Do kin se v restaurované podobě vrací film Ikarie XB 1 režiséra Jindřicha Poláka z roku 1963. Promítal se i na letošním festivalu v Cannes, byl vybrán i na další přehlídky. Často se o něm píše jako o filmu „legendárním“, průkopnickém. Oprávněně v tom smyslu, že jiných sci-fi snímků, řekněme, klasického typu v československé (české) kinematografii moc nevzniklo. Ve světovém kontextu představuje jeden z prvních filmů o cestě kosmem. Ikarie XB 1 skutečně je vesmírný epos „po našem“, v některých (především realizačních) ohledech zajímavý, v jiných spíš budící úsměv. Pozoruhodný historický úkaz. Zároveň ale jako by se aktualizoval, Polákův film je – na rozdíl od mnohých věhlasných sci-fi snímků – přímočaře utopický. A utopie se v posledních letech vrací, ozývá se se vší dojímavou naivitou či nebezpečnou natvrdlostí – záleží na úhlu pohledu.

Sci-fi je v našich končinách už dlouhou dobu značně populární žánr, píše se a hodně čte, knihy světových hvězd vědecké fantastiky tu vycházely i za komunismu. Ke kánonu filmového sci-fi toho ale Čechoslováci moc nepřidali. Jistě, byl tu Karel Zeman, jeho filmy se ale žánrovému zařazení spíš vymykaly. Existovaly populární fantastické komedie. Filmové sci-fi jako žánr, jehož prostřednictvím se lze v totalitárním státě metaforicky vyjadřovat k současnosti nebo obecně k údělu člověka, bychom tu ale prakticky nenašli (snad s výjimkou pozapomenutého Schmidova a Juráčkova Konce srpna v hotelu Ozón). V někdejším sovětském bloku přitom existovala výrazná díla toho druhu – chmurná trilogie polského režiséra Piotra Szulkina (Válka světů; O-bi, O-ba: Zánik civilizace; Ga, Ga: sláva hrdinům), ohromující filmy Andreje Tarkovského Solaris a Stalker, ale i v Československu populární Machulského Sexmise a další. Myšlenkově je Polákova Ikarie film velice krotký, nějaké skutečné ptaní se je v něm prakticky nepřítomné, publiku jako kdyby říkal: jdeme správně a jednou dojdeme až sem. Slovo komunismus v něm sice nezazní, zjevně se však odehrává v čase, kdy toho ideálu či „ideálu“ bylo dosaženo, a všichni lidé jsou díky tomu šťastní a charakterově na výši – ve filmu není žádná záporná postava.

Brzy vyčerpaná intenzita

Divák určité generace může mít na jeho první zhlédnutí – pravděpodobně ve vysílání Čs. televize – stejně docela silnou vzpomínku. Lidé v tom filmu cestovali vesmírem! Vesmírem! Byla v něm strašidelná loď plná mrtvých. Tajemná černá hvězda! A jako… jsou tam. A taky kilometry nikterak vzrušujících řečí pronášených dikcí českého velkoherectví. Polákova Ikarie je ale velká podívaná – přinejmenším v jistém slova smyslu. Pro současného diváka může představovat výpravu v čase, k vizuální představě budoucnosti, která je velice retro a přitom osobitá, snad i exotická. Vnitřek kosmické lodi v jakémsi futuristickém bruselském stylu, kostýmy Ester Krumbachové, žertovný pískající robot jako z časopisu ABC mladých přírodovědců a techniků, kouzelně naivní efekty, když se kamera vypraví do vesmíru, hudba sfér komponovaná Zdeňkem Liškou.

Úvodní scéna Ikarie XB 1 je navíc velice silná. Osamělý a zjevně rozrušený kosmonaut Michal (Otto Lackovič) se v působivém záběru plouží chodbou kosmické lodi, nikde nikdo, obrátí ztrhanou tvář do kamery a zakřičí: „Země neexistuje.“ Ta krátká scéna prý inspirovala i Stanleyho Kubricka (Ikarie měla být mezi filmy, jež si ze studijních důvodů pouštěl před natáčením Vesmírné odysey), je to účinné vyjádření nějakého existenciálního stavu, osamělý člověk tak vzdálený od domova, až přestává věřit, že nějaký domov vůbec existuje. (Ve vesmíru vás nikdo křičet neuslyší, praví skvělý slogan prvního Vetřelce.) Tím se ale intenzita Polákova filmu z větší části vyčerpává. Navíc, Michalův stav je později vysvětlen a zbaven všech znepokojivých rysů.

Ikarie XB 1 je veliká kosmická loď, která letí do soustavy Alfa Centauri, kde má hledat mimozemský život. Je plná dobrých lidí mnoha generací, ve shodě tam pracují pro společný cíl, mladí zažívají svoje lásky přiměřeným a nepobuřujícím způsobem – společně sledují Romea a Julii, konverzují o krásách lučního kvítí. Starší páry se láskyplně pošťuchují, vědátoři debatují o vědeckých věcech, všichni pracují pod jistým vedením velitele v podání Zdeňka Štěpánka, což napovídá, že o hluboce prožitou moudrost by nemusela být nouze – a taky že není. Ta práce je zároveň nijak zvlášť nezatěžuje, mají čas na mnohé volnočasové aktivity – procvičování stupnic na koncertním křídle, které se na prostornou loď taky vešlo, pravidelné cvičení na futuristických nářadích, dámy v bikinách, divák je potěšen, společnou zábavu (samozřejmě ve vší počestnosti, na lodi se ani nekouří – na rozdíl od Vetřelce, kde bání každý a všude), dojde i na tanec, prazvláštní kombinaci obřadného kroužení na královském dvoře a „moderního“ kroucení se. Všichni jsou spokojení, vycházejí s druhými, snad jenom na jídlo v tabletkách si jeden chlapík postěžuje, nemyslí to ale zas tak vážně. A zástupce velitele trápí, že po návratu bude jeho manželka kvůli „dilataci času“ o několik let starší než on. Přitom mohli letět spolu, jenomže ona otěhotněla, místo ní se výpravy účastní jiná, taky těhotná, je to trochu nespravedlivé. Ale jen trochu, spíš takové nedorozumění, nic skutečně nespravedlivého se totiž v tom krásném světě, obývaném lidmi mnoha národností od MacDonalda po Kubiše, ani stát nemůže.

Drama do něj může přijít jedině zvnějšku. Když v hlubinách vesmíru narazí na mlčící loď, pozůstatek po dobách, kdy existoval kapitalismus, systém tak zrůdný, že si ho obyvatelé světlé budoucnosti ani nejsou schopni představit. Výsadek z Ikarie na její palubě nachází ostatky lidí, kteří holdovali hazardním hrám, pili alkoholické nápoje a jeden druhému byli vlkem. Ve vzájemném boji o přežití na palubě, kde docházel kyslík, na sebe vypustili bojový plyn (skvělá metoda, jak pro sebe získat dýchatelný vzduch) jménem Tiger Fun, přeloženo jako Tygří žert. Taky měli atomové zbraně, jednu z nich návštěvník z lepších časů omylem odpálí – nemilé. Další komplikaci představuje černá hvězda, která kosmickou loď vystaví krajně nezdravému záření, jež posádku na krátkou dobu uspí, aniž by měla jistotu, že se vůbec probudí – tato sekvence patří k těm působivějším. Dopadne to ale dobře, jen tomu nejozářenějšímu členovi posádky – Michalovi z úvodu – z toho na krátkou dobu přeskočí, k pochybnostem ho to dovede. Ale pak se to zas srovná, hlavně díky blahodárnému vlivu vyššího důstojníka. A loď tak ve finále může splnit svůj úkol, naváže první kontakt s civilizací zjevně daleko pokročilejší, než je ta pozemská – asi před námi naši vesmírní přátelé mají náskok několika staletí beztřídní společnosti…

Některé sny za snění moc nestojí

Ikarie XB 1 je především vizuálně pozoruhodný dokument doby svého vzniku, prostoupený tehdy vládnoucí ideologií. Scénář na tehdejší poměry velice nákladného snímku (pět milionů korun) se podle svědectví tvůrců na odpovědných místech taky dost řešil. Rok 2016 je ale asi ta správná doba, aby vzpomínka na tenhle film byla nějak oživena, zpřítomněna v ostrém a jasném restaurovaném obraze. V těch nejvýznamnějších sci-fi filmech byla cesta vesmírem metaforou hledání sebe sama nebo kontaktu s principem života, který je stejný na Zemi jako ve vzdálených mlhovinách – Tarkovského Solaris končí obrazem, v němž hrdina Kelvin někde na pokraji kosmu vstupuje do domu svého otce. V jiných filmech je zase vesmír líčen jako nepřátelské místo, kde jsou lidé uprostřed nicoty ponecháni napospas tomu horšímu v sobě a netečnosti. Objevuje se ale nostalgie po ideji vesmírné cesty právě jako cesty, objevování, vyjádření optimistické víry v pokrok, stesku po časech, kdy lidstvo mělo nějaké výrazné ambice. Soudobá kinematografie ho v nějaké míře reflektuje. Ridley Scott se v plánované trilogii Prometheus pokouší (dle prvního dílu soudě ne zrovna úspěšně) o klasickou vesmírnou ságu. Film Marťan stejného režiséra je nezvykle optimistický příběh: celý svět táhne za jeden provaz, aby z rudé planety dostal osamělého, avšak činorodého a nic nevzdávajícího Matta Damona. Interstellar Christophera Nolana vypráví o lidstvu, které se nevzdává a vysílá do vesmíru kosmickou loď, aby pro ně našla možnost záchrany…

Může to souviset s rostoucí poptávkou po utopii, nějakém ideálním společenském projektu, k němuž by šlo upnout naděje. Někteří pokrokářští autoři deklarují odhodlání mu uvěřit, aniž by byl nějak konkrétně definován, kdekdo si třeba něco podobného slibuje od zavedení tzv. nepodmíněného základního příjmu. S podobnými představami přitom nebývá spojeno jen očekávání nějaké větší (pro někoho jistě pofiderní) ekonomické spravedlnosti. Jako kdyby ožíval sen o takovém uspořádání společnosti, které člověku přinese nebo bude garantovat životní naplnění, odpovědi na základní existenciální otázky, štěstí, jež se – příznačně – stalo předmětem intenzivního vědeckého výzkumu.

Ikarie XB 1 může působit jako obraz doby naplnění takové vize. S postupujícím časem a zapomínáním třeba přestane být vyjádřením také nějaké dobové propagandy, pohádky o krásném ideálu, kterou jednou jeden režim vyprávěl. Místo toho bude zobrazením nějaké tužby, již stojí za to sdílet. Představy světa, kde všechno a všichni žijí v dokonalé harmonii, kde zmizí základní rozpory lidské povahy, kde nebude důvod pro existenci zla. Posádka lodi Ikarie žije v takovém světě – existuje v něm jen spolupráce a souzvuk, není v něm místo pro jakákoli temná hnutí, pro jeho obyvatele je nepochopitelné, že vůbec kdy mohla existovat. Třeba to pro někoho bude inspirativní v časech, kdy sílí tendence nacházet příčinu lidského selhání a zloby právě jen v systému, s jehož pádem zmizí důvod existence zla, tísně, odcizení, pocitu ztracenosti a ztráty smyslu. Možná se pak někde v tom filmu najde – mezi bádajícími vědci, chápavým vedením, atletickými mladíky a mladicemi ve futuristické tělocvičně. Skeptičtějšímu divákovi ale může ten film připomenout, že některé sny za snění moc nestojí. Nejenže jsou nenaplnitelné, založené na předpokladu, který člověka zbavuje elementární důstojnosti (je jen produktem poměrů, zbavený dramatičnosti či tragičnosti). Ale i kdyby se jich náhodou dosáhnout podařilo, otrava by to byla strašná.