovaný romantický příběh ze dvora Ludvíka XIV. Trochu chaosu. Mladší divácké generace si ho ale budou pamatovat především jako profesora Snapea ze sedmidílné potterovské ságy. Dospívající kouzelníky z bradavické školy dusí svou přezíravostí, k Harrymu se chová s opovržením, vypadá to, že je napojený na temné síly. Z větší části je to však maska, za ní je bolest ze ztracené a nenaplněné lásky, vzpomínka na dávné ústrky a taky hrdinství, ochota k největší oběti – nejenom položit život, ale být taky v zájmu dobré věci v očích těch, na nichž mi záleží, někým velice zlým. Občas lidi nad Harrym Potterem ohrnují nos – zábava pro děti za strašné peníze. Já ho ale těm dnes už třeba odrostlým dětem docela závidím. Tu možnost vyrůstat s nějakým příběhem, který se přiměřeným způsobem dotýká těch skutečně velkých věcí. A v profesorovi Snapeovi se jich mnoho mohlo poprvé potkat s nějakou nejednoznačností, spodním proudem v lidském charakteru. A Rickman byl v té roli skvělý.

Známý americký komentátor David Brooks píše o dvou druzích ctností či předností, těch, které si člověk vypisuje do „cévéčka“, a těch, o nichž se bude mluvit na jeho pohřbu. Alan Rickman měl zřejmě dostatek obou – hodně toho dokázal, byl ve své práci výborný, po jeho smrti pak jeho kolegové (nejvýrazněji představitel Harryho Pottera Daniel Radcliffe) dojatě dosvědčovali, že ten představitel padouchů měl mimořádně dobrou povahu. Byl ochotný pomáhat přátelům rychle a daleko nad míru běžného očekávání, padesát let zůstal se ženou, jež byla jeho první láskou a kterou označil za „kandidátku svatořečení“. O dobrácích se často předpokládá, že jsou sice spolehliví a fajn, ale často taky trochu nudní. Troufám si odhadnout, že Alan Rickman byl ten typ dobráka, se kterým je občas skutečně veliká legrace.