Mezi hudebními fanoušky plus minus mojí generace existuje docela rozšířené přesvědčení, že hudba, která má masový ohlas, je z principu podezřelá (mladší publikum je v tomhle ohledu, myslím, „ekumeničtější“). Ty skutečné hodnoty se přece poznají i podle toho, že zůstávají nepovšimnuty, aby jejich tvůrci mohli náležitě nouzí trpět, a psát proto ještě lepší písně v duchu hesla: „ni zisk, ni slávu“. Nejlepší kapela na světě je ta, kterou znám jenom já a možná ještě tři lidi v Portugalsku, z nichž jeden je poslední dobou nějaký nemocný…

Poměřovaný tímhle způsobem je britský zpěvák Michael Kiwanuka nehodný hlubšího zájmu. Ten člověk zjevně chce být populární, oslovit svou hudbou co nejvíc lidí, dosáhnout slávy. A daří se mu to, jeho nová deska v současné době vede britskou albovou hitparádu. A ta hudba tomu také odpovídá, je velice sdělná, otevřená, líbivá na první poslech, dalo by se říct. Zároveň ale i velice ambiciózní osobní. Pop, střední proud je často vnímaný jako výsledek nějakého kompromisu, přizpůsobení se normě. Nová Kiwanukova deska Love & Hate je velice popová a velice nekompromisní. V něčem je tak její autor podobný třeba nedávno zesnuvšímu Princeovi – styl jeho hudby je sice jiný, ale senzitivita podobná, i Kiwanuka je odhodlaný jít až do krajnosti.

Počátek kariéry dnes devětadvacetiletého umělce britsko-ugandského původu přitom něčemu takovému nenasvědčoval. První desku vydal před čtyřmi roky, v té době měl za sebou už zkušenost předskokana na turné britské superhvězdy Adele. Celkem snadno splynul s vlnou na ostrovech populárního neo či retro soulu, který proslavila zesnuvší Amy Winehouse. Kiwanuka představoval jeho hladší, něžnější podobu. Jeho debut Home Again nepřinesl nějaké „zpocené“ písně, při jejichž poslechu by bylo možné se odvazovat. Decentní album, odkazující ze všeho nejvíc k černému popu 70. let, hudba ale nijak smyslná, velice vkusná a poučená, nejlépe však využitelná jako podkres příjemného hovoru při večeři ve dvou. Rozhodně nehrozilo, že by na sebe strhávala pozornost – v dobrém i zlém. Album bylo v Británii zlaté, Kiwanuka se stal vítězem ankety BBC Sound of 2012. A místo aby byl nadšený, začal o sobě pochybovat, jak se svěřil londýnskému Evening Standardu. Nevydařené nahrávání s Kanyem Westem ho prý přivedlo k vědomí, že vlastně neví, jakou hudbu chce dělat, k pocitům nedostatečnosti ve srovnání s Kiwanukovými hudebními vzory, které v jeho věku byly kariérně i kreativně někde úplně jinde. Zjevně to byla velmi plodná krize. Love & Hate je velkolepá deska.

Na jejím zvuku se podílel uznávaný producent Danger Mouse, výrazně Kiwanukovi pomohl k tomu, aby našel hlas a výraz, které jsou skutečně jeho. V něčem se Kiwanukova hudba vlastně nezměnila, pořád je archaická, aranžovaná tradičně, většinou ve středním nebo volnějším tempu, s kytarami a výraznými smyčci, ženskými sbory. Je to hudba, jejíž kořeny se dají velice snadno identifikovat, je v ní slyšet vliv těch introspektivnějších soulových zpěváků, jako byl například Bill Withers, klasického rocku včetně Pink Floyd, filmové hudby Ennia Morriconeho nebo písní potemnělého kovboje Leeho Hazlewooda. Zároveň jsou ty písně velice osobní a osobité, Kiwanukův sound je po poslechu jeho nového alba velice snadno rozpoznatelný, individuální. Dramatický, místy i strhující, přitom ale ne bombastický, ta silně přítomná tenze je spíš zvnitřněná než okázale projevovaná. Je to velice sebevědomé album – málokterý z umělců, kteří chtějí oslovit širší publikum, dá jako první skladbu na desku desetiminutovou píseň, v níž se začne zpívat až po pěti minutách jako v Kiwanukově Cold Little Heart. Je to ale triumfální otevření, jež album brilantně shrnuje – kombinace zadumanosti, jednoduchosti, pěvecké suverenity, která není používána jen na efekt, jakkoliv je Kiwanukova hudba stylem i inspirací velice západní, v jeho vokálu je slyšet zpěvnost jaksi africká. Dojem té sdílnosti, v níž je ale i něco nekompromisního, naléhavého a – nedá se to napsat jinak – opravdového, Kiwanuka navodí i v dalších skladbách, nejsilněji asi ve skvělé titulní písni.

Love & Hate Michaela Kiwanuky je v mnoha ohledech protiklad roztěkanosti, povrchnosti, odvozenosti, vulgarity, vlastně všeho, co skeptičtěji naladění komentátoři považují za charakteristické pro dnešní dobu a její zábavu. To, že právě takové album mohlo dosáhnout výrazného úspěchu, je docela povzbudivé. Třeba se ti zachmuření pánové a dámy v něčem podstatném mýlí.

Michael Kiwanuka: Love & Hate, Polydor/Universal