Nemá cenu se v tomhle případě bránit sentimentalitě, byl by to stejně marný vzdor a asi i zbytečný. Minulý čtvrtek umřel nizozemský fotbalista a trenér Johan Cruyff (vlastním jménem Hendrik Johannes Cruijff, to ale asi bylo pro mezinárodní publikum neskousnutelně nizozemské).

Jeden z hrdinů dětství nejenom zdejší mužské populace plus minus půlstoleté. A hrdiny dětství má člověk sklon vnímat jaksi dětsky i po letech. Nepouštět se ve vztahu k nim do nějaké velké racionální analýzy, spíš jenom setrvale žasnout. Johan Cruyff byl oduševnělý fotbalista a taky zabiják. Velikán fotbalu v časech, kdy člověk bral rozum a ta hra mu přišla plná velkých (nad)lidí, osobností, ze kterých ta humanita zrovna táhla – a ve srovnání s nimiž dnešní hvězdy mohou stařeckému oku připadat trochu moc nagelované a vůbec skleníkově šlechtěné.

Zadupat soupeře do trávníku

Holandský spisovatel Leon de Winter kdysi napsal okouzlující text o hře Ajaxu Amsterdam v dobách největší slávy toho klubu, za časů Johana Cruyffa. Psal o tom týmu jako o naprostých vrahounech (text se také jmenoval Krev na tyčích). Nestačilo jim vyhrávat, to si zařídili během pár minut na začátku zápasu. Jejich hra působila dojmem, že jim jde o to, aby soupeře ponížili, zadupali do trávníku, způsobili, že nikdo z těch, kdo měli tu drzost se postavit Ajaxu, byli schopni projevit tak čirý nerozum, se už nikdy na trávník nevrátil, nedokázal pomyslet na balon, aniž by se otřásl hrůzou a musel si honem vzít prášek.

A hrát proti Johanovi Cruyffovi musela být někdy až strašná zkušenost, protože člověk, který něco umí strašně dobře, tím svým uměním taky vynáší nějaký soud o schopnostech druhých. Odkáže je do patřičných mezí, dá se říct. A Johan Cruyff odkazoval s plnou parádou. Soupeřova obrana mu často sloužila jako komparz, pozadí, od nějž se ještě výrazněji odrážel jeho talent. Tak nějak bylo potřeba, aby na hřišti byli ještě jiní chlapíci, padali jako kuželky, když jim svými kličkami zamotal nohy, zoufale nestíhali, vyjeveně zírali, jakým nečekaným směrem a nečekaným způsobem se ten útočník zase vydal a jaká strašná pohroma kvůli tomu nastala. Cruyff při tom všem působil tolik lehce, jako kdyby hra na jeho úrovni nevyžadovala hodiny a hodiny tréninku, odříkání a bůhvíčeho ještě. Všechno to šlo tak nějak samo, stačí se jenom vyladit na tu správnou vesmírnou frekvenci. I když, kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti s tím tréninkem, v biografickém dokumentu Cruyff vypráví, jak nesnášel běhání na soustředěních a měl ve zvyku po výběhu zmizet za první strom v dohledu a hulit za ním jednu od druhé. Nejsem velký příznivec vytváření paralel mezi fotbalem a uměním, v Cruyffově případě se jim ale jeden jen těžko vyhne. V těch nejzářivějších okamžicích (třeba ten ladný „karate gól“, který dal za Barcelonu Atléticu Madrid) bylo v jeho fotbale spojení zdánlivé snadnosti a inspirace, v němž se šlo snadno ztratit, zapomenout na sebe, on v těch chvílích asi taky zapomínal.

Superžid proti Frankovi

Kopaná za jeho časů byla plná výrazných tváří, v některých případech taky „ksichtů“, argentinské máničky, v některých případech trochu lesní (Rubén Ayala!), nesmlouvaví pořízkové s hranatou bradou, drsní chlapíci, kteří by z fleku mohli hrát v seriálu Profesionálové, případně zformovat partyzánskou jednotku v jihoamerické džungli. Johan Cruyff mezi nimi mohl působit až nenápadně, trochu hubený, s propadlými tvářemi a výraznýma očima, chytrý kluk z periferie, který taky má přehled o tom, jak to na ulici chodí. Ty jeho ulice byly v Amsterdamu, živém a pro generace oblíbeném evropském městě, jež asi v časech jeho dětství nebylo jenom tou barevnou, úhlednou a vstřícnou pohlednicí. Bydlel pár set metrů od stadionu Ajaxu, který později vytáhl až ke světové dominanci. I hodně jeho spoluhráčů bylo ze sousedství. Vtírá se další stařecký povzdech nad tím, jak se skutečná lokální identifikace z dnešního globálního fotbalu ztratila.

Ten jeho Ajax byl zvláštní klub – a dodneška je. Jeho fanoušci si říkávali „superžidi“ a znakem té největší loajality ke klubu bývalo tetování s Davidovou hvězdou. Ne snad proto, že by Ajax měl výrazně hodně židovských hráčů nebo fanoušků. Kolem jejich starého stadionu ale hodně židů bydlelo a fanoušci soupeře je cestou na utkání vídali, na domácí tábor proto občas lítaly antisemitské urážky a fanoušci Ajaxu se k nim přihlásili, vzali to „židovství“ za své. I po přestupu do Barcelony se z Cruyffa stala osobnost velmi „lokalizovaná“, synovi dal katalánské jméno Jordi a s městem skutečně žil a hodně pro něj znamenal. Do Španělska přišel v časech končící frankistické diktatury, která nacionální cítění Basků a Katalánců potlačovala. Pokud v takovéhle atmosféře Barcelona díky Cruyffovi porazila mocný a jako režimní vnímaný Real Madrid 5:0, znamenalo to hodně.

Pro kluky a některé (odhaduju, že nepříliš početné) holky z Československa první půle sedmdesátých let ten fotbal mohl taky znamenat víc než jenom hru. Nějaké zprostředkované setkání se světem ve vší jeho pestrosti, která ve sportovním přenosu nemohla být nějak výrazně ideologicky filtrovaná, nešlo zařídit, aby mistrovství světa v kopané vždycky vyhrál Sovětský svaz. Byla to doména nepředvídatelného, dramatického, nebylo to pod kontrolou a hezky se na to koukalo. Hlavními postavami pak byli ti hrdinové v různobarevných dresech, kteří přicházeli z nedostupných míst a jména jejich klubů skutečně zvoněla, protože, přiznejme si, Ajax Amsterdam zní výrazně líp než Válcovny plechu Frýdek-Místek.

Poprvé jsem mu propadl během mistrovství světa 1974. Mí koně byli Holanďani, měli oranžové dresy a komentátoři v televizi říkali, že hrají „totální fotbal“, takže na nich asi něco být muselo. Pocházeli z malé země, k níž je snadné cítit sympatii. A taky měli Johana Cruyffa a další. Pamatuju si na to strhují a frustrující finále. Hned po výkopu prolítne Cruyff do německé šestnáctky jako by nic a je z toho faul, penalta a gól. Jenomže Němci kopou za chvíli taky proměněnou penaltu a Müller potom přidá gól z otočky. V druhé půli Holanďani dominovali, měli hodně šancí, nějak se ale stalo, že zapomněli vyhrát. Nechápal jsem, jak je to možné. Ale – závěrečné fotbalové moudro z hlubin studnice – na fotbale je krásné, že je v něm možné i tohle. A taky další věci, které spoustě lidí ozřejmovali hráči jako Johan Cruyff.