Těžký život „divných lidí“
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Generace lidí kolem padesátky může mít v dnešním Česku dojem jakéhosi déjà vu. V době, kdy vstupovali do dospělého života, se zhroutil systém, ve kterém vyrůstali a byli přesvědčeni o jeho trvalosti, nezměnitelnosti (alespoň v těch zásadních věcech), byli radostnými svědky jeho bleskového rozpadu.
Nevěřili (alespoň mnozí z nich) přitom, že by se něco takového mohlo v době jejich životů stát, neznali jiný systém než právě tenhle, mohli ho třeba i nenávidět, ale většinou sdíleli jeho přesvědčení o vlastní neotřesitelnosti.
Teď trpí nejasnými obavami, že si tu zkušenost zopakují, ale v jaksi inverzním módu. Systém, jehož příchod oslavovali a který rovněž měli za nějakým způsobem trvalý, snad až na ty věčné časy, by mohl rychle skončit. Přinejmenším to kdekdo „cítí v kostech“, vnímá jako reálnou možnost.
Při všem rozdělení společností v Česku a dalších západních zemích existuje v tomhle ohledu shoda jaksi napříč – ve vzduchu je něco velmi vážného a zlého. Je to vlastně jedna z mála věcí, na nichž se většinově shodneme. Něco je ve vzduchu.
Ve světě cynismu a apatie?
Zásadní spor se, samozřejmě, vede o to, odkud ta hrozba přichází. Od uprchlíků? Autoritářských reakcí na jejich (v Česku stále ještě jen hypotetický) příchod? Islamistických fundamentalistů? Neoliberálů? Neomarxistů?
Luboš Dobrovský předminulý týden v článku pro časopis Dotyk píše o hrozbě, jakou pro demokracii podle něj představují politici v nejvyšších pozicích, kteří zdejší společnost „vyzývají k nenávisti“.
„Instrumentem vyvolávajícím nenávist je strach. Strach z uprchlíků, strach z islámu, strach z možného volebního vítězství opozice, strach z odpovědnosti za vyslovené, strach z odpovědnosti za sebe sama, za vlastní život, strach z očkování, strach z možného válečného konfliktu, strach z Evropské unie, strach vůbec.“ A za tím šířením nenávisti je „snaha přeměnit společnost v dav“.
Psychiatr Radkin Honzák v široce sdíleném rozhovoru pro Lidové noviny z konce července píše o dnešku jako o době, která povzbuzuje hraniční osobnosti (psychopaty), destruktivní lidi neschopné vztahu. K hraničnímu chování podle něj lidi tlačí média.
„Média nechtějí nic jiného než sledovanost. Dychtí po tragédii, po křiklavém porušování pravidel. Média nedělají v podstatě nic jiného, než že šíří atmosféru strachu, dnes třeba strachu z islámu. Mezi lidmi pak roste stres a zvyšuje se šance, že někdo s poruchou osobnosti vezme nůž nebo pistoli a vyrazí. A jakmile to ten člověk udělá, mají média další krásnou zprávu – a asi i radost, protože budou o trochu víc kupována, o trochu víc sledována.“
Známá americká novinářka Anne Applebaumová v opět široce sdíleném a citovaném článku z loňského roku popsala jako vážnou hrozbu pro demokracii Facebook, přes nějž se snadno šíří výmysly a konspirační teorie, lidé tam žijí v „alternativních realitách“, nepodložených žádnými fakty. Je možné toho využívat pro politické cíle a děje se to, především ale: „Dlouhodobý dopad těch dezinformací je ještě hlubší. Vytváří cynismus a apatii. Nakonec to může znamenat, že nikdo nebude věřit ničemu.“
Samá vážná slova, která si zaslouží být vážně brána. V jednom ohledu jsou si ty výroky dost podobné – popisují nějaký potenciálně destruktivní proces v české (západní) společnosti, společnost sama v tom obraze ale vypadá spíš pasivně, jako objekt působení zvnějšku. Je strašená politiky, stresována médii, na Facebooku její příslušníky uzavírá do názorových bublin, a táhne tak k cynismu a apatii.
Asi je ale možné se ptát, jestli ti politici, média a sociální sítě nereflektují na nějakou poptávku, jejich (také) destruktivní vliv není výrazem nějaké tužby „těch dole“. Má takové politiky, média, sociální sítě, jaké si zaslouží a možná i chce (třeba ne na zcela vědomé úrovni).
Střed se zevnitř hroutí
Začátkem srpna se konala konvence Americké asociace psychologů, s hlavním projevem tam vystoupil sociální psycholog a významný veřejný intelektuál Jonathan Haidt. Americkou společnost popsal jako rozdělenou nejhlouběji od časů občanské války. Dokumentoval to i čísly, podle nichž například na levici i na pravici skutečně prudce klesá schopnost vnímat druhou stranu v něčem příznivě.
Haidt v té souvislosti citoval známou báseň Williama Butlera Yeatse Druhý příchod, napsanou pod dojmem otřesu, jaký pro západní civilizaci znamenala první světová válka: „Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí, / chaos a zmatek zaplavily svět, / valí se příliv krví potemnělý / a všude tone obřad nevinnosti. / Ty nejlepší už víra opouští, / ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.“
Podle Haidta může pro demokracii představovat vážné ohrožení právě ten „zevnitř se hroutící střed“. Řečeno prozaičtějším způsobem, chybějící prostor shody na tom základním, společné zkušenosti, toho, co lidi navzdory mnoha rozdílům drží pohromadě jako komunitu: sdílené rituály, hodnoty, víra. Společnost bez nich může přežívat v časech, které na ni nekladou velké nároky, nevyžadují oběti. Bez nich ale může implodovat – a nemusí k tomu ani být potřeba nějaký veliký tlak zvnějšku.
Ve společnostech západních zemí dnes jistě stoupá strach a jistě existují politici a politické síly, kterým se to hodí. A ten strach je v nějaké míře pochopitelný, normální. Terorismus představuje reálnou hrozbu, propagandistická videa Islámského státu musejí budit hrůzu (proto také vznikají), uprchlická vlna a její integrace může přinést problémy, třeba i vážné, Putinovo Rusko vede svou hybridní válku… To jsou reálné hrozby, rozhodně se ale nedá říci, že by byly větší než ty, s nimiž se v minulosti demokratický svět byl nějakým způsobem schopný vypořádat.
Možná však je pod tím strachem ze zlého, které může přijít odjinud, skrytá ještě jiná obava – z vlastní slabosti, apatie, neschopnosti. Muslimové nemusejí být vnímáni jako hrozba jenom kvůli krvelačnosti džihádistů, kvůli odlišným zvykům a pohledu na svět, práva a tak dále, jež třeba nejsou v souladu se západním chápáním práv jednotlivce. Ale také coby komunita, která je soudržná a svým způsobem pevná a životaschopná, a proto předurčená převážit nad společenstvím, které sice může mít obrovskou technologickou převahu, ale jeho střed se zhroutil. Lidem v něm často chybí sdílené hodnoty a vědomí pospolitosti.
Michal David, naše hodnota
V zemích, jako je Česko, může ten problém být ještě vyhrocenější. Téměř v nich neexistuje nějaká dávná žitá tradice – vzala z větší části za své v časech komunismu.
Českému konzervativismu toho tedy nezbylo moc ke konzervování a je to na něm dost vidět. Ve sporu o uprchlíky se často argumentuje obranou evropských hodnot, mnozí jejich zdejší obránci měli přitom problém vysvětlit, jaké hodnoty mají vlastně na mysli.
Martin Konvička (jistě, postava spíš barvitá než relevantní) je loni v létě v rozhovoru pro Mf DNES popsal: „Přátelství nemoderované nějakým bohem. Solidarita. Zvědavost. Záležitosti jako horolezectví, polárnictví, sbírání vzácných rostlin. Péče o historické památky, o kulturní dědictví.“
Nerad bych podceňoval mobilizační schopnost sbírání vzácných rostlin, ale stejně… V něčem, obávám se, nejživější tuzemská tradice je životní styl časů pozdní normalizace, „osmdesátková“ nostalgie je taky v téhle zemi značně silná.
Jde-li řeč o „našich hodnotách“, vidí mnozí spíš Michala Davida než Mistra Vyšebrodského oltáře (toho nanejvýš jako tvůrce jakési památky než jako člověka, který svým dílem taky něco vyjadřoval). Stoupencům pokroku ta zmatenost „obránců“ ohledně toho, co má být bráněno, často připadá legrační, vysmívají se jí. Docela krátkozraké. Na to rozpadání středu, jehož je tahle dezorientace symptomem, mohou i oni doplatit – stejně jako všichni ostatní.
Veřejná debata v Česku je velice vzrušená, nezdravě emotivní, zároveň jako kdyby se v ní střetávaly konkurující si chimérické představy. Ohrožují nás tu uprchlíci, kteří v zemi prakticky nejsou, tu fašisté, kterých je tu taky dost pomálu (to ale nebrání v nadužívání té nálepky), tu pobláznění progresivisté, jejichž vliv je ovšem v reálu docela malý (jsou země, kde se politická korektnost utrhla ze řetězu, Česko mezi ně ale nepatří), brání se hodnoty, nikdo však moc neví jaké vlastně.
Obamův oblouk, nebo úkrok stranou
Západ jako celek však má důvody trpět o sobě pochybnostmi. Jednu věc jako kdyby měla liberální demokracie s komunistickým režimem společnou – přesvědčení o tom, že je „avantgardou vývoje“, dosáhla výdobytků a poznání, k nimž ostatní teprve směřují. Prostě je napřed. Všichni přece nakonec chtějí být plus minus tam, kde jsme my, stojí o totéž a směřují k tomu, i když to tak třeba v danou chvíli nevypadá.
V americké debatě její liberální strana často používá termín „stát na správné straně historie“ (prezident Obama si ho třeba oblíbil). Znamená to zastávat, být na té straně, která je nejenom v právu, ale také proto nevyhnutelně zvítězí, protože – opět Obamovými slovy – „oblouk morálního univerza se stáčí ke spravedlnosti“. Západní civilizace je nejvíce vyspělá a taky nejvíce dospělá.
Přesvědčení o tom se často promítá i do debat o islámu. S dost možná nevědomou blahosklonností se připomíná, že je oproti „nám“ o šest set let pozadu, vývoj, kterým jsme my prošli, má zčásti teprve před sebou. Až se to srovná, budeme s muslimy plus minus stejní. Jako ti dospělí prostě budeme muset být také rozumnější a trpělivější, o náboženství vůbec se tu často mluví a píše jako o „berličce“, již ti méně vyvinutí a vůbec slabší asi potřebují, tak proč jim ji neponechat… My dospělí, ale už životem dokážeme jít bez ní.
Mnoha lidem to může bránit v lepším pochopení světa mimo západní sekulární civilizaci. Nedokážou-li v nějaké míře porozumět náboženské zkušenosti (to nutně neznamená ji přijmout), nemohou ani porozumět výrazné většině lidí na světě, a mohou o něm proto mít značně mylné představy. Převádí si třeba ty skutečné důvody, jimž nerozumí, na takové, kterým by porozumět mohli. A může jim uniknout, že ti hroziví lidé odjinud mají svoje důvody být zhrozeni námi.
Možná chtějí směřovat někam jinam a mají pro to důvody, které nemusejí souviset jenom se zaostalostí či nedospělostí. Možná se ten Obamův oblouk stáčí k nějak jinak chápané spravedlnosti, možná se nestáčí vůbec nikam. Možná Západ ve své dnešní podobě není avantgarda vývoje, ale úkrok stranou. Navíc. Je to přeci podivné, když civilizace, jež se považuje za nejdospělejší, ve výzkumech zjišťuje, že se mezi jejími obyvateli docela výrazně prodlužuje čas dospívání, a panuje široká shoda na tom, že se její kultura a společnost infantilizují.
Nejvíc nás omezují… lidé
Posledních několik desetiletí se západní člověk zbavuje nejrůznějších omezení, odbourává je jedno po druhém, mnohá z nich za to odbourání skutečně stála. Člověk se nemá nechat omezovat, má být nedůvěřivý k autoritám, jež mu chtějí něco diktovat.
Jenomže v případě nutnosti vzdorovat nějaké skutečné hrozbě je potřeba právě schopnost sám sebe určitým způsobem omezit a udržet si elementární důvěru k autoritám – institucionálním i jiným – a taky ke druhým. Teď ale jako by to usilování o jakýsi život bez limitů naráželo na nějakou mez a ukazovalo se, že nakonec tím nejvíce omezujícím činitelem našich životů je… existence jiných lidí. Mohou zklamat, pokud s nimi jsme v nějakém vztahu, mohou odmítat naplnění našich tužeb, nebrat dostatečně vážně naše představy, vidět naše schopnosti a myšlenky jinak, než je vidíme sami, a říkat to.
Nakonec může vypadat jako ta nejbezpečnější varianta se od nich odříznout, a vyhnout se tak možným zraněním. Zavřít se do názorové bubliny někde na sociální síti, skrytý za svou idealizovanou podobu, již tam vytvářím, a tiše a rychle si tam intelektuálně degenerovat – kritické hlasy tam nedolehnou, nebo je bublina sborově uřve.
A viníkem toho nebude Facebook, který nakonec jenom umožňuje naplnění nějaké potřeby, která existuje nezávisle na něm. Člověk, který si zakládá na tom, že nepatří a nechce patřit ke „stádu“, se může ocitnout v postavení izolované a třeba i osamělé bytosti uprostřed světa, vnímaného jako cizí – ten nejlepší předpoklad splynout s nějakým stádem, destruktivním davem, o němž píše Luboš Dobrovský, ve kterém tu svou (možná dost iluzorní) individualitu rozpustí.
Politologové Roberto Stefan Foa a Yascha Mounk tento měsíc publikovali alarmující studii, podle níž ze sociologických průzkumů vyplývá, že dramaticky klesá vnímání významu demokratického zřízení a demokratických institucí, zvlášť mezi mladými lidmi. Připouštějí možnost, že už probíhá „dekonsolidace demokracie“, její postupný rozpad, o němž může svědčit nástup nových, v různých ohledech krajních stran a hnutí a vyprazdňování politického středu, rostoucí irelevance dlouhodobě etablovaných stran.
„Demokracie neumírají přes noc, a pokud se demokracie začne dekonsolidovat, neznamená to nutně, že se zhroutí. Domníváme se ale, že míra dekonsolidace je jeden z nejdůležitějších faktorů při určování pravděpodobnosti jejího zhroucení. Ve světě, kde většina občanů zapáleně podporuje demokracii, kde jsou antisystémové strany marginální nebo neexistují vůbec a kde hlavní politické síly respektují pravidla politické hry, je zhroucení demokracie krajně nepravděpodobné. Není ale už jisté, že v takovém světě žijeme,“ píší.
Zní to všechno velice chmurně, vlastně je to absurdní. Proč by se měla hroutit demokracie v zemích, kde se většině lidí daří dobře a vůbec působí jako vcelku vlídná místa k životu, všechno nakonec aspoň jakž takž funguje? Třeba jsme prostě „divní“ lidé.
Jonathan Haidt skončil svou přednášku odkazem na výzvy k pokoře, které hlásají všechna velká náboženství. Měli bychom si podle něj všichni uvědomit, že jsme všichni – ať už na té, nebo oné straně – mimo jiné „morální pokrytci“, a pokusit se nevidět jenom smítka v očích druhých, ale i břevna v těch našich. Může to působit trochu lacině – velká slova se někdy říkají až moc snadno.
Ale co se dá říkat jiného? Jedním z populárních hesel posledního půlstoletí bylo „Personal is political“, politické je osobní, podoba našich individuálních existencí i v těch nejintimnějších oblastech je politická záležitost. A problémy v ní vyžadují také politická řešení. Možná je čas připustit si, že to platí i obráceně, že politické je taky osobní. Smutně vyhlížející krajina veřejné debaty a politického myšlení je výrazem něčeho osobního, stavu ducha. Nejenom těch „psychopatů nahoře“, na něž se dá všechno pohodlně házet, ale všech.