Od toho finále se moc nečekalo, mělo být takovou formalitou, domácí favorité proti jednomu z nejnudnějších týmů na fotbalovém Euru – mistrům remíz, kteří osvědčili především výdrž a mezi poslední dva tak nějak propadli. Koleno to zachránilo, ani nemuselo být krvavé. Bolavé koleno portugalské hvězdy Cristiana Ronalda, kvůli němuž musel být král šampionů odnesen za postranní čáru.

Jeho vyšlechtěná tvář, to vrcholné společné dílo rozličných odvětví kosmetického průmyslu, se stáhla skutečnou bolestí, lidé, zvěř i ptactvo nebeské ztuhli v ohromení. Osamělý noční motýlek se vypravil na místo, aby zjistil stav věcí a předal zprávu dál. Až na Olymp třeba. Je to tak, Cristiano dohrál.

S kapitánem Portugalska v tu chvíli dost možná cítili i fanoušci, kteří mu jindy nemohou přijít na jméno. Protože, co bychom si povídali, nesnášet Cristiana Ronalda je jedna z nejsnadnějších věcí na světě. Není v tom ale žádná spravedlnost. Každý má v životě nějakou tu zálibu, nějakou vášeň. Někdo lepí modely letadel, jiný rád vaří. A Cristiano Ronaldo o sebe rád pečuje. Trochu legrační, ale pořád o dost lepší, než kdyby sériově vraždil. A musí se mu nechat, že se obětoval a utkání pomohl tím, že z něj zmizel. Díky jeho nepřítomnosti mohl člověk vnímat portugalský tým jinak. V jeho zavilém obranářství najít heroismus, plně ocenit reflexy Ruie Patrícia, v Ederově pumelici v prodloužení spatřit ne výsměch krutého osudu, ale nádhernou pointu.

V Lisabonu by měli odhalit pomník Ronaldova kolene. Pro umělce by takové zadání mohla být docela velká výzva. Ale věřil bych jim.