Na zahajovacím ceremoniálu letošního festivalu v Karlových Varech dostal cenu za přínos světové kinematografii americký herec Willem Dafoe. Je to pozoruhodný muž. Říká o sobě přitom, že vůbec pozoruhodný není, „jsem jednoduchý kluk z Wisconsinu“. Tak určitě. Anebo zdání v jeho případě skutečně klame. Může být, že život tohoto šedesátníka po boku okouzlující italské herečky Giady Colagrandeové (už jenom to jméno!) v jejich římském (případně newyorském či losangeleském) sídle je etalon usedlé nudy, v němž největší vzrušení představuje pravidelné cvičení jógy. Ale i tak – umím si představit horší konce.

To zdání, první pohled v Dafoeově případě vykresluje člověka, v němž se něco skrývá. Má rysy trochu nordického gentlemana, velice elegantního, když se snaží. Za těma velkýma očima ale něco šrotuje, nějaká vášeň, síla, temná či světlá, jak je zrovna potřeba. Ta ostře řezaná tvář mu může pomoci navodit dojem aristokratické dekadence, osamělý génius zločinu, osamělý světec, osamělý drogový dealer. Není to obličej kluka z party, týmového hráče, ale muže, který nějakým způsobem vybočuje. Stačí drobný pohyb mimických svalů, aby se ten symetrický obličej zkroutil do něčeho skřetovského, změnil se v přepjatou karikaturu sebe sama nebo naopak začal křičet nějakým velkým citem. A velké city, to je jeho, možná nejvíc utkvěl díky scénám, v nichž zažívá krajní zkušenost – slast nebo mučeníčko. Obojí zároveň, když se zadaří.

Nechutné návrhy šeptané do ouška

Role také jako kdyby si často vybíral podle toho, jestli nějakou krajní zkušenost přinesou. Čeští diváci ho poprvé zaznamenali ve válečném dramatu Olivera Stonea Četa, při jehož natáčení dostal nějakou ošklivou tropickou nemoc a jeho postava – soucitný seržant Elias – zemře rozstřílená na cimprcampr, v pozici odkazující ke Kristovi. Hrál i Ježíše, na kříž ho přibili ve Scorseseho adaptaci Kazantzakisova románu Poslední pokušení Krista, jejíž uvedení provázel značný skandál. V obou těch rolích viděl taky šanci dostat se ze škatulky padoucha, kam se tehdy cítil být uzavírán.

Pro diváka, který ho poznal jako představitele ušlechtilých i nejušlechtilejších, to mohl být trochu šok, když ho viděl v Lynchově Zběsilosti v srdci. Dafoeův odpudivý, vtipný a příležitostně dementní lotr Bobby Peru! No fuj. Jak šeptá sprosté návrhy do tváře Laury Dernové, až člověk přes plátno cítí ten pekelný puch, který mu táhne z úst vyzdobených vskutku neudržovaným chrupem, dokud se ta nevinná dívčina jeho chlípnému naléhání nepodvolí! Jak groteskně skončí, když to do něj policajt začne sypat a Bobby s punčochou na hlavě si, poněkud dezorientován, ustřelí řečenou hlavu brokovnicí a její zbytky spadnou na zem, ještě pořád v té punčoše, a vypadá to celé, jako když někdo upustí tašku s melounem a trochu se na něm proskočí. Eros i Thanatos v tom filmu na Willemovi Dafoeovi pracovali celkem intenzivně. Do těla dostal i v Oscarovém Anglickém pacientovi, nezabili ho tam sice, ale zase mu uřízli palce a evidentně to hodně bolelo. Sám byl nominovaný za roli herce, respektive vampýra v roli vampýra, ve filmu Ve stínu upíra fantaskním příběhu o natáčení pověstného němého Upíra Nosferatu. Dafoe coby herec a upír Max Schreck je schovaný pod vskutku působivou maskou a, řekl bych, velmi přesvědčivě zpřítomňuje hrobový puch nemrtvého. Sytí se v tom filmučleny štábu režiséra Murnaua, dokud nezhyne spálen slunečním světlem.

Úlet lepší Antikrista

O Willemovi Dafoeovi se říká, že při práci rád riskuje. A skutečně riskantní podniky se poznají podle toho, že pravděpodobně nevyjdou. A Dafoe riskuje doopravdy, risk v jeho podání nemusí vypadat jako dobře maskovaná sázka na jistotu. V jeho filmografii se dá najít nemálo snímků, které se spektakulárním způsobem nepovedly a ani peněz herci moc nepřinesly. Dělal je asi proto, že prostě chtěl, něco na nich viděl. V neumětelském krváku Pokrevní bratři snad možnost dirigovat krvavou přestřelku jako operu a s očima navrch hlavy křičet: „There was a firefight!“ V nezávislém dramatu Bullfighter (česky Toreador zkázy), jemuž se na serveru IMDB podařilo dosáhnout skutečně nezvykle nízkého hodnocení pod tři body z deseti možných, asi taky něco? Něco tam zřejmě bylo. Jeho účasti v „erotickém thrilleru“ Tělo jako důkaz, který je považován za jeden z nejhorších filmů všech dob, ale jistým způsobem rozumím. Člověk dostane scénář, který nemá hlavu ani patu, prýští z něj rádoby šokující stupidita (Kokain v nosním spreji? Jasně, pojďme do toho!). Ví, že to bude režírovat nějaký rutinér z Německa a že hlavní roli SM „fatálky“ bude představovat Madonna, jejíž herecké umění začne hory přenášet ještě dřív, než se do toho zpěvačka skutečně obuje. Ve scénáři se navíc dočte, že s ní bude mít erotickou scénu, během níž mu umělkyně bude na rozličné tělesné partie včetně tamtěch lít horký vosk. To si pak jeden asi řekne: blbost to bude jistě strašná, ale být u toho by mohl být docela zážitek.

Vlastně mám větší sympatii k takovýmhle Dafoeovým totálním úletům nebo jeho příležitostným „chlebařinám“ (Spider-Man) než k účasti v Trierově Antikristovi. Ten film sice merit úplně nepostrádá, někdy se blíží v něčem přesvědčivému vyjádření stavu deprese. Ale to, jak tluče do hlavy publika svoje vlastně dost triviální poselství hezky bod po bodu, s veledůležitostí puberťáka a s opovržením publikem, těch hejlů, kteří to přece určitě zbaští (a taky že jo), činí Antikrista zvlášť při opakovaném zhlédnutí vskutku otravným. Ale chápu, herec vyhledávající extrémy, který si navíc ve filmu rád užije sex i extrémní bolest, mohl jen těžko odolat představě značně důkladných erotických scén, rány olbřímím polenem do rozkroku, provrtání lýtka a jeho zatížení čímsi na způsob mlýnského kamene...

Do Varů Dafoe přijel s filmem Pasolini, fantazijním popisem posledního dne slavného italského režiséra, který byl brutálně zavražděn. Jak jinak. Možná herec po pár dnech v lázních zamířil do svého římského domova. Je v něčem těžké si představit Dafoea jako Římana, člověka, který žije okamžikem, rád dobře jí, směje se nahlas, nic moc neřeší. Jako „jednoduchý kluk z Wisconsinu“ si Willem Dafoe se svými Římany možná docela rozumí. Nepoučený pozorovatel ho ale na první pohled zařadí mezi ty, kdo mezi domácí nepatří. Dafoe tedy vybočuje už i mimo pracovní dobu.