To nejlepší v televizi v roce 2015 přišlo nakonec. Druhá řada seriálu Fargo je, myslím, nade vším, co se letos vysílalo. Její hlavní autor Noah Hawley dokázal to, v čem spektakulárně pohořel scenárista Temného případu Nic Pizzolatto. Svůj loňský triumf nejenom zopakovat, ale přidat k němu ještě něco navíc. Druhé Fargo je dílo blízké dokonalosti (pár drobných much se najít dalo, ale nimrat se v nich nemá velký smysl). 

Je to škola vyprávění, toho, jak vystavět příběh tažený vnitřní logikou, nevyhnutelností a zároveň otevřený chaosu a nepředvídatelnosti, jež je ostatně jedním z jeho témat. Být třeskutě zábavný a nenápadně vážný, velice cool a lhostejný k tomu, co se za cool považuje, plný přesně vystižených lidských typů, které se zároveň vymykají typizaci…

Je to seriál, od nějž se původně nečekalo zas až tak moc a zprávu o jeho vzniku kdekdo přijal spíš s údivem než potěšením, třeba jako další projev snahy parazitovat na klasice – v tomto případě ceněném filmu bratří Coenových z roku 1996, krváku rozkročeném mezi bezuzdnou legrací a řeckou tragédií. Hlavní autor seriálu Noah Hawley ale z tohoto Farga převzal jenom místo – zasněžený stát Minnesota –, typ příběhu, možná způsob práce s postavami. A přestože se v seriálu filmy Coenových (nejenom Fargo) zhusta parafrázují a citují, působí jako dílo neodvozené a své. Příběh uťápnutého pojišťováka z maloměsta, který během deseti dílů „vyrostl“ v zákeřné monstrum s krví na rukou, přesvědčivě sympatického policajtského páru a možná nadpřirozeného zabijáka působil jako velice krvavá a velice lidská komedie, snad i něco víc – díky pronikavosti postřehu a schopnosti ho jednoduše a přesně vyjádřit, rozeznít bláznivý morytát jakousi pravdou.

UFO, absurdní nástroj nepochopitelné moci

Čekalo se, s čím Hawley a jeho spolupracovníci přijdou za rok, a bylo to ještě o kus lepší. Nový příběh Farga – seriál má tzv. antologický formát, v němž jednotlivé sezony prezentují nějakou uzavřenou story, nenavazují na sebe – se odehrává v roce 1979, dvě postavy první řady se v ní objevují v mladším provedení. Měřítko seriálu se zvětšilo, postav je víc, výrazněji v něm hraje i doba – dezorientované, znejistělé časy, o nichž se mluví v projevu Jimmyho Cartera, který zazní v úvodu seriálu, v nichž se kdekdo snaží najít sám sebe dost sporným způsobem, je schopný uvěřit ledasčemu, jeho schopnost uchopit realitu se ale ztrácí (jako deus ex machina, absurdní nástroj nepochopitelné moci, ve Fargu funguje UFO). Kormidlo se v zemi chystá převzít Ronald Reagan (i on se Fargem mihne) a vést ji k prázdně působícímu optimismu.

S počínající proměnou Ameriky souvisí i gangsterská zápletka – podnik místní rodiny Gerhardtových, tradičních lokálních zločinců, chce jakási korporátně působící mafie z velkého města, konkurenci vykoupí, případně postřílí a bude zločin řídit jako firmu. Do počínající války gangů se připletou manželé Peggy (Kirsten Dunst) a Ed (Jesse Plemons). Mírně natvrdlý dobromyslný řezník a kadeřnice, jejíž odhodlání pracovat na sobě, „aktualizovat se“ a stát se tou nejlepší možnou verzí sebe sama je vskutku hodno lepší věci. Tihle malí lidé mohou zpočátku působit jako jasné oběti, které napochodovaly do situace, jejíž zvládnutí přesahuje jejich schopnosti. Projeví ale značnou vlohu kombinovat patláctví a bezohlednost, jejich potenciál se rozvíjí způsobem nečekaným a krvavým. V narůstajícím chaosu, jenž za sebou zanechává kupy mrtvol, se snaží zorientovat policista Lou (Patrick Wilson) a jeho u sboru sloužící tchán Hank (Ted Danson) – dva chlapíci nadaní zdravým rozumem a venkovskými mužnými ctnostmi, konfrontovaní se zmateností světa a vlastními ztrátami: starší ovdověl, manželka mladšího umírá na rakovinu.

Pitomost a nechápavost

Styl Farga je stroze přesný i obrazivý, chytrý, nesklouzává ale k okázalosti. Doba je evokována přesvědčivě – výpravou, výběrem hudby i třeba častým užíváním rozděleného obrazu, postupu oblíbeného v 70. letech, ani to se ale neděje samoúčelně. Podobné je to s dialogy, které netrpí zbytečnou hláškovitostí, jsou pokud možno jednoduché, když je ale potřeba, zajedou hluboko; Hawley a jeho spoluautoři mají dar vystihnout pár slovy v kombinaci s obrazem na správné místo postavené kamery docela složitou věc. Výjimečně dobře se jim daří kombinovat jakýsi osudový řád, tah nevyhnutelnosti, který příběhy tohoto typu potřebují, s překvapivostí, věci ve Fargu spějí, kam dospět musejí, děje se tak ovšem zhusta nečekaným způsobem. Na straně diváka to vede k jaksi dvoustupňové reakci – po „to teda koukám, co se to děje“, následuje „přesně tohle se stát muselo“.

Často v něm hraje podstatnou úlohu něčí pitomost a nechápavost. Velká událost – třeba dlouho dopředu ohlášený masakr v městečku Sioux Falls – nepůsobí jako sled přesně seřízených motivací a z nich nutně vyplývajícího jednání, ale spíš jako chuchvalec náhod, špatného odhadu, absurdity, o motivaci jednoho z nejdůležitějších aktérů je explicitně řečeno, že je a zůstane neznámá. Konstatuje to pro jeden díl zařazená postava vypravěče, který dění na obrazovce popisuje jako významnou kapitolu dějin zločinu na americkém Středozápadě. Pro seriálové Fargo je to velmi typické. Tohle jednorázové ozvláštnění se dá brát jako osvěžující fórek. Taky je však možné v něm vidět něco víc – ironický komentář k „zaznamenané historii“, snaze dát ex post nějaký řád událostem, jež se odehrály náhodně a v chaosu, o motivech lidí, kteří je utvářeli, moc nevíme, připíšeme jim takový, který nejvíc odpovídá naší citlivosti – co taky jiného, když ten důvod dost možná neznali ani oni sami.

Kdosi udělá cosi naprosto nečekaného, to se ve filmech děje často, v seriálovém Fargu taky. Může to působit jako taková autorská obezlička, způsob, jímž pohnout děj, aby se dostal, kam je potřeba. Hawleymu a jeho spolupracovníkům se ale podařilo vytvořit svět, kde to nepředvídatelné jednání figury naopak zreálňuje, dělá víc lidskými, případně jako nepředvídatelné jen vypadá, protože z čehosi vychází. Vůbec – postavy. Je jich ve Fargu hodně, každé z nich se ale podařilo vtisknout výraznou individualitu a plasticitu – nejsou jenom tím, kým se na první pohled zdají. Například Peggy může působit jako nesnesitelná maloměstská panička, jíž trochu přeskočilo, ale taky figura velice smutná. Skoro všechny ve Fargu takové jsou, Floyd Gerhardtová (Jean Smartová), přísná matka gangu, jež se ale sráží s omezeními, které jí v té pozici ukládá právě její mateřství. Rakovinou nemocná Molly (Raven Stewartová), potenciálně ošidná figura, přes niž by bylo snadné publikum citově vydírat, místo toho je přesvědčivým obrazem nenápadně statečné holky. Postižený kluk Charlie (Allan Dobrescu), který by se rád stal zabijákem, ale život ho rychle poučí, že věnovat se studiu může mít taky nějaké výhody. Dva „menšinoví“ zabijáci. Vzdělaný, upovídaný a naprosto bezohledný černoch Mike Milligan (Bokeem Woodbine) a zamlklý a neproniknutelný indián Hanzee (Zahn McClarnon), oba po svém velice zábavní, zároveň se v jejich postavách organicky, nijak plakátově, tematizuje úděl lidí s jejich barvou pleti v převážně bílé společnosti.

Ambice vyprávět příběhy

Druhé Fargo je po rychle předvedené expozici sledem často velmi silných situací, děje se v nich něco nebo je táhne napětí pramenící z možnosti, že by se něco stát mohlo – dospívající maloměstská „inťoška“ deptá kolegu v krámě řečmi o Camusovi, zbytečnosti života a nevyhnutelnosti smrti, netuší přitom, že smrt se může za chvilku dostavit a mít podobu rozpačitého kluka, který by si ze všeho nejraději povídal o knížkách. Postarší policista kontroluje auto plné divných chlapíků, trvá to dlouho, všichni vědí, že by to mohlo dopadnou špatně, ale nakonec se tak nestane. Unavený policista se na záchodě zkouší bavit s prezidentským kandidátem o válce a o životě. Pár balíků ve venkovské hospodě má řeči na indiánského zákazníka a pak se velice diví. Upravená hospodyňka dává zajatému padouchovi lekci dobrých způsobů a poselství zvýrazňuje kuchyňským nožem. Drsná máma a její ambiciózní násilnický syn, jemuž rodič stojí v cestě při naplňování jeho záměrů, spolu jedou autem nocí, poté, co zažili ostrou konfrontaci, jejíž důsledky jistě budou krvavé. On jí položí hlavu na rameno, ona ho pohladí – ani jeden z nich nemůže jinak. Hawleyho týmu se podařilo dosáhnout toho, že hodnota celku Farga přesahuje součet jednotlivých částí, všech těch silných momentů a skvěle vystavěných scén.

Televizní seriál se stal za oceánem v posledních letech útočištěm těch, jejichž ambicí je vyprávět příběhy – bohatě členité, s komplexními tématy, schopné nějakým způsobem rezonovat i v divákovi, který je chce vnímat, řekněme, dospěle. Příběh to dnes přitom nemá jednoduché, kdekdo nad ním ohrnuje nos – výrobci velkozábavy dávají často přednost jakýmsi stroječkům na vzruchy, pro stoupence formálních experimentů vnímají příběh jako cosi pod jejich úrovní (a podle toho to vypadá, když se o nějaký pokusí). Jako kdyby ta forma vyprávění, která lidstvu stačila po tisíce let, byla pro dnešního člověka passé.

Proč vlastně? Druhá série Farga skvěle vypráví velice dobrou story. Činí tak bez okázalého zdůrazňování jejího hlubšího smyslu, v tom příběhu ale samozřejmě je o dost víc než odpověď na otázku, „a co bylo dál?“, již Hawley a jeho tým umějí nastolit skutečně naléhavě. Zároveň ho vypráví způsobem, který hlouběji zasáhne i diváka, jenž na Středozápadě moc nepobyl a ani tu pistoli v ruce nikdy nedržel. Dokážou totiž odhalit skoro ve všech jeho postavách a situacích, do nichž je staví, cosi – nenapadá mě nic než tenhle omletý výraz – hluboce lidského. A tu svou story o zmatených lidech ve zmateném světě nějak ukotvit. Příběh Farga je nakonec při vší originalitě, invenci a nekonvenčnosti v něčem velice tradiční. Kolem uší můžou kulky hvízdat, nad hlavou UFO lítat a bližní se mohou chovat jako naprostí cvoci. Pokud se jeden mezi ně nechce zařadit, můžou mu pomoci jednoduché staré ctnosti – udělat si svoje, starat se o druhé, mít někoho třeba nesobecky rád, být schopný ideu takového jednoduchého světa v mezích svých možností bránit. Nic zvlášť komplikovaného, ale naplnit takový úkol může být složité ažaž. Pro hrdiny příběhu Farga i pro ty, kdo ho vytvořili.