Divadlo Sklep mělo čtyřicáté výročí, hodně oslavných slov při té příležitosti padlo, budiž to jubilantům přáno. Ze Sklepa se během těch desetiletí stala česká instituce se vším tím dobrým i špatným, co taková „institucionalizace“ přináší. Čtyřicet let je dost dlouho na to, aby jednomu občas ty fóry přes pysky moc nešly, udělal nějakou tu špatnou kariérní volbu, trochu moc se zabydlel ve světě barevných magazínů, ve všech smyslech toho slova se etabloval. V tom obsáhlém dědictví Sklepa se ale, myslím, dají najít položky skutečně nesporné. Třeba Arnoštek.

Rytmikál z časů rozpadu

Film Tomáše Vorla Kouř se nedá označit za produkci divadla Sklep, navazuje na práci Baletní jednotky Křeč, která ale patřila do stejného okruhu Pražské pětky, „sklepáků“ je v něm plno. Do kin se dostal v devadesátém roce, v těsně porevolučních časech trochu zapadl. Lidi tehdy neměli moc náladu chodit do kina, na ulicích se děly víc vzrušující věci. Matně si pamatuji, že na projekci Kouře jsem byl v kině skoro sám. A neodcházel jsem z něj nějak zvlášť stržený, trochu zklamaný hudební složkou, Kouři dost škodí nepovedený zvuk. Taky jsem očekával, že ta skutečně velká díla, v nichž se bude svobodně reflektovat čas normalizace, teprve přijdou. Jak to dopadlo (nejenom ve filmu), víme. Dnes bych si troufl pochybovat, jestli Vorlův stylizovaný „rytmikál“ z prostředí rozpadající se severočeské velkofabriky v tom ohledu za poslední čtvrtstoletí na poli filmu něco překonalo. Asi je z něj dnes zřetelněji cítit, že je natočený jaksi zevnitř, ještě v čase, kdy se režim už sice rozpadal, pořád tu ale ještě byl a projevoval se. Pohled na něj je tak v Kouři zbavený jakékoli nostalgie, decentního slzení při vzpomínce na atributy mladosti, jež v nějaké míře poznamenávalo pozdější filmové návraty do doby pozdního komunismu.

Ušmudlaný český čertíček

Ze všech stylizovaných figur v něm si každý nejvíc pamatuje diskžokeje a svazáckého funkcionáře Arnoštka (Šimon Caban). Je to vděčná postava legrační, ale ne jenom, ve způsobu, jímž je podána, je také nějaký jasný postoj, zhnusený odpor, který je typickému pobavenému „sklepáctví“ docela vzdálený. Arnoštek je svazácký funkcionář a král místní diskotéky, kde náležitě ševelivým hlasem vypouští proudy blábolu, jako božstvo se kroutí před zraky oddaných fanynek, fabriček, které se vymódily na páteční večer. Zbožně k němu vzhlížejí, když mezi tóny hudby z pódia trousí svoje „je to fajn“. Je legrační v těch plesnivých džínách a s těmi svými kočičími pohyby, karikatura ubohého světáctví jištěná mocí, která cestu do světa uzavírala. Stejně vykroucený se předvádí i před jinou sestavou zástupců lidu při oslavě MDŽ, hezky ve svazácké košili a kozačkách ponořených v barevném čmoudu. Dobře zapadne i na stranické schůzi, zasloužilí soudruzi pro něj mají slabost – pro našeho mladého.

Takto popsaný může Arnoštek působit jako trapná figurka okresního formátu, což je svým způsobem taky pravda. Zároveň je na něm ale taky něco až ďábelského, ten očouzený a drtivý svět, v němž žijí hrdinové Vorlova filmu, se zhmotňuje v něm, v jeho trvalé ondulaci, lesklých kozačkách, studených očích ve vší svojí tupé žravosti. Vlezle se usměje, konstatuje, že lidi pijí „jeden džus, druhý kolu“, a očekává obdiv. Není to ďábel – grandiózní padouch, velkolepý démon, z nějž padají svůdná moudra, a zevnitř ho třeba trhá bolest, monstrózní smrťák, který gestem ruky pošle na smrt miliony. Takový ušmudlaný český čertíček, dokonale prázdný, omezený na pár biologických funkcí, neotřesitelný, a proto taky komický narcismus a jakousi spolehlivě fungující vyčuranost.

Král setrvačného světa bez šibenic

Generační zkušenost je nepřenositelná, každá generace projde fází, kdy si to natvrdo uvědomí v konfrontaci s těmi „nechápavými“ mladými. Mohou říkat, že masová kultura je vždycky tak trochu pitomá, že i dnes se cítí být ostřelováni stupiditou – třeba nějakého jiného druhu. To spojení žravosti, moci, reflexivního hurá optimismu a nemožnosti úniku českých „osmdesátek“ je ale s dneškem nesrovnatelné. A pro lidi, kteří v těch časech dospívali a svět kolem vnímali jako nepřátelský, jakému je potřeba klást nějakým způsobem odpor, byli tváří režimu právě lidé Arnoštkova typu. Svazáčtí funkcionáři ve škole jako jaksi lacinější a dostupnější verze zpěváků z televize. Dávali najevo jakési dost děsivé odhodlání, zaujatou energii: pojďme do toho. Buďme prázdní. Dáme si přes víkend školení, možná i nějakou tu kolu vypijeme, jsme totiž mladí. Lidé, kteří zažili padesátá léta, jistě vnímali režim jinak. Jako krvežíznivou obludu s očima všude, děsivou moc, jež s člověkem může děsivým způsobem zamést. O desetiletí později se zase otevřel prostor pro jakous takous svobodu, a když přijely sovětské tanky, byli lidi ochotní (alespoň po nějakou dobu) se za tu svobodu skutečně nasazovat. Na nás zbyl hlavně ten Arnoštek, král setrvačného světa, kde nehrozila šibenice (lidem, kteří se rozhodli žít na něm nezávisle, však zavařit uměl), ale nebyl ani ten náznak svobody. Působil, jako kdyby v něm nešlo vůbec o nic. A Arnoštkové tohoto světa člověka pobízeli, aby si tu nádheru pořádně užil, byl vděčný za každou bublinku v limonádě. Smál se s nimi, stejně nahlas, stejně debilně, vnucovali mu, že mu udělají dobře, ať se mu to líbí, nebo ne.

Bezduchá a poživačná hudba a bezduší a poživační lidé ten režim vyjadřovali přesněji než oficiální propaganda, o níž předpokládal jen málokdo, že by mohla být brána skutečně vážně. Arnoštkové a jejich písně se ale líbili skutečně, někdo mohl unikat do jejich světa v domnění, že se ocitl skutečně někde jinde, na místě, kde krásní lidé spotřebovávají krásné věci a jeden druhého navzájem a je jim při tom tak nějak fajn. Žádné jinde ale nebylo, ta nablblá, nevkusná a umělá idyla bylo srdce normalizačního univerza. Nebo to byla přípravka na peklo, v němž si namačkaní pod pódiem necháme trhat uši v marné naději, že na nás to božstvo s trvalou třeba shlédne, než nám svými kozačkami začne tancovat po zádech. Unavení z toho všeho poskakování v umělém kouři. A kola v nedohlednu, o džusu ani nemluvě.