Leonardo DiCaprio ještě pořád nemá Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli – taková nespravedlnost, domnívají se početní hercovi fanoušci. A pokud člověk přistoupí na domněnku, že filmové ceny mají být nějakým způsobem „spravedlivé“ (podle mého nejsou a ani být nemohou), pak na tom něco je. DiCaprio je přece světová hvězda a zároveň skutečně dobrý herec.

Podobné dluhy se často vyrovnávají divným způsobem, dlouhodobě opomíjená osobnost je oceněna za výkon či dílo, které v rámci její filmografie nepředstavuje zrovna vrchol – jediný snímek Martina Scorseseho, který dostal Oscara za nejlepší film, je Skrytá identita. „Leovi“ by to letos prý mělo taky vyjít, zlatou sošku mu může přinést jeho uchopení postavy trapera Hugha Glasse ve filmu Revenant: Zmrtvýchvstání režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárrita. Dalo by se to čekat, za takové výkony se Oscaři dávají. Bohužel. Ne snad proto, že by DiCaprio svým herectvím film nějak snižoval, byl v něm špatný. Ale smyslem hraní přeci je vytvořit nějakou postavu – a postava Hugha Glasse za moc nestojí, nikoliv DiCapriovou vinou.

Odysea jen pro drsné

Iñárritův Revenant vychází ze známého skutečného příběhu, jistě přibarveného ústním podáním. Hugh Glass se počátkem 19. století účastnil velké výpravy lovců kožešin na horní tok Missouri, zaútočili na ni indiáni z kmene Arikara, mnoho jejích účastníků pobili. Přeživší unikli na lodi, nechtěli ale jet po řece, kde se daly čekat další útoky. Vyrazili na dlouhou pěší cestu. Glass během ní narazil na medvědici grizzly s mláďaty, zaútočila na něj a velmi vážně jej poranila, Glassovi se ji však podařilo zabít. Kvůli zranění ovšem nemohl pokračovat v cestě, velitel expedice rozhodl, společníci považovali za jisté, že umře. Vykopali mu hrob a nechali s ním dva dobrovolníky – devatenáctiletého Jima Bridgera (později se stal velkou postavou Divokého západu) a Thomase Fitzpatricka. Ti ale selhali – prý ze strachu z indiánů –, vzali Glassovu pušku a další věci a nechali ho svému osudu.

Glass měl ale značně tuhý kořínek, nejenže neumřel a vydal se na cestu, přestože měl zlomenou nohu, rány od medvědích drápů na zádech tak hluboké, až by byla vidět žebra, některá zranění se zanítila, což léčil tím, že nechal červy ožrat „nemocné maso“. Urazil divočinou přes tři sta kilometrů, cestou mu pomohli přátelští indiáni. Pronásledoval Bridgera a Fitzpatricka, prý chtěl hlavně zpátky svoje věci. Dostihl oba, Bridgera ušetřil kvůli jeho mládí, Fitzpatricka taky, snad proto, že zloděj byl v armádě, když se setkali, a za zabití vojáka byly přísnější tresty. A navíc tu pušku Glassovi vrátil. Docela by mě zajímalo vidět film o chlapíkovi, který popře smrt jenom proto, aby mu jiný chlapík vrátil flintu. Jenomže Iñárritu a spoluscenárista Mark L. Smith z Glassova příběhu udělali onačejší story, pokus o zásadní výpověď prosycenou jakýmsi univerzálním duchovnem. K tomu později.

Podívejte, jak jsem skvělý!

Film o extrémním vznikal extrémním způsobem, Iñárritu se celkem pochopitelně snažil v natáčení nějak přiblížit skutečným kulisám Glassovy odysey, některé věci se nedají odehrát před greenscreenem a pak jít do kantýny na latté. Natáčení bylo extrémně vyčerpávající a taky nákladné. Iñárritu je zvyklý pracovat se světoznámým a skvělým kameramanem Emmanuelem Lubezkim, mimo jiné točil i poslední filmy Terrence Malicka. Je známý tím, že nepoužívá umělé zdroje světla. To nemusí představovat zásadní problém při vzniku snímku tvořeného sledem impresí propojených spíš emocí, myšlenkou, navíc natáčeném v Texasu, kde slunce svítí po většinu dne. Velkoprodukci za desítky milionů dolarů vznikající v zimě v horách v Kanadě taková metoda může značně zbrzdit – natáčet se dá jenom pár hodin denně. Iñárritu navíc s velkou oblibou slepuje víc záběrů tak, aby působily jako jediný, aby se výsledek jevil jako bezešvý, musí být v dílčích záběrech světlo plus minus stejné – v digitální postprodukci se všechno dohnat nedá. K vyčerpání a náročnosti představ se přidala i smůla, tvůrcům nepřálo počasí, sněžilo, když nemělo, a naopak – když byl sníh v záběru potřeba, přišla obleva. Část natáčení se musela neplánovaně přesunout do argentinské Ohňové země. Asi se dá předpokládat, že všichni byli rádi, když už to měli konečně za sebou. Otázka je, jestli to stálo za to.

Revenant je namistrovaná banalita, která anoncuje důsažnost a hloubku, jíž tvůrci filmu nejsou schopni dosáhnout

Z pohledu autorů určitě. Film je kritikou vynášený, asi pobere nějaké ceny. Oscara pro nejlepší film Iñárritu dostal loni za Birdmana, takhle krátce po sobě blesk na stejné místo asi neudeří, ale aspoň něco se asi urodí. DiCapriovi se dostává také velkého uznání. Jeho výkon je skutečně oscarový, akademie má totiž sklon oceňovat ty herce, kteří si vytrpěli svoje, nějakým způsobem se popřeli. Známá krasavice se třeba nechá namaskovat tak, že vypadá, mírně řečeno, neatraktivně, někdejší lamač dívčích srdcí dostane při natáčení pořádně do těla a nebojí se vypadat nevábně – potrhaný, trochu ohnilý, s rozpraskanými rty a slinou v koutku úst se plazí sněhem, namáčí do ledové vody, řítí ze svahu, nahý nocuje v mršině koně… Pokud ale tvůrci Revenanta skutečně chtěli říct cosi důležitého o světě, jejich film selhává. Ne že by to snad řekli nesrozumitelně. Naopak, mlátí svým poselstvím publikum po hlavě s urputností parádně vytočené medvědice. Zároveň film (alespoň na mě) působí jako předlouhá reklama na sebe sama, pomalu každým záběrem jako by křičel: Vidíte, jak jsem skvělý? A vlastně je, jistým způsobem rozhodně. Je nepopiratelné, že za tím filmem je strašná práce a místy i velká invence. Okázalost a polopatismus dnes docela frčí. Stejně si ale nemůžu pomoct: Revenant je namistrovaná banalita, která anoncuje důsažnost a hloubku, jíž tvůrci filmu nejsou schopni dosáhnout.

V něčem je ten jejich záměr záměr třeba sympatický. Ukázat svět jako místo, kde jakýmsi zvláštním způsobem koexistuje krása a krutost. Medvěd žere člověka, člověk zabije medvěda, člověk zabije člověka, který před chvilkou sežral rybu… A všem je strašná zima a žádnou velkou radost jim to nepřináší. Zároveň je ten svět ve své divokosti taky nádherný, horské štíty se tyčí, vodopády valí, ohně hoří nocí, stáda se ženou, Lubezki najde majestát i v obraze postavy, která ve sněhové vánici napíná luk. A taky v něm existuje láska, která spolu s touhou po odplatě drží Glasse při životě, láska k zavražděné indiánské ženě (jinak to v tom krutém světě dopadnout nemohlo), jež k hrdinovi ve snech promlouvá, a k synovi, na němž lpěl a který byl před jeho očima rovněž zabit. Tu lásku chce pomstít, ale ona ho vede, aby smysl odplaty nahlédl nějak jinak. Zároveň je Iñárritův film komentářem k americké historii. Kolonizaci popisuje jako střet divočiny a jejích obyvatel, možná krutých, také sdílejících odvěký řád, s bezohlednou a chtivou novou silou, která chce žrát a profitovat bez ohledu na důsledky, dělat svůj obchod, vykupovat kůže vybíjených zvířat, směňovat je s původními obyvateli za zbraně, jimiž budou zabíjet, a alkohol, který zabije je.

Ohlašovaná katarze, která se nedostaví

Snad nejlepší záběr je ten úplně první. Začíná blízkým obrazem zurčící vody, jejíž zurčení navozuje dojem harmonie, vzdálí se a ukáže, že žádná idylka se nekoná, ten proud teče lesem, který zatopila obleva. Přízračnou scenerií se plíží tlupa vyčerpaných a špinavých lovců, před mířidla se jim dostane jelen, zamířit a prásk. Tma filmu v působivé zkratce. Silných míst je ve filmu víc, úvodní bitva předvedená okázale a efektně, ale taky velmi účinně, scéna napadení Glasse medvědicí, protahovaná a zachycená z blízkosti hrdiny, smýkaného a znehybněného, napjatého – hnutí mysli toho zvířete jsou nepředvídatelná, zaútočí, jde pryč, vrátí se, šťouchne čumákem, udeří tlapou…

Problém je ale v hlavní postavě, která vlastně zůstává anonymní, nějaký chlapík, který vypadá jako DiCaprio, prochází katalogem strázní. Divák je může empaticky vnímat s ním, mrznout v ledové vodě, být bezmocný při útoku zvířete, cítit bolest při každém došlápnutí na zlomenou nohu. Jinou kvalitu blízkosti ale snímek, myslím, navodit nedokáže. Postava Glasse je definovaná nějakými vztahy, ty se ale nepodařilo zpřítomnit. Pouto otce a syna je demonstrováno tím, že si jsou neustále nablízku a často si opakují, jak moc jim na sobě záleží. Glassova mrtvá manželka se objevuje ve snových, rádoby duchovních pasážích, náležitě podmalovaných hudbou a zvukem mluveného domorodého jazyka, který by jistě dodal spirituální dimenzi i dotazu na cenu rohlíků. Celkově vzniká dojem duchovní polévky z pytlíku – instantní přísady ve značně „highendovém“ provedení. Jistě, z celkové stopáže tyhle scény představují drobný zlomek, pro chápání postavy jsou ale podstatné. I proto, že Glass je jen taková vyprázdněná figura, se druhá část filmu značně vleče, najednou není s kým všechny ty scenerie procházet a prožívat, jenom nějaký chlapík si tam ve sněhu hraje na Meresjeva.

Vůbec, indiáni. Film je v jejich střetu s přicházející bělošskou civilizací jasně na jejich straně, nic proti tomu. I ten krutý náčelník Arikarů má pro svoje skutky jaksi lepší důvod než chtivost. Tím, že je film redukuje na sice kruté, ale ušlechtilé divochy, krásné oběti s dispozicí pro duchovnost, z nich dělá… klišé. A to mi jako projev úcty nepřijde.

Přinejmenším ve dvou klíčových scénách navíc jednání postav přestává dávat smysl. Glassův protihráč Fitzgerald (skalpovaný Tom Hardy) má v jednu chvíli spoustu důvodů hrdinu zabít, příležitost taky, nepochopitelně to však neudělá. Nejhorší je ale v tom ohledu finále, v němž úvahy o smyslu či nesmyslu odplaty vedou Glasse ke skutku, který by měl přinést nějakou katarzi, výraz nějakého osvícení či zmoudření. Fakticky to ale je jen alibistický čin, který na průběhu věcí nic nezmění a žádnou katarzi, myslím, přinést nemůže. Na druhou stranu, ta okázale ohlašovaná a zdůrazňovaná, ve skutečnosti však nepřítomná katarze Iñárritův film vystihuje naprosto přesně.