David Bowie umřel dva dny po svých devětašedesátých narozeninách a vydání své poslední desky Blackstar. Album prý byl umělcův dárek na rozloučenou. „Jeho smrt se nelišila od jeho života – byla uměleckým dílem,“ napsal na Facebook po oznámení Bowieho smrti Tony Visconti, producent Blackstar a mnoha dalších zpěvákových alb.

Smrt jako umělecké dílo, tedy smrt nějakým způsobem inscenovaná, kontrolovaná, smrt nějakým způsobem v roli. A také smrt nijak neohlašovaná pomocí pečlivě dávkovaných zpráv o nemoci, vyjádřeních solidarity, slov povzbuzení odcházejícího umělce publiku a naopak. Velmi lakonická smrt. Tady to máte a já jdu. Veřejná i zdrženlivá. Performance i výraz stoického přístupu k posledním věcem. Jako kdyby umírali dva lidé, postarší anglický pán, který v New Yorku vedl asi docela normální a snad i šťastnou rodinnou existenci, nikterak nápadnou, před lety (a nečekaným vydáním jeho alba The Next Day) se psalo, že se Bowie tiše odebral do penze. A ten druhý… Těžko říct. A ani poslední umělcovo album se nesnaží v tom udělat jasno, naopak velmi silně zpřítomňuje otázku: co byl ten Bowie vlastně za člověka?

Klišé s chameleonem

Každá pop hvězda má nějakou personu, někdo z nich si ji cílevědomě vytvoří, někomu se to prostě stane. Publikum, veřejnost nebo jejich většina je vnímá jako nějaké vlastnosti a charakteristiky, má dojem, že je zná, nejenom jako tvůrce, ale i osobně. Tom Waits je jistě zábavný chlapík, který vás v ošuntělém baru bude bavit z prstu vycucanými historkami. Mick Jagger sebevědomý satyr, který si vždycky vezme, co (koho) chce, svoje peníze má dobře spočítané a hledí, aby přibývaly. Bob Dylan je píseň učiněná tělem, pokud zrovna nehraje, sedí někde v ústraní a něco záhadného si tam mrmlá. Thom Yorke dobře vychovaný muž, vždy připravený podělit se s okolím o svou starost o budoucnost světa. Kanye West talentovaný megalomaniak, jenž bere označení za mesiáše jako výraz trestuhodného podcenění. A David Bowie?

To nejotřepanější klišé, které se v souvislosti s ním používá, je „chameleon“. Ano, tenhle umělec měnil barvy, neměl stálou podobu. Ta ještěrka to ale dělá proto, aby nebyla vidět, splynula s okolím. V tomhle smyslu byl David Bowie opakem chameleona. Po několik desetiletí byl vidět velice výrazně, ovlivnil vývoj populární hudby jako málokdo, jeho písně se staly dědictvím, vstoupily do imaginace několika pokolení, utvářely ji. Glamrockové monstrum Ziggy Stardust, bezpohlavní, nebo naopak všepohlavní, aristokratický, pohublý a dekadentní Thin White Duke, melancholický experimentátor z časů berlínské trilogie druhé půle 70. let (desky Low, Heroes a Lodger), rozjížděč na parketu z dekády následující… Osobnost za nimi je ale unikající, při vší viditelnosti těžko rozeznatelná. Už ten matoucí pseudonym. Umělec, který je na tisíc procent velkoměstský, vystupuje pod jménem slavného zálesáka, po němž je pojmenovaný Bowieho nůž. Nakonec ale ty rozpory bývají na lidech to nejzajímavější.

Muž, který odletěl

Budu trochu osobní. Poprvé jsem jeho existenci výrazněji zaznamenal na gymnaziální výměně se školou v západním Německu. Bowie byl tehdy všude, zrovna vyšla jeho deska Let’s Dance. Seladon, který ze sebe sypal nadupané diskotékové písně, mě moc neoslovil (že některé z těch songů jsou vlastně dost dobré, mi došlo až později). V představách gymnaziálního hudebního fanouška měl „pravý“ rokenrol být taky jaksi skutečný, a proto i špinavý, hudba taky trochu zpocená a ledasčím potřísněná. David Bowie se mohl jevit jako popření toho všeho, čistý, vymóděný, v něčem až umělý, spíš výplod něčí fantazie než bytost jaksi hmotná a tím také omezená, držená při zemi tělesnými funkcemi a nutností udržovat je v chodu.

Samozřejmě ty moje představy o hudbě byly věku odpovídajícím způsobem omezené. S Bowieho netělesností to jistě taky bylo všelijaké, jeho přátelství a spolupráce a vůbec spřízněnost s Iggym Popem, tím stoprocentním a z řetězu utrženým rokenrolovým zvířetem, dokládá, že forma je nakonec jenom forma. Po nějakém čase se mi dostalo do rukou jeho album Low, jenom o pár roků starší, ale jako kdyby ho natočil někdo úplně jiný. Zasněná, tragická a zvláštním způsobem prchavá hudba, jejíž autor jako kdyby zpíval zpoza tlustého skla, oddělený od světa a rezignovaný. „Pořád se vybourávám v tom samém autě,“ povzdechne si. A natočí píseň Warszawa, ten nejtruchlivější pochod historie popu (ale pořád je to pochod). Na přebalu Bowieho fotka, androgynně krásná tvář, ostré rysy a blond vlasy jako z almanachu dekadentního árijství, za ní nějaká rozpálená plocha, snad tam hoří.

Je to obrázek z filmu Nicolase Roega Muž, který spadl na Zemi, Bowie v něm hrál hlavní roli. Loni byl v New Yorku uveden muzikál na jeho motivy, Bowie pro něj napsal pár písní, taky skladbu Lazarus, jeden ze singlů z jeho nové desky. Příběh toho filmu svádí k tomu, aby byl aplikován na hlavního představitele. Mimozemšťan původem z planety, která umírá žízní, hledá pro svoje lidi nový domov, musí nouzově přistát na Zemi, žije tu inkognito jako velmi bohatý muž, zároveň se snaží dát svoje plavidlo dohromady a pokračovat v cestě, protože tahle planeta pro něj domovem být nemůže. Bowie zatím ještě neodletěl a asi se to ani nestane, chtělo se napsat těsně po vydání poslední desky... Jeho písně, jeho hlas, nenapodobitelně rozechvělý mezi úzkostí a patosem, ale často vyzařovaly osamělost, neschopnost kontaktu, byť by se pod pódiem tísnily tisíce obdivovatelů a obdivovatelek. Spojoval Majora Toma, který krouží na oběžné dráze a ztrácí spojení, Ziggyho Stardusta, jenž hraje na kytaru jako bůh a miluje se se svým egem jako „malomocný mesiáš“, starého muže zpívajícího skladby z Blackstar.

Imprese dnů ztracených

Kdo slyšel Blackstar v den, kdy album vyšlo, a potom po oznámení umělcova skonu, slyšel vlastně dvě desky. Ta první byla svědectví o pokračujícím vývoji, jedno ze zastavení na cestě, jistě se chýlící ke konci, ale ještě ne nutně tam. Druhá pak „dárek na rozloučenou“, nahraná a nazpívaná s vědomím, že žádná další už nebude. Bowie na ní zůstal Bowiem, tedy umělcem, který se nezastavoval, pořád něco zkoušel, nepřitahovalo ho pokusit se na konci dráhy o nějaké její shrnutí, dostat na jedno album všechno, čím byl a co chtěl říct. Byl to spíš krok na neznámé území, ale to vlastně shrnuje Bowieho nejlépe. Až do konce nechtěl ustrnout.

Zároveň je to ale deska vědomím blížícího se konce prodchnutá, smrt je její perspektivou. V Heroes, Bowieho snad nejslavnější skladbě, se dá slyšet i píseň o zániku, muž a žena se milují, svět ale je proti, oni jsou jistým způsobem proti, není, co by je udrželo pohromadě. Ale aspoň na ten jeden den z nich hrdinové být můžou. „We can kiss like nothing could fall.“ A pak třeba umřít. Ten zánik, jímž je prodchnutá deska Blackstar, je jiný, žádné heroické vzepětí, záblesk, jenž oslní a zmizí. Spíš pomalé rozpouštění, zakňourání, zaúpění, jímž v Eliotově básni končí svět. Titulní skladba má skoro deset minut, rozpadá se do tří částí, lehká rytmika, nervní, ale ne moc k tanci, zvuk místy trochu do jazzu a často jaksi do kosmu. Bowieho hlas o dost stísněnější než obvykle, studiovou technikou nijak neupravovaný, zaznamenaný beze snahy potlačit příznaky stárnutí.

Podobně i na videoklipech k písním Blackstar a Lazarus. I v nich vypadá Bowie jako starý muž, tvář zbrázděná vráskami a uválené vlasy, ztracený muž – v nějaké halucinaci plné temných symbolů, jíž prochází se zavázanýma a zraněnýma očima. Jako Lazar vstává z nemocniční postele, vznáší se nad ní, nejistý a stařecký, jako kdyby tohle zmrtvýchvstání bylo mimo program, nemělo se stát, bylo zneklidňující a absurdní. David Bowie ze svého umírání drama nedělá, podává ho spíš se suchým sarkasmem, dost černým a taky britským. Jeho Lazar opouští Zemi, odhazuje mobil. Vzkazuje světu: „I’ll be free, just like that bluebird.“ V roztřeseném hlase, jenž ten verš zpívá, je ale spíš cítit úzkost, snaha vsugerovat sám sobě, že tohle dobře dopadne.

Ve více písních na Blackstar se zpívá o lidech nadaných velkou mocí, schopných strhnout davy, hlas nemocného Bowieho ale jako kdyby ta slova o silném člověku relativizoval, usvědčoval, obnažoval jejich poblouzněnost, nesmyslnost. Ambicí umělce tváří v tvář smrti nebylo vydat počet ze života, obsáhnout ho, spíš poslat zprávu z té šedé zóny mezi pozemskou existencí a jejím koncem. Jenom se ale dohaduju. Poslední píseň posledního alba Davida Bowieho končí opakovaným: „Nemůžu vydat (prozradit) všechno.“

Blackstar působí jako Bowieho Odcházení, zvukový doprovod k vytrácení se ze života, pomalému odplývání někam jinam. Hlas člověka se během něj ztrácí v hudbě, která není dramatická, ale ani neuklidňuje, pořád je drobnými úkroky či vpády nečekaného zvuku vyváděna z rovnováhy. A pěvcův hlas zní, jako kdyby se zpřed jeho očí vytrácely obrazy života, jenž tomuhle okamžiku předcházel. Všechny ty roztodivné věci a všechny ty podoby splývají jedna do druhé a svět kolem najednou vypadá neznámý a nový, protože zapomenutý, člověk v něm stojí dezorientovaný jako stařec, jako novorozenec, jako zmrtvýchvstalý. V hlavě jen impresi všech těch dnů zmizevších, ztracených. Mezi nimi i ten den, po který jsme „mohli být hrdinové“. Ale to už je dávno.