Sportovci jsou snadný a jaksi povolený terč pro snobské výpady. Pohrdlivé paušální soudy o skupinách lidí dnes nejsou zrovna salonfähig, alespoň v takzvaně lepší společnosti. Existují ale výjimky, ušklíbnout se nad úrovní vzdělanosti a vůbec intelektuální kapacitou těch, kdo „honí balon po trávníku a berou za to strašné peníze“. Tím jeden většinou nic nezkazí, možná i trochu toho příznivého ohlasu vyvolá. Před lety v magazínu jednoho českého deníku vyšel velký rozhovor s fotbalistou Janem Kollerem, autorka ho mimo jiné přezkušovala ze znalosti sestavy tehdejší vlády. Koller moc nezazářil, nevěděl, kdo vede ministerstvo školství, to jsme mu to zase nandali… No nic. Po, dejme tomu, Tomáši Halíkovi přitom novináři nechtějí, aby v rámci interview dokazoval, že zvládne udělat kotrmelec.

Jak snadné je se vyvyšovat

Mimořádnou porci snobského opovržení musel během svojí kariéry rozdýchat kapitán anglické reprezentace a Manchesteru United Wayne Rooney. Pravda, občas to svým kritikům dělá dost snadné. Rooney není typ, který by na první pohled budil nutně sympatie. Tvář mu úsměvem zrovna nezáří, v očích občas zablýská nějaká ta agrese, působí jako urputný chlapík a jeho hra podle toho často vypadá. Žádný básník fotbalu, jemuž by okouzlené publikum rádo odpustilo chování, které neodpovídá představě správného sportovce, protože i na hřišti dokáže být překvapující a inspirovaný a třeba i ve svých horších chvílích zábavný. I jeho propady totiž nesou stopy výrazné individuality. Rooney může působit spíš jako namakaný zuřivec, taky mívá svoje „blikance“. Nechat se vyloučit ve čtvrtfinále mistrovství Evropy za stavu 0:0 za to, že ve středu pole v zuřivém souboji dupnu soupeři do rozkroku? Jistě jsou i lepší nápady.

Pro snobštějšího pozorovatele je Rooney ani ne tak individualita jako představitel rozšířeného typu. Počátkem tisíciletí byl často zesměšňovaný jako „chav“. Tím výrazem se označovali mladí lidé v drahých teplákovkách – často hluční a vzděláním nepříliš dotčení, pracovní návyky postrádající a v životě vůbec moc nezorientovaní, slepě napodobující styl vulgárních celebrit, agresivní, někdy taky kriminální, mnohdy z chudších rodin ze sociálních bytů. Ten typ lidí, který často prezentovaly reality shows jako Big Brother, a již také tvořili velkou část publika podobných pořadů. Nějak tak byli alespoň stereotypně vnímáni a vykreslováni v popkultuře – památná je v tom ohledu postava obézní a hloupé Vicky Pollardové z komediálního seriálu Malá Velká Británie. Jako popření středostavovských ctností a také skupina lidí, o níž je možné mluvit s pohrdáním, aniž by člověk mohl být označen za rasistu – chavové jsou totiž bílí. Wayne Rooney do toho stereotypu zapadal – vkusem, problémy se životosprávou, někdy i chováním. Domlouvat si doma za zády těhotné manželky placenou „trojku“ s prostitutkami jistě není zrovna gentlemanské, velmi mírně řečeno. Široce probíraný byl i jeho vkus ve výběru placených společnic, mezi nimiž byla i osmačtyřicetiletá několikanásobná matka a babička, vzhledem nikterak nepřipomínající modelku.

Coleen Rooneyovou ale média taky zrovna nešetřila, překřtila ji na královnu „WAGs“ (zkratka pro „wives and girlfriends“), vymóděných manželek a přítelkyň anglických fotbalistů, jež si rády společně užívaly nákupy. Noviny sarkasticky popisovaly nákladný životní styl páru, jejich nesmyslně veliký první dům, k němuž se ani tak nemohla vejít všechna jejich auta (Rooneymu v té době bylo devatenáct a Coleen osmnáct). Jistě v tom byl cítit obvyklý výsměch „lidí na úrovni“ vůči „buranům“, kteří přišli k velkým penězům a teď nevědí, co s nimi. Fotbalový národ měl Rooneymu za zlé, že opustil Everton, klub, který ho vypiplal, a dal se do služeb Manchesteru United, klubu tehdy dominantnímu, a proto taky nenáviděnému. Vytýká se mu přehnaná chamtivost, lidé, kteří se narodili do chudých poměrů, ale docela logicky neopovrhnou možností mít co nejvíc.

Okázalý odpor k chavs Rooneyho typu má možná hlubší kořeny. Pozoruhodné na něm je, že ho často projevují středostavovští progresivisté, kteří se jinak vnímají jako zastánci chudých a znevýhodněných. Britský autor Michale Collins k tomu v roce 2004 napsal, že lidé, kteří za nižší třídy „tradičně bojovali nebo referovali o jejich životních podmínkách jako misionáři či žurnalisté, je teď s nadšením umlčují nebo by je bez nekrologu pohřbili. Milují Gucciho a nesnášejí euro. Ještě důležitější z hlediska těchto nosičů rakví ale je, že je mají za rasisty, xenofoby, hlupáky, negramoty, provinciální omezence. Všechno co představují a co jim je, je prý v moderní multikulturní Británii zbytné. Je to mrtvé.“ V jeho slovech je slyšet předzvěst současných debat, formovaných dobou, v níž tihle opovrhovaní prahnou po odplatě vůči elitám, což se může v Evropě projevovat sílící podporou populistických stran, ve Státech úspěchem kampaně Donalda Trumpa.

Polepšený poeta?

Wayne Rooney mezitím dospěl ke třicítce, už se snad i trochu uklidnil. Dokument BBC ukazuje idylickou domácnost reprezentačního kapitána, který se mimo jiné svěřuje, že své manželce, s níž chodil od dvanácti, psal i básně. Jistě vede privilegovanou existenci, v něčem to ale měl taky hodně těžké. Už coby od dítěte se s ním pojila veliká očekávání, v nějaké míře je naplnil. Spíš na klubové úrovni než v reprezentaci, říká se. Rooney je přitom nejlepší anglický reprezentační střelec všech dob, svůj první gól v národním týmu dal už v sedmnácti. Do anglické reprezentace se ale dostal v době, která pro ni zrovna šťastná nebyla. Výrazného úspěchu na mezinárodní scéně dlouho nedosáhla, stal se z ní jaksi beznadějný tým, dá se spolehnout na to, že mu to nevyjde, bez ohledu na počet hvězd v jeho řadách, na jejich popularitu a někdy i charisma. Nic moc nepředvedou, a pokud náhodou ano, budou mít velkou smůlu. Třeba na tom zaťatý kapitán Rooney něco změní. Anebo dostane příležitost předvést, jak vysokého stupně zralosti po všech těch peripetiích dosáhl. Bude moci předvést důstojnost a velkodušnost v porážce.