Dílo Jana Hanče může pro člověka, který taky píše, představovat imperativ – nebo soud, otazník i vykřičník. Nedá se přejít jen tak. Psaní v jakémsi čistém stavu, protože oproštěné od všech ambicí či svodů, bez publika, které by strašilo v hlavě a dožadovalo se ohledů – zkus se mi trochu zalíbit, udělej mi dobře. Oddělené od literárního provozu s jeho doporučenými postupy, kritérii a držením party.

V jeho Událostech jsou zaznamenána slova člověka, který si na nic nehraje – a vlastně ani nemá důvod si hrát, není před kým. A vzdoruje i přirozenému sklonu hrát sám před sebou, stylizovat se v tom osobním divadle jednoho herce do někoho lepšího, ale taky mělčího a fádnějšího.

„Literaturu nelze vyhubit. V katakombách se jí sice nejlépe nedaří, je to však nutný trénink vytrvalosti a houževnatosti.“ Hanč vytrvalost i houževnatost osvědčil v obdivuhodné míře, především to ale byl velký umělec, který si svého umění příliš vážil na to, aby ho nějak prostituoval či na něco takového vůbec pomýšlel.  

Svoje Události – deníku podobné záznamy, verše, glosy, imprese a fragmenty – psal do několika sešitů v letech od komunistického převratu do své smrti v roce 1962. Byl to literát, člen Skupiny 42, v prvních letech po válce příležitostně publikoval.

Taky byl sportovec, závodní běžec a později trenér. Pracoval jako úředník v ovocnářské firmě Čechofrucht, zůstal tam i po znárodnění. Zemřel v devětačtyřiceti. Koncem šedesátých let se chystalo vydání výboru z Událostí, nástup normalizace to ale znemožnil. Péčí Jana Lopatky nicméně vyšel v samizdatu. Oficiálně Hančovy texty vyšly až brzy po revoluci, teď se objevily v novém vydání – kompletním, při jehož přípravě mohl editor pracovat s původními Hančovými sešity.

Věřím v Boha, v lidi ne

Název Události může působit jako název v něčem ironický. Hanč v nich zapisoval obrazy života, v němž se toho vlastně moc nedělo, určitě ne podle měřítek sběratele extrémních zkušeností. Hanč nebyl ani velký bojovník, ani mučedník, vedl existenci možná až bezvýznamnou a asi taky dost osamocenou. Byl v nějakém vnitřním konfliktu s dobou, režimem. Jeho zápisky, jakkoliv z nich je naprosto jasné, co si autor o komunismu myslí, nejsou primárně politické psaní.

„Hanč pro mne představuje příklad trpělivosti, vytrvalosti a statečnosti v naději, který nedovedu s ničím srovnat,“ píše Bohumil Doležal na záložce nového vydání. V Hančově osudu se přitom nedá vidět důkaz oprávněnosti naděje, alespoň v tom konvenčním smyslu. Žil ve společnosti, jíž neměl moc důvodů si vážit. V lásce neměl štěstí, kariéru neudělal, slávy nedosáhl, zemřel v bolestech a relativně mladý.

„Nebylo na světě člověka, který by mi mohl pomoci, a o soucit jsem nikdy nestál. Věřil jsem v Boha, protože v lidi jsem věřit nedokázal. Připadali mi všichni příliš hloupí, vratcí, zaslepení a omezení, abych věřil, že je možné se na ně spolehnout. Přemýšlel jsem mnoho o nesmírné pomíjejícnosti všeho živoucího a nikdy jsem se necítil v životě doma, ale na návštěvě. Měl jsem velice hloupou tvář a mnoho lidí mi to ve své neomalenosti neopomnělo připomenout. Poznal jsem v životě pramálo ohleduplnosti člověka k člověku, částečně pro lidskou zabedněnost, částečně pro únavu, částečně pro necitelnost. Snažil jsem se nebýt jedním z nich, zranil jsem ale beztak jistě sám mnoho lidí. Měl jsem pronikavější pohled než většina lidí, viděl jsem i to, co oni nevidí, a to mě od nich odhánělo. Měl jsem si s nimi mnoho co říct, ale jen na chvíli, potom jsem musel pryč, většinou do své samoty, protože mé nervy už nesnesly jejich přítomnost. Nepsal jsem nikdy ze záliby, ale z nutnosti. Psaní, byť tak hrozně nedokonalé, bylo jedním z mála životních projevů, který jsem pro sebe pokládal za nezbytný. Byla to marná snaha po tom, domluvit se.“

Strohé konstatování beznadějného stavu věcí, jež Hanč nahlížel nesmlouvavě, stejně jako sám sebe (v tom je podstatný rozdíl mezi ním a mnohými současnými „neohroženými“ kritiky společenských zlořádů). O čem jiném než o naději ale může svědčit to, že Hanč ve svém zapisování neustal, i když to – opět chápáno konvenčně – nemělo význam? „Ke všemu nevěřím ani účelnosti toho, co píši. Proti jakémukoliv životu, i tomu nejbanálnějšímu, je moje zapisování směšnou snahou jezevčíka, aby podechcal pyramidu.“ Svým psaním ovšem dokázal vytřískat smysl právě z té banality, jež dokáže být jeho nejsilnějším nepřítelem. Je možné psaním něčeho takového dosáhnout, protože „každé slovo, pronesené v literatuře z nutnosti a naléhavě, je oživením strnulého ticha obklopujícího lidskou duši“.

Hančovo psaní podle měřítek dobového establishmentu literaturou nebylo, on sám o něm neměl valné mínění. Jeho literární nadání ale bylo, myslím, mimořádné. Skvěle ovládal umění lapidární, a přitom obrazivé zkratky. Jeho stručný popis rozpadu Skupiny 42 na schůzce, kde se řešilo spuštění se malíře Františka Grosse s režimem, říká vše o grotesknosti i temnotě nového režimu. 

„Franta Gross povstal, přelétl nás jednoho po druhém baziliščíma očima a pomalu s rozvahou pravil: ‚Tak si na mne všichni dejte pořádnýho majzla!‘ Pak se odebral do šatny, vyzdvihl si kabát a umělecký baret a vyšel do únorové noci.“ Při pokusech charakterizovat Jana Hanče jako postavu taky člověk může ujet ke zbytečně sošné vážnosti a zapomenout, že ten člověk byl velice vtipný.

„Jediným skutečným hrdinstvím v naší době je boj proti frázi.“ Může to znít trochu estétsky v době, kdy kriminály jsou plné politických vězňů, vládne bezpráví a jeho projevy jsou daleko fyzičtější než pouhá slova.

Jenomže právě takový svět na frázích stojí, neobejde se bez nich, přijde-li o ně, s nimi také skončí. V současném Česku totalitní hrůzy nejsou silně přítomné, frází tu ale máme hodně. Větší část společnosti před nimi možná už kapitulovala, množí se rychle a jejich moc roste. Snadno jim často podléhají i ti, od nichž by se mělo očekávat něco jiného (mě asi nevyjímaje). 

Má proto cenu číst a připomínat si Jana Hanče, vytrvalého bojovníka s frázemi, a proto také velkého českého hrdinu.