Britka PJ Harvey a Američan Bonnie Prince Billy patří mezi nejvýraznější autory písní posledního čtvrtstoletí. Jsou to žijící klasici, nikoliv ve smyslu „chodící konzervy čehosi už pominuvšího“, ale osobnosti, které se do hudby otiskly velice výrazným a těžko napodobitelným způsobem, a proto také solitérní, umělci hodní toho označení.

Prakticky současně vydali nová alba, obě ty desky jsou po svém konceptuální, PJ Harvey na The Hope Six Demolition Project přišla s ambiciózním „cestovním deníkem“, Bonnie Prince Billy našel daleko triviálnější inspiraci – moudra zapečená v sušenkách, které člověk dostane na rozloučenou v čínské restauraci. Na sarkasticky pojmenovaném albu Epic Jammers and Fortunate Little Ditties se mu ale podařilo dotknout se něčeho snad hlubšího, a přitom prchavějšího, než jsou po světě posbírané obrazy zmaru, jež shromáždila britská hudebnice.

Hudební World Press Photo

Už natáčení The Hope Six Demolition Project byla široce prezentovaná událost – nová deska PJ Harvey vznikala před očima veřejnosti, ve studiu za sklem v londýnském Somerset House. Byla to svého druhu instalace, do jejíhož centra umělkyně instalovala sebe samu. Troufám si odhadnout, že se v takových podmínkách nepracuje úplně snadno. Jistým způsobem ale tahle metoda odpovídá duchu alba, které je také veřejným stanoviskem, jakousi zprávou o stavu světa. Inspirací pro ně byly cesty do Kosova, Afghánistánu a Washingtonu D. C., které umělkyně podnikla ve společnosti fotografa Seamuse Murphyho, jejich výsledkem byla i před časem vydaná kniha fotografií a poezie The Hollow of The Hand.

PJ Harvey netočí špatné desky, The Hope Six Demolition Project je toho dokladem. V autorčině diskografii ale, myslím, představuje úkrok stranou a pro umělkyni ne zrovna šťastným směrem. Z umělkyně, která píše a zpívá jaksi zevnitř, ze sebe nebo fiktivních hrdinek svých písní, se pokusila přerodit v pozorovatelku, jež především zaznamenává viděné. Její snaha vyslovit se k velkým tématům doby ale někdy i kvůli tomu vyznívá trochu bezradně. Na albu jako kdyby přitom všechno sedělo, energická hudba a s ní někdy kontrastující projev zpěvačky, místy sahající až po jakési syrové monumentálnosti. S citem poskládaná slova. Za nimi je však někdy cítit letmá dojmologie, postřehy angažované turistky, která se vypravila do světa bídy a dobré vůli navzdory pak nedokázala zprostředkovat víc než povědomé truismy, formulované sice s invencí a kázní, nepřesahující ale svoje někdy dost úzké limity.

První desku PJ Harvey vydala před skoro čtvrtstoletím, vystřídala za tu dobu několik person, stylizací, zároveň se v nich neztratila, její tvorba je velice konzistentní, aniž by se opakovala, přinášela jen různé verze téhož. V měnícím se poměru se v nich spojují syrovost, někdy až drásavá, a krása, možná i vznešenost. Skřípavě běsnící divoká holka na prvních albech Dry a Rid of Me, na nichž se potkaly mladistvá energie, mladistvá chmura, poezie i bolest obnaženého masa. Plachá i vyzývavá dáma v šatech barvy krve ze slavného alba To Bring You My Love, sebevědomá Newyorčanka (Stories from the City, Stories form the Sea), chovanka viktoriánského ústavu pro duševně choré slečny či postava z románu sester Brontëových nebo tak něco (White Chalk)… Proměnlivá – byť ne v takové míře – byla i její hudba, její konstantou je ovšem vždy úspornost. Císař Josef, který ve Formanově Amadeovi vytýká Mozartovi „příliš mnoho not“, by z PJ Harvey jistě měl velkou radost. Daří se jí oprostit píseň od všeho nadbytečného, o to víc tak může vyniknout podstatné, její desky nikdy nebyly přehlídkou instrumentálních výkonů, kytara v drsnějších písních PJ Harvey může být docela „neandrtálská“. Ty nejlepší jsou ale důkazem toho, kolik se dá s „málem“ udělat, přesně vybudované zvukové stavby, nesené přesně vyjádřenou emocí, hlasem PJ Harvey, naléhavým, a přitom ponořeným do sebe, v něčem evokujícím Dorset, kde se umělkyně narodila a žije. Může působit líbezně, ale pořád v něm je cosi divokého.

The Hope Six Demolition Project vychází pět let po předcházejícím albu Let England Shake, na kterém se PJ Harvey poprvé začala intenzivně zabývat „velkými dějinami“, konkrétně anglickou válečnickou historií, i současnými konflikty. Šíří měřítka na ně nová deska navazuje, hudebně se ale docela liší. Víc úderných kytar, echa blues a gospelu (především ve skladbách inspirovaných americkými cestami), hlas zpěvačky se někdy až ztrácí v doprovodném mužském sboru, k tomu unisono dunící saxofony – dojem z té hudby může být mohutný a energický, PJ Harvey jako kdyby přišla s trochu zasněnými a zachmuřenými, ale bojovnými písněmi, které mají nějaký tah – prapor se ve větru třepotá. S pomocí producenta Flooda, tradičních spolupracovníků Micka Harveyho a Johna Parishe a dalších početných spoluhráčů autorka na desce dosáhla jednotného a zároveň různorodého zvuku. A písně jako Ministry of Defence, Chain of Keys nebo The Wheel jistě budou na koncertech znít výborně.

Ano, svět je někdy dost strašné místo, ano, lidi by se neměli navzájem vraždit, ano, snad v tom jednou dosáhnou nějakého pokroku

Problematický je ale způsob, jímž autorka uchopila svoje témata, s rolí pozorovatelky, zaznamenavatelky se moc nesžila. Texty jsou vůči hudbě z alba v kontrapunktu, vyjadřují jakési ustrnutí v beznaději, momentky ze světa bídy, někdy v působivé zkratce, někdy vršením obrazů lidské degradace. PJ Harvey dokáže vykreslit detail způsobem, v němž rezonuje nějaká hloubka (Chain of Keys), občas ale sklouzne do elegantně vyjádřeného triviálna. Někdy se písně smrsknou na konstatování zjevného – ano, svět je někdy dost strašné místo, ano, lidi by se neměli navzájem vraždit, ano, snad v tom jednou dosáhnou nějakého pokroku. Víra PJ Harvey v něj je ale zjevně otřesena. Ten osobní rozměr se však na album moc nepodařilo dostat, její nová deska může působit jako série drsných a s citem pro kompozici pořízených fotografií – takové zvukové World Press Photo. Ta neosobnost, snaha být pozorovatelem poznamenala i vokální projev umělkyně, v písních PJ Harvey bývala slyšet nějaká silná, byť třeba rozbolavělá individualita, teď jako kdyby je zpívala „jen“ hodně dobrá a chytrá zpěvačka.

Sušenka má vždycky pravdu

Nová deska PJ Harvey je jaksi jasná – je z ní zřejmé, co jí a o čem chtěla autorka říci. V případě alba, jež natočil americký písničkář Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) společně se skupinou Bitchin Bajas, se po onom jasném smyslu pátrá obtížněji. Má se to album brát vážně? Nebo je to celé nějaký vtip na třetí? Bonnie Prince rozhodně není postmoderní umělec, v jehož tvorbě by bylo všechno „meta“ a jištěné ironií či výsměchem – „nebojte se, nemyslím to vážně“. Svoje fanoušky ale dokáže čas od času důkladně znejistit. Je to velice plodný hudebník, možná by se dalo říct, že trpí nadprodukcí. Výběr toho nejlepšího z jeho tvorby by ale přebil portfolio prakticky kohokoli (kdyby hudba byla soutěž, což není). Vydával pod hlavičkou skupin Palace a Palace Music (hrál v nich také s bratry Paulem a Nedem), později pod vlastním jménem.

Je to umělec v kontextu USA „jižního typu“, v jeho písních jsou někdy znát stopy stylu „southern gothic“, někdy jsou to dost temné písně o temných vášních, zároveň zvláštním způsobem oduševnělé a občas „přímo na komoru“, mohou působit jako lidové popěvky, jejich vypravěči mohou být, řekněme, problematičtí. Třeba Riding, jedna z jeho prvních známějších skladeb, pojednává o incestu. Bonnie Prince Billy je ale příliš velká osobnost na to, aby chtěl jenom šokovat. Ve svých písních vytváří vlastní svět, barvy jsou v něm jasné a stíny černočerné, klame vizáží, na fotkách vypadá tu jako staromódní jižanský gentleman s pěstěným vousem, častěji jako poděs z traileru s kriminálními sklony. Svoje písně někdy rád shazuje, možná tu nejslavnější I See Darkness, kterou nahrál Johnny Cash a kdo ji víckrát slyšel a ani jednou přitom nezaslzel, by si měl nechat vyšetřit srdce, přetočil jako rozjuchanou country doprovázenou surreálně legračním videoklipem.

Podobně jako se proměňuje styl jeho hudby (od drnčivého indie rocku po country nebo jakousi akustickou psychedelii), mění se i sestava spoluhráčů Bonnieho Prince Billyho. Svou poslední desku Epic Jammers and Fortunate Little Ditties natočil s kapelou Bitchin Bajas z Chicaga, posluchačům slibují, že „z tohoto alba kolaborativní kosmické hudby získají mnoho nepoznatelných hodin radosti“. Zní to jako fór a velmi pravděpodobně to taky fór je. Bitchin Bajas ale vskutku jsou, řekněme, kosmická kapela tradičního střihu, trochu novodobí hipíci, trochu střižení klasickým minimalismem. Textařství Bonnieho Prince Billyho se tentokrát omezilo na výběr pozitivních pouček, jež našel v sušenkách v různých čínských restauracích. Jsou to klasická mělká, trochu new age moudra, jejich vymýšlení je zřejmě údělem zestárnuvších hippies. „Projev lásku, a láska se ti vrátí.“ – „Brzy zjistíš, že jsi vskutku šťastný.“ – „Tvá dobrá práce se ti vyplatí, snaž se dál.“

Bitchin Bajas je ale nahráli a Bonnie Prince Billy nazpíval jaksi navážno, bez ironie. V rozhovorech Billy mluví o své zálibě v tzv. dronové hudbě, zvukových plochách, opakovaných pulzech, jež člověku vyčistí hlavu, oceňuje některé extrémní elektronické projekty. Epic Jammers and Fortunate Little Ditties jako by byl pokus dosáhnout podobného účinku trochu jinými prostředky, většina skladeb má stopáž hodně přes pět minut, Bitchin Bajas v nich vytvářejí bohatě členitý, a zároveň monotónní zvukový podklad pro Billyho zpěv nebo inkantaci, při níž opakuje tituly jednotlivých skladeb. Jeho hlas se vynořuje z instrumentální plochy a zase se do ní zapouští, skladby z alba odkazují k různým duchovním tradicím, mají pomalý a opojný tah. Z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že se u nich v nočních hodinách výborně pracuje. Někdy asi není důležité, co se zhudebňuje, ale jak se to udělá. To je tedy taky moudro, které by Bitchin Bajas a Bonnie Prince Billy mohli jednou zhudebnit. Ostatně už Homer Simpson říkal, že „sušenka má vždycky pravdu“.