Hudebník, kouč, kouzelník, zakladatel řádů, přítel žraloků, bojovník a automobilový závodník Daniel Landa má talent překvapovat. Což v situaci, kdy se od něj různá veliká i o velikost usilující gesta čekají, nemusí být úplně jednoduché. Ale někdy se zadaří.

Minulý týden například dal na svůj Facebook fotku, která zachycovala jeho společnou modlitbu s místními muslimy, v popisku o nich mluvil s úctou a přátelstvím. Zaražení z toho byli snad všichni. Lidé, kteří po mnoho let v Landovi identifikují nebezpečného nacionalistu, který se od časů skinheadského Orlíku naučil podávat svoje nenávistné poselství jaksi skrytě, byli trochu perplex z toho, že v čase zhusta dost temných vášní vybičovaných uprchlickou krizí se Landa snaží ty vášně uklidňovat. Stavět se po bok těch, kdo jsou v debatách často démonizovaní – nenávistný nacionalista by přece teď naopak měl být v ráži.

Někteří z lidí, kteří se uprchlíků dlouhodobě zastávají, Landovo přihlášení glosovali ironicky, výsměšně. Možná by ale měli spíš ocenit, když se smířlivým poselstvím přichází někdo, u koho se dá předpokládat, že ho „druhá strana“ bude poslouchat.  Mnohaletí Landovi příznivci byli dezorientovaní tím, že člověk, k němuž vzhlíží, říká právě teď právě tohle. Cyničtěji založený pozorovatel se může domnívat, že je to jen další kapitola umělcových snah na poli sebepropagace, těžko říct. Nezdá se ale, že by Landovi vstřícnost vůči muslimům teď mohla přitáhnout nějaké nové fanoušky, nanejvýš přijde o nějaké staré. Pravdě nejblíž bývá to nejjednodušší vysvětlení  – Daniel Landa udělal, co udělat prostě chtěl, a napsal, co si myslí.

Orlík a běsy ještě dávnější

Daniel Landa je výrazný úkaz české, řekněme, duchovní krajiny, té pouště, která hraje všemi barvami. Země, jež se blíží k vrcholnému stadiu ateismu, zdaleka nepůsobí jako uniformně a striktně racionalistická, ústup velké etablované víry uvolnil místo pro různé formy náboženského kutilství. Daniel Landa se na tom poli taky činí, přesněji v té jeho sekci, kde spíš než různé formy pro Západ uzpůsobené inspirace z Východu frčí představy slovanských a keltských praprapředků nebo představy současníků o představách jejich. Ve své hudbě a způsobu její prezentace vytváří jakýsi fantazijní mužský svět, kde se pěstuje svalnaté bratrství, dbalé zákonů kmene. Vyzdobený je všelijakými atributy sugerujícími tajemství, odkazy na tajemné síly, runami. Pěstují se v něm mužné zábavy, podle pravidel vedený boj, závody v náklaďáku, lítají v něm zlatí draci.

A pokud člověk s těmi silami a mocnostmi dosáhne nějakého souznění, otevře se mu svět, v němž jeho možnosti už nemusejí být omezované, může v něm trojčit jako kouzelník Žito, věřit, že zařídí, aby Sigma Olomouc hrála Ligu mistrů. Pro případ, že to nevyjde, se dá vždycky najít nějaké vysvětlení. Ten svět je silácký a potemnělý, snadno může člověka přivést k pochybnostem ohledně toho, zda celá jeho konstrukce není nějaká jednoduchá metafora ideologie starého Orlíku a možná i běsů ještě dávnějších. Daniel Landa na podobná obvinění odpovídá chytře, odmítá je, zároveň ale ne tak jednoznačně, aby se mu odcizila ta část publika, která by za jeho působením chtěla vidět právě tohle.

Pro nacionalistickou část publika i antinacionalistické odpůrce teď jako by Landa popřel sám sebe. Možná ale spíš, ehm, vidí dál. Vlastně se není co divit, že cítí respekt k muslimům, spíš je podivné, že různým zdejším „obrněným“ vlastencům právě radikální muslimové tolik vadí. Třeba by tolik neměli, jsou věci, které s nimi mají společné. Třeba odpor k modernímu světu, jeho odmítnutí. Ta mužská fantazie, kterou před očima obecenstva vykresluje Daniel Landa, je vysněnou antitezí západního dneškan – s jeho údajným úpadkem, zjemnělostí, inflací práv a erozí rodiny, převracením její odvěké hierarchie. Tradičně smýšlející muslimové soudobý Západ vnímají podobně. Je to vlastně zvláštní – někteří Češi, kteří soudobé Evropě nemohou přijít na jméno, brojí proti muslimům, již ji vnímají… v mnohém stejně.  Navíc mají i jednoho společného nepřítele.

Sdílený pocit odcizení

Tuzemští vlastenci stejně jako muslimští radikálové mají podobné nepřátele – Spojené státy, tu největší mocnost moderního světa, odkud v jejich očích přichází všechno to zlé, co narušuje odvěký, možná ale spíš vysněný řád. Podobně jako oni mohou Ameriku vnímat jako zem ovládanou tím elementem, který je v těchhle kruzích odedávna vnímaný jako rozkladný – Židy. A když už jsme u nich, v pohledu na Izrael by mezi militantními českými národovci a bojovnými muslimy asi taky panovala značná míra shody. Jistě, je tu ten podstatný rozdíl – zatímco teroristé z Islámského státu a podobných barbarských organizací se svoje krvavé sny snaží naplnit, zdejší šovinisté o něčem takovém zatím nanejvýš sní. Je pravda, že jejich varování před hordami sexuálních násilníků na našich hranicích znějí někdy trochu roztouženě.  

Apel umělců typu Daniela Landy se opírá o něco skutečného, pocit odcizení, jímž lidé trpí. Těm se nabízí sen o společenství zbaveném všeho toho zkaženého (oni si určí, co to je). Radikální muslimového žijí cosi podobného. A může to být přitažlivé nejenom pro špatně integrované potomky imigrantů, ale i některé místní. Nakonec ve sférách, kde se Daniel Landa pohybuje – pop music a bojové sporty –, je konvertitů k islámu docela dost. Možná se ten český kutilský zápal na poli víry taky jednou vyčerpá a převrátí ve svůj protiklad, touhu splynout s něčím větším, než je skupinka či sektička. Podřídit se jako v Houellebecquově románu, o němž v tomto čísle Týdeníku Echo píše Martin Weiss. Vytrhnout se z chaosu světa. Je docela možné, že lidem, kteří jsou orientovaní spíš protizápadně a pro něž může být evropské křesťanství změkčilé, přijde v takovou chvíli muslimský svět přitažlivý. Z některých dnešních virtuálních bojovníků proti všeobecné islamizaci jednou mohou být její nositelé (všeobecná jistě nebude). Staly už se na tom našem světě divnější věci.