Motýl zamává křídly a ten drobný impulz způsobí na opačném konci planety zemětřesení. „Motýlí efekt“ funguje i ve vztahu k času, začátkem roku se manifestoval docela výrazně, jakkoli způsobem spíš mile hnidopišským než skutečně důsažným. Někdy v roce 1981 udělal, předpokládám, nevýznamný pracovník v hodně velkém podniku jeden nevýznamný, možná skoro bezmyšlenkovitý pracovní úkon. A po pětatřiceti letech má obyvatelstvo virtuálního světa co dělat a řešit. Tím podnikem bylo natáčení velkolepé a mimořádně vlivné sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner.

Vystupuje v něm skupina vzbouřivších se replikantů, humanoidních robotů, vede ji charismatický a krutý Roy Batty (Rutger Hauer). Ve filmu se mihnou i kartotéční záznamy členů skupiny, někdo je musel vyrobit a vyplnit, nalepit tam fotku, a když už tam byla položka „datum vzniku“, nějaké tam napsat. Film se odehrává v roce 2019, to ve vztahu k roku 1981 mohlo působit tak akorát daleko, ne moc, ale přece jenom ne hned nebo za chvíli. Batty už nějakou dobu na světě byl, takže třeba 2016. Ještě nějaký den, 8. leden, proč ne. Hotovo. Uplyne něco přes tři desetiletí a v lednu 2016 si mnoho fanoušků připomíná „den Roye Battyho“. Není se jim vlastně co divit, je to mimořádná postava mimořádného filmu. O to výraznější, že ve srovnání s protagonistou – znejistělým lovcem vzbouřenců Deckardem – je na plátně relativně krátkou dobu.

Padlý anděl s otázkou pro Stvořitele

Část publika má sklon brát fantastickou literaturu nebo film jako závod ve věštění, nejlepší je ten, kdo podobu budoucnosti nejlépe trefí, třeba se mu povede předpovědět vznik nějaké technologie. Scottův film v tomhle ohledu zrovna moc nevyniká, myslící a cítící umělé bytosti dnešním světem nechodí, Mars lidstvo nekolonizovalo, město Los Angeles sice nemá pověst té nejvstřícnější metropole na světě, jako ve snímku Blade Runner ale zatím – podle dostupných zdrojů soudě – ještě nevypadá. O létajících auťácích ani nemluvě. Síla toho filmu tkví v něčem jiném – podobně jako další skutečně velká fantastická díla vytváří nový, propracovaný a osobitý svět, ve kterém se dají položit „staré“ otázky, třeba i oproštěné od nánosu aktuality toho kterého dneška.

Roy Batty je rebel s příčinou, s otázkou. Vystavil se nebezpečí, zabíjel, vlekl se světelné roky daleko, aby mohl stanout tváří v tvář svému Stvořiteli a položit mu tu nejstarší otázku: Proč musím umřít? Kolik mi zbývá času? Příběh Roye Battyho a jeho vzbouřenců je varianta klasické frankensteinovské story – člověk si hraje na Boha, vytvoří umělý život a ten se mu vymkne zpod kontroly, postaví se proti němu. Ve filmu Blade Runner vystupuje jakási korporátní karikatura Boha, výrobce replikantů, firma Tyrell Corporation. Sídlí v pyramidě, její šéf má atributy božství, ovšem ušpiněného pozemskostí, nápodobou. Roy Batty ve vztahu k tomuhle Všemohoucímu hraje roli vzpurného padlého anděla. Krvavým způsobem naplní svůj plán, dojde až k nejzazší krajnosti, v působivé scéně „božstvo“ zabije. Nezaujme ale jeho místo. Ani nemůže, smrt božstva nezmění svět a život na té rozeřvané a pestré, zároveň ale stísňující planetě, kde život při vší chaotičnosti a pohybu jako kdyby už jenom dobíhal a lidé se stavěli do front k odletu do nového světa za novou nadějí – jakpak to tam s nimi asi dopadne…?

Androidovo milosrdenství

Ani Roye Battyho „bohovražda“ neudělá mocnějším, nenajde v ní odpověď, jeho vyměřený čas se jí nijak nezmění. Sice zvítězil, svého cíle ale nedosáhl. Jeho cíl je však možná jiný, než si myslí. Střetne se s lovcem Deckardem, protagonistou snímku, který dokázal zabít Battyho druhy. Dá mu pocítit svou převahu odolného umělého těla nad křehkou lidskou schránkou. Ale když už je jejich souboj u konce a Battyho člověčí bezmocný protivník může jen spadnout do smrtící hloubky, android pocítí, že i jeho čas se blíží, a dopustí se skutku milosrdenství a Deckarda zachrání. Možná tak učiní trochu proti své vůli, možná je tím překvapený. Skoná ve scéně plné odkazů na postavu Krista, jako kdyby prošel nečekanou transformací z démona v mesiáše. Android, který dramaticky prožíval jednu součást lidského údělu – neklid, ptaní se a krutost a bezmoc vůči plynutí času –, zakouší i cosi jiného, méně postřehnutelného ale silného, možná nejsilnějšího. Ve svých posledních okamžicích je dokonale a ve všech ohledech polidštěný. Jeho smrt je maličkost, drobná „slza v dešti“, stejně tak to ale může být světodějná událost, konec jednoho z mnoha a mnoha robotů na střeše jednoho z mnoha a mnoha domů třeba je přelomem, znamením příchodu čehosi nového, třeba i nějaké formy spásy.

Blade Runner je chápaný jako dystopický film, chmurná vize budoucího světa nasáklého paranoiou, v němž si nikdo nemůže být jistý, jestli jeho partner je člověk ani jestli je skutečně člověkem on sám, jestli jeho vzpomínky a sny jsou skutečně jeho, nebo jestli mu někdo implantoval do hlavy nějaký prefabrikát. Proto je taky pro film tak důležitý motiv oka, toho vidoucího orgánu, který ale také snad odhaluje skutečnou povahu toho, kdo se dívá (v předsmrtném monologu Roy Batty také mluví o věcech, jež viděl a nemůže o ty obrazy být připraven).

Svět Blade Runnera kypí životem a beze smyslu, hemžení od ničeho k ničemu, znejistělé v tom nejzákladnějším. V těch dystopických kulisách se ale odehrává také příběh triumfu – samozřejmě paradoxního. Zvlášť z dnešního pohledu je Blade Runner vlastně optimistický film. Téma sbližování člověka a technologie, jejich možné fúze je dnes živější než v roce v roce 1981, kdy Scott svůj film natáčel, nebo v roce 1968, kdy vyšla povídka Philipa K. Dicka, jež ho inspirovala. V Blade Runnerovi k takovému přiblížení se dojde, stroje se polidští, stanou se v dobrém i zlém plně humánními. V tom skutečném roce 2016 se žádný Roy Batty nenarodil, a pokud dochází k nějakému sbližování lidí a strojů, může za to pohyb v opačném směru, než ukázala filmová fantazie. Ne polidšťování strojů, ale – často dobrovolná a iniciativní – mechanizace lidí.