Čas od času člověk neplánovaně nakoukne do cizího života a… něco uvidí. Stalo se mi tuhle v restauraci při obědě. U vedlejšího stolu matka a syn, tak jedenáct let, něco spolu řešili, nějaké jeho provinění, v místnosti bylo jinak ticho, hovor nešlo neslyšet.

Věřím, že ta paní jednala v dobré víře a že synka má upřímně ráda, předváděla tam vlastně výchovu jako z partesu, nebo by to tak přinejmenším mohlo kdekomu připadat. Vážným hlasem mu kázala, popisovala, jaký vliv má jeho jednání na jiné členy rodiny, do jak obtížných situací je dostává a co při nich asi prožívají. Vedla ho k tomu, aby vyvodil správná ponaučení a pak je nahlas formuloval. Všechno to bylo jistým způsobem správně – a šla z toho zároveň hrůza. Na místě toho kluka bych radši bral pár facek, které zabolí, ale přejde to rychle, než to nekonečné a mírným hlasem pronesené kázání, z nějž by se jeden nadlouho zkroutil pocitem viny. Je to vůči té jistě dobře smýšlející neznámé paní asi nespravedlivé, ale když jsem ji poslouchal, vzpomněl jsem si na sestru Ratchedovou z Přeletu nad kukaččím hnízdem, filmu Miloše Formana podle knihy Kena Keseyho. Zvláštní postava – v něčem anachronická, neoddělitelně prorostlá s dobou, v níž byla vytvořena, zároveň ale taky až nepříjemně dnešní.

Vzpoura proti starým pořádkům

České publikum, nebo jeho určitý generační segment (řekněme 40+), ji navíc vnímá silněji než diváci jinde. Ve filmové podobě je dílem rodáka, Miloše Formana, který v čase hluboké normalizace dal lidem důvod k hrdosti – v tom velkém světě za železnou oponou to dokázal. Natočil film, jímž ten svět ohromil. Jeho tématem navíc byl vzdor proti omezujícímu systému. Jaký ale je systém sestry Ratchedové? Ovládá pacienty psychiatrické léčebny tvrdou rukou v jemné rukavičce, mluví jim do duše na terapeutických sezeních, zapovídá jim různé z jejího hlediska neproduktivní, nebo rovnou škodlivé zábavy, dbá, aby poctivě brali psychofarmaka. Pokud by se snad někdo projevil vzpurně, nastoupí na něj sestřini pohůnci – násilničtí zřízenci. Autoritářské poměry v léčebně ale změní nový pacient McMurphy (ve filmu ho hraje Jack Nicholson), vzpurný a svobodomyslný chlapík s kriminální minulostí, který vede spolupacienty k zprvu drobným, postupem doby ale silnějším rebeliím, jejichž smyslem často je trochu si užít, ale taky získat zpátky lidskou důstojnost. Z egocentrického rebela se nakonec stane obětující se vůdce, jejž snaha pomoci druhým stojí život, moc sestry Ratchedové je zachována, její autorita je ale díky McMurphymu do základů otřesena, duch vzpoury žije dál.

Keseyho kniha a Formanův film vyjadřují ducha doby, kdy jaksi pokroková byla nevázanost, neochota korigovat vlastní impulzy, přizpůsobovat svoje chování nějaké normě. Sestra Ratchedová v tom smyslu může být chápána jako zástupce „starých pořádků“, restriktivní společnosti s její etiketou a vynucovanými dobrými způsoby, puritánstvím. Revolta 60. let oslavovala chování, které bylo s měšťanským ideálem v totálním rozporu – a vlastně by bylo nepřijatelné i pro dnešní hlasatele společenského pokroku. O světě buřičských rockových hvězd se vskutku nedá říci, že by odpovídal představám genderové vyváženosti a pěstovalo se v něm dnešním normám odpovídající chování k ženám. McMurphy vede pacienty k revoluci, jejíž cíl je docela prostý – vydobýt si právo trochu si užít, po chlapsku. Koukat se na baseball, vypravit se na ryby, dát si pivo. Vrcholný akt vzpoury nastane, když pacienti do blázince před McMurphyho plánovaným útěkem propašují prostitutky, dobrosrdečné ženy, které „obslouží“ i panice Billyho a jsou ženským protikladem studené a asexuální Velké sestry.

Střet mužského a ženského světa?

Chápána jako součást metaforického vykreslení střetu individuality a dohlížitelské společnosti je postava sestry Ratchedové neproblematická. Na o dost nebezpečnější terén se ale dostaneme, když v sestře Ratchedové uvidíme nikoli reprezentanta jaksi bezpohlavní moci, ale především ženu. Část feministické kritiky má Přelet nad kukaččím hnízdem za misogynské dílo, nejenom kvůli padoušství hlavní ženské postavy, ale i kvůli povaze rebelie proti ní a charakteru hlavního hrdiny, McMurphyho. Jejich střet může být vnímán jako konflikt ženského a mužského principu – kontrolující a znevolňující žena proti muži, který se – slovy McMurphyho – „trochu moc pere a š.ká“, musí proto být na jaksi symbolické úrovni „vykastrován“, očištěn od myšlenek příčících se ženské dominanci, vůbec mužství a jeho atributů (žádné koukání na baseball, žádné pivo, a už vůbec ne prostitutky). Semletý mocí instituce, která mu už to „praní se a šuk.ní“ dostane z hlavy – doslova, McMurphy skončí lobotomizovaný. Feministická kritika v tom může vidět projev strachu mužů ze silných žen, z toho, že by mohly dosáhnout nějaké moci, na jakési symbolické úrovni je vykastrovat. Navíc, sestře Ratchedové nejde o víc, než aby v léčebně udržela řád, není přece možné, aby blázni vedli blázinec (zrovna na tomhle něco je). Stoupenci mužských naopak mohou knižní i filmovou verzi Přeletu považovat za díla prorocká, předjímající dnešní „genderové šílenství“ nebo tak něco.

Aktuálnost, dnešnost Přeletu nad kukaččím hnízdem ale podle mě tkví v něčem jiném, než je rozvržení a pojetí genderových rolí. Mám na mysli způsob, jímž Ratchedová pacientům vládne, její modus operandi, to velmi specifické spojení teroru a terapie. Dobrý pacient sdílí s autoritou a s ostatními svoje pocity, svoje traumata, vyslechne radu a vyvodí příslušná ponaučení, pro případné výjimky jsou v pohotovosti zřízenci. Někteří kritici současných poměrů si oblíbili termín terapeutická společnost, terapeutická kultura. Narážejí tím (třeba zbytečně generalizujícím způsobem) na tendenci dál a dál rozšiřovat skupinu stavů a hnutí mysli, které je nutno považovat za hodné léčby, jaksi rozšiřovat dosah terapie. Aby bylo jasno, je mnoho a mnoho lidí, kterým terapie pomohla, pomáhá a pomůže. Terapeutický pohled na celek společnosti může však být nebezpečně zavádějící. V krajním případě vede k tomu, že lidé nějakým způsobem odlišní od naší normy, třeba i tím, že na něco mají výrazně jiné názory, jsou takoví proto, že jsou nemocní, a jejich jinakost může být v širším slova smyslu terapeutickým působením odstraněna, vyléčena ku prospěchu všech. Za takovým přesvědčením může být i dobrá vůle. Pokud ale dosáhne určité míry pochybností zbavené sebejistoty, stane se součástí „léčebného procesu“ teror nebo jeho možnost. Nějací zřízenci se najdou vždycky.