Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání.
Americké volební drámo má českého hrdinu – pana Zdeňka Gaždu, který natočil Hillary Clintonovou v okamžiku, kdy kolabovala při odchodu z ceremonie na uctění památky obětí 11. září. V rozhovoru pro DVTV popisoval, jak záznam vznikl, i svoje překvapení z ohlasu, který to vyvolalo.
Před patnácti lety, 11. září 2001, stamiliony lidí sledovaly, jak se v přímém přenosu mění svět. Všichni to v tu chvíli tak cítili a následně jim to potvrzovaly zástupy expertních mluvících hlav v televizi a novinové titulky.
Věra Čáslavská, která koncem srpna zemřela, byla jednou z nemnoha českých osobností, jež mohly českou společnost nějakým způsobem spojovat – třeba i v zármutku nad jejich odchodem. Ztělesňovala hodnoty, k nimž se mohou hlásit lidé z obou stran bariéry, která dnes vede českou společností.
Dílo Jana Hanče může pro člověka, který taky píše, představovat imperativ – nebo soud, otazník i vykřičník. Nedá se přejít jen tak. Psaní v jakémsi čistém stavu, protože oproštěné od všech ambicí či svodů, bez publika, které by strašilo v hlavě a dožadovalo se ohledů.
Ve veřejné debatě jsou žádány silné názory, jasná stanoviska, situace po nich taky často volá. Zároveň se politizuje soukromí, předmětem veřejného posuzování se stávají slova pronesená třeba i v okamžiku vzrušení nebo „pod vlivem“.
Andrej Babiš se minulý týden rozpovídal o táboře v Letech jako o v zásadě užitečné instituci, v níž byly osoby práce se štítící léčeny ze své chronické lenosti.
Právě skončivší seriál Jedna noc (The Night of) a především jeho vyvrcholení je velmi výstižnou ukázkou toho, jak to „jiné vraždění“ může vypadat a do jak obtížných situací se autoři mohou dostat, chtějí-li ten svůj příběh zločinu nějak důstojně uzavřít.
Prezident Miloš Zeman zavtipkuje rád a svoje vtipy podává dost zeširoka, naslouchá si přitom s tak velkým zalíbením, že se mu k pointě často podaří dospět až chvilku poté, co ji odhadlo i ztvrdlé pečivo v bedně před pekárnou na náměstí.
Generace lidí kolem padesátky může mít v dnešním Česku dojem jakéhosi déjà vu. V době, kdy vstupovali do dospělého života, se zhroutil systém, ve kterém vyrůstali a byli přesvědčeni o jeho trvalosti, nezměnitelnosti (alespoň v těch zásadních věcech), byli radostnými svědky jeho bleskového rozpadu.
Robertu Redfordovi bylo minulý čtvrtek osmdesát let. Je to americký herec a režisér, pokud byste to náhodou nevěděli. Jeden můj kamarád s ním má příhodu. S Robertem Redfordem. Je to taková příhoda trochu bezpoinťačka, ale zároveň jediná autentická historka s Robertem Redfordem, která v okruhu mých známých existuje.
Česká společnost musí být velice šťastná a její existence je zjevně prosta jakýchkoliv vážných problémů.
Cesta je pro písničku to snad nejpropranější téma (kromě lásky, samozřejmě). Pořád někdo někde zpívá o tom, že někam jde a má během toho výkonu pocit, že kápl na cosi skutečně originálního. Už v časopise Mladý svět (ne)blahé paměti existovala rubrika Písně dlouhejch cest a psalo se v ní o vskutku pěkných kouscích.
Sovětská okupace ze srpna 1968 byla pro generace Čechů a Slováků určující životní zkušenost, historie, již si pamatovali velice dobře a přesto o ní nemohli na veřejnosti mluvit.
Jihomoravský hejtman Michal Hašek je osoba, jež svým významem daleko přesahuje hranice kraje. Není třeba mu to připomínat, evidentně si toho je dobře vědom. Je to stále ještě mladý muž – čtyřicátník –, jeho politické zkušenosti jsou ale bohaté, košaté a tak dále a tak podobně.
Konec léta v dřívějších časech zdaleka nabýval tak klidný jako teď. Každoročně tou dobou propukala nemilosrdná válka s nejistým výsledkem, jež zachvátila venkovské oblasti po celé zemi.
Začátkem srpna zemřel v Novém Mexiku americký herec David Huddleston. Prožil pětaosmdesát let snad spokojeného života. Diváci té mojí a mladších generací mají Huddlestonův obličej spojený hlavně s jednou postavou. Byl to ten skutečný Big Lebowski ze stejnojmenného filmu bratrů Coenových z roku 1998.
Málo co člověka potěší tak, jako když někdo jiný něco pěkně zvrtá. Zdaleka ne všechny zvrtané věci jsou ale zvrtané skutečně pěkně. Většina toho, co se nepovede nebo totálně nepovede, je nakonec především otravná, frustrující, nudná, zaměnitelná. Zvlášť evidentní je to v tvorbě.
Australský aktivista Julian Assange je pro mnoho lidí nezpochybnitelným hrdinou. Je to „digitální Robin Hood“, psalo se v tiskových materiálech jihlavského festivalu, kde Assange na dálku vystoupil jako host Inspiračního fóra.
Mezi hudebními fanoušky plus minus mojí generace existuje docela rozšířené přesvědčení, že hudba, která má masový ohlas, je z principu podezřelá (mladší publikum je v tomhle ohledu, myslím, „ekumeničtější“).
Vzestup Donalda Trumpa zanechal značnou část profesionálních pozorovatelů politiky ve stavu perplex. Volá po vysvětlení a ta, jež se nabízejí a recyklují v článcích a esejích, často působí jako dílčí a nedostatečná. V popkultuře nedávných let se nacházejí různé Trumpovy předobrazy, jeho možné prezidentství prý předpověděl seriál Simpsonovi.
Kandidátem amerických republikánů pro prezidentské volby bude Donald Trump, potvrdila to stranická konvence v ohijském Clevelandu. Většina expertů by ještě nedávno něco takového nepovažovala za možné, Trump je v očích mediálních a politických elit vulgární muž, který nedostatek představ o politice nahrazuje slovní agresí a narcismem, v postkomunistické Evropě budí obavy jeho vřelý vztah k Putinovi. Jeho stoupenci v něm naopak vidí prvního politika, který se dokázal skutečně postavit selhavším elitám, realitní magnát a hvězda reality show má politiku vrátit lidem.
Ulicemi světových metropolí se pohybují miliony lidí, kteří pomocí techniky loví přízraky z laciných japonských animáků, jež sledovali jako děti. Mezi nejprodávanější tituly na knižním trhu patří omalovánky pro dospělé. Komerčně nejúspěšnějším filmovým titulem loňského roku byl první díl nových Hvězdných válek, v nichž režisér J. J. Abrams okopíroval strukturu prvního dílu starých Hvězdných válek a přinášejí naději v to, že si diváci budou moci projít Lucasovu ságu ještě jednou, a přitom jaksi jinak, zažít to, co už jednou zažili.
Až dvanáct roků vězení by mohl dostat ten, kdo bude u soudu shledán vinným ze schvalování terorismu, počítá s tím návrh, který vládě předkládá ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Na zpřísnění české protiteroristické legislativy podle ministrova vyjádření pro ČT naléhají i „mezinárodní organizace“.
Události jako byl koncem minulého týdne útok v Nice mohou zasáhnout několika způsoby – bezprostředním zhrozením se nad tím, co se stalo, úvahami nad tím vražděním jako nad součástí nějakých aktuálně probíhajících politických a společenských dějů, ale také, řekněme, existenciálně. Náklaďák namířený do davu slavících lidí je děsivou variantou obrazu pohromy, která přichází, aniž by to ti, kdo se stanou její obětí, tušili. Udeří neohlášena, předjímat ji je nad síly jednotlivce a nedá se zvládnout. Nezadržitelně přicházející katastrofa.
„Michael Cimino zemřel pokojně, obklopený rodinou a dvěma ženami, které ho milovaly. Také jsme ho milovali,“ napsal minulý víkend na Twitter Thierry Frémaux, ředitel festivalu v Cannes. Zní to jako popis stmívání po klidném dnu. Život Michaela Cimina, přinejmenším ten profesní, ale klidný a pokojný nebyl. A vlastně ani nebyl moc dlouhý. Poslední film natočil před dvaceti lety, drama Sunchaser šlo ale rovnou do videopůjčoven, představovalo už jen dovětek kariéry, která se zastavila daleko dřív.
Minulou sobotu končil filmový festival v Karlových Varech, do kterého jsem se i letos činorodě zapojil svými svědectvími v průběžně publikovaném deníku na webu Echo24.cz. Výběr z něj snad může čtenářům přiblížit „karlovarský stav ducha“.
Od toho finále se moc nečekalo, mělo být takovou formalitou, domácí favorité proti jednomu z nejnudnějších týmů na fotbalovém Euru – mistrům remíz, kteří osvědčili především výdrž a mezi poslední dva tak nějak propadli. Koleno to zachránilo, ani nemuselo být krvavé. Bolavé koleno Cristiana Ronalda, kvůli němuž musel být král šampionů odnesen za postranní čáru. Jeho vyšlechtěná tvář se stáhla skutečnou bolestí, lidé, zvěř i ptactvo nebeské ztuhli v ohromení.
Na zahajovacím ceremoniálu letošního festivalu v Karlových Varech dostal cenu za přínos světové kinematografii americký herec Willem Dafoe. Je to pozoruhodný muž. Říká o sobě přitom, že vůbec pozoruhodný není, „jsem jednoduchý kluk z Wisconsinu“. Tak určitě. Anebo zdání v jeho případě skutečně klame. Může být, že život tohoto šedesátníka po boku okouzlující italské herečky Giady Colagrandeové v jejich římském sídle je etalon usedlé nudy, v němž největší vzrušení představuje pravidelné cvičení jógy.
V programu karlovarského festivalu se sešla dvě dramata, která se přes situaci, jež nějakým způsobem souvisí se školou, pokoušejí portrétovat společnost, její „systém“. Rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungia je příkladem sdělného a pronikavého filmu, který svoje poselství formuluje přesně a neokázale, zůstává jako by při zemi, dospěje ale k pohledu z výšky. Zdejší autorská dvojice Hřebejk–Jarchovský se ve svém na Slovensku vzniknuvším filmu Učitelka nedokáže úplně vzdát historkaření, jež vyšší ambice snímku podrývá.
