Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Škola, základ dramatu

V programu karlovarského festivalu se sešla dvě dramata, která se přes situaci, jež nějakým způsobem souvisí se školou, pokoušejí portrétovat společnost, její „systém“. Rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungia je příkladem sdělného a pronikavého filmu, který svoje poselství formuluje přesně a neokázale, zůstává jako by při zemi, dospěje ale k pohledu z výšky. Zdejší autorská dvojice Hřebejk–Jarchovský se ve svém na Slovensku vzniknuvším filmu Učitelka nedokáže úplně vzdát historkaření, jež vyšší ambice snímku podrývá.

Debata v „hlubokém bloku“

Čas mistrovství Evropy v kopané může být pro fotbalového fanouška v něčem ambivalentní. Toho radostného vzrušení, které přináší! Taky ale nejistotu spojenou se zápasy národního týmu. Budou to bitvy, na něž se bude ještě dlouho vzpomínat? Přinesou bolestnou potupu? Nebo úmornou nudu? Otázky, samé otázky. Elementární fanouškovská loajalita přitom velí – ať už přijde cokoliv, musíš to vydržet, neodtrhnout od obrazovky oči, i kdyby sebevíc bolely.

Bertrand Cantat: vraždící slavík

Být fanouškem může být docela trudný úkol, někdy vyžaduje značnou schopnost popřít či nevnímat, jinak by obdivovatel už nemohl být obdivu dál schopný, musel by si připustit, že všechny ty vynaložené city promarnil, napřel k člověku, který za to třeba nestál. Před podobným dilematem dnes stojí fanoušci a fanynky americké superhvězdy Johnnyho Deppa, kterého čerstvě bývalá manželka obvinila z domácího násilí a snad to doložila i fotografickými důkazy.

S Ikarií vstříc utopii

Do kin se v restaurované podobě vrací film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Promítal se i na letošním festivalu v Cannes. Často se o něm píše jako o filmu „legendárním“, průkopnickém. Oprávněně v tom smyslu, že jiných sci-fi snímků, řekněme, klasického typu v československé kinematografii moc nevzniklo. Ve světovém kontextu představuje jeden z prvních filmů o cestě kosmem. Ikarie XB 1 skutečně je vesmírný epos „po našem“.

Nejčernější story Woodyho Allena

Na začátku letošního festivalu v Cannes se hodně mluvilo o americkém režisérovi Woodym Allenovi. Ovšem nikoli jako o významném a zasloužilém tvůrci, ale jako o člověku možná monstrózním, schopném zneužít dítě. Jednoznačný postoj k případu údajného sexuálního násilí na Allenově adoptivní dceři Dylan Farrowové je možné zaujmout jen na základě víry – jsou tu dvě zcela protichůdná tvrzení, jež po letech už není možné nijak ověřit. Jde je jen přijmout, nebo odmítnout.

Znepokojivě normální sektáři

Sekty a život v nich jsou pro film a televizi vděčné téma, dá se na něm vystavit působivý horor nebo zneklidňující společenská alegorie, studie manipulativní a neomezené moci. Často je zobrazované pomocí konfrontace světa sekty a někoho zvenčí, případně člena, který se snaží dostat z vlivu sektářského společenství.

Arnoštek z Kouře: český ďábel

Divadlo Sklep mělo čtyřicáté výročí, hodně oslavných slov při té příležitosti padlo, budiž to jubilantům přáno. Ze Sklepa se během těch desetiletí stala česká instituce se vším tím dobrým i špatným, co taková „institucionalizace“ přináší. Čtyřicet let je dost dlouho na to, aby jednomu občas ty fóry přes pysky moc nešly, udělal nějakou tu špatnou kariérní volbu, trochu moc se zabydlel ve světě barevných magazínů, ve všech smyslech toho slova se etabloval.

Jak (ne)zabíjet miláčky davů

Autoři televizní Hry o trůny velice dlouho a velice důkladně ujišťovali publikum, že Jon Snow je mrtvý, a že seriál tak přišel o jednoho z mála skutečně ctných hrdinů, jenž si v davu postav mohl nárokovat označení protagonisty, navíc velmi oblíbeného mezi divačkami. „Je mrtvější než mrtvý,“ řekl letos na jaře jeden z režisérů seriálu David Nutter v odpovědi na starostlivý dotaz prezidenta Obamy.

Společnost rozpadlá do bublin?

Žijí Češi v rozdrobené, fragmentarizované společnosti, která nesdílí prakticky žádný společný jmenovatel a lidé v ní vedou zhusta osamělý život ve svých „sociálních bublinách“?Obraz české společnosti, jak ho známe z médií, působí, mírně řečeno, nesoudržně. Mluví se o jejím ostrém rozdělení – například ve vztahu k uprchlické krizi nebo osobě prezidenta Zemana.

Jack Torrance: jeden z nás, píšících autorů

Neúspěšní umělci, bezohledněji řečeno rádoby umělci, jsou dost nebezpečný živočišný druh, neprorazivší malíř Adolf Hitler je toho známým příkladem. Nemám tím na mysli tvůrce, které nedocenila doba, nedočkali se od současníků pochvaly a odměny, měli ale důvod věřit, že jejich dílo má hodnotu, kterou svět či aspoň pár spřízněných duší jednoho dne uzná.

Prince: snad šťastný člověk

Zpěvák Prince nebyl žádný troškař. V ničem a nikdy. Rozhodně netrpěl obavami, že by v tom či onom ohledu mohl zajít přes čáru, zmíněnou čáru bral spíš jako startovní. Po jeho nečekaném skonu ve čtvrtek 21. dubna hodně lidí na sociálních sítích postovalo sestřih jeho vystoupení v přestávce amerického Super Bowlu v roce 2007.

Angažovaná turistka a sušenková moudra

Britka PJ Harvey a Američan Bonnie Prince Billy patří mezi nejvýraznější autory písní posledního čtvrtstoletí. Jsou to žijící klasici, nikoliv ve smyslu „chodící konzervy čehosi už pominuvšího“, ale osobnosti, které se do hudby otiskly velice výrazným a těžko napodobitelným způsobem, a proto také solitérní, umělci hodní toho označení.

Zábavný chlapík míří k tragédii

Americký seriál Volejte Saulovi, jehož druhá sezona na stanici AMC právě končí, trochu klame tělem. Jeho přednosti jsou často nenápadné, může působit dojmem, že v něm zas až tak o moc nejde. Není to ten typ strhujícího dramatu, ve kterém skvěle konstruované situace neúprosně gradují, dostávají postavy a s nimi i diváka pod permanentní tlak.

Podivné příhody z ruské okupace

Šťastní to lidé, ti skandinávští televizní tvůrci. Evidentně jim projde všechno, jejich práce se stala jakýmsi etalonem naplnění požadavků evropského měšťanského vkusu na inteligentní zábavu. Ta má být mimo jiné i jaksi závažná, propojená s dneškem, jeho, jak se kdysi hezky říkalo, „palčivými problémy“.

Pobavený mučedník Jan Němec

Minulý pátek zesnuvší režisér Jan Němec (1936–2016) byl velká individualita, v mnoha ohledech originál a zároveň také reprezentant generace, doby. Takoví se dnes už nerodí, říká se po skonu osobností Němcova typu. A zní v tom často zestárlý sentiment, který člověku podstrkuje do úst jedno ubrečené klišé za druhým. V Němcově případě se ale nic moc jiného říct nedá.

Velký pátek vojína Witta

Nejznámější filmové zpracování pašijové příběhu z posledních let je Umučení Krista v režii Mela Gibsona, v dobrém i zlém primitivní film, soustředěný na zaujatě vykreslované utrpení těla, vskutku nezapírá povahu svého tvůrce. Ježíše v něm hraje Jim Caviezel, jeho kariéře to žádný velký impulz nepřineslo, spíš naopak. Pro veřejnost už zůstane především Gibsonovým Ježíšem, škoda.

Do minulosti idylické i vražedné

Stephen King je jeden z komerčně nejúspěšnějších autorů vůbec – a je to tak asi v pořádku. Jeho knihy a povídky jistě nejsou nějak zásadní, napsané jsou však dobře, v lepším případě způsobem, který přesahuje prefabrikované žánrové čtivo. V případě onemocnění akutní rýmičkou je tlustá kniha Stephena Kinga dobrý pomocník při zabíjení času.

Nové verze písní slepého proroka

Album God Don‘t Never Change, na němž hvězdy americké hudby řekněme střední a starší generace od Toma Waitse po Lucindu Williamsovou interpretují písně Blind Willieho Johnsona, je s láskou, citem a umem provedená hudební pocta. Zároveň ukazuje limity podobného snažení.

Oscaři bílí, černí a zlatí

V noci z neděle na pondělí se v Los Angeles udělovali Oscaři a vlastně se dá říct… dopadlo to dobře. Tedy v mezích možností, v mezích možností toho, co se asi tak dá realisticky očekávat. Ale pořád tak nějak dobře. Samozřejmě že některé věci se stát prostě musely. Bylo nevyhnutelné, aby Leonardo DiCaprio dostal Oscara za výkon v hlavní roli za film Revenant: Zmrtvýchvstání.

Saulův běh Osvětimí

Maďarskému filmu Saulův syn se ve světě dostalo mimořádného uznání, korunovanému Oscarem. Je to skutečně mimořádné dílo, přinejmenším po formální stránce. V jednom ohledu to nadšené přijetí snímek debutujícího (!) režiséra Lászla Nemese až podráží.

Novější články Starší články