Komentář Ondřeje Štindla o Zemanovi vs. Peroutkovi

Zeman pronásledovaný pražskou kavárnou

Komentář Ondřeje Štindla o Zemanovi vs. Peroutkovi
Zeman pronásledovaný pražskou kavárnou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prezident Miloš Zeman zavtipkuje rád a svoje vtipy podává dost zeširoka, naslouchá si přitom s tak velkým zalíbením, že se mu k pointě často podaří dospět až chvilku poté, co ji odhadlo i ztvrdlé pečivo v bedně před pekárnou na náměstí. Velké pátrání po mytickém textu Ferdinanda Peroutky s názvem Hitler je gentleman je možné považovat za takovou zemanovskou anekdotu, snad jen trochu absurdnější než ty ostatní a i na prezidentovy poměry neuvěřitelně protaženou. Včera dospěla k dílčí pointě, za toho Hitlera-gentlemana (ale jen za něj) se prezidentská kancelář musí Peroutkovým dědicům omluvit.

Mohlo by se zdát, že si hlava státu úplně zbytečně přidělala problémy. Miloš Zeman se o Peroutkovi rozpovídal v lednu 2015 na prazvláštní konferenci k výročí osvobození Osvětimi, měl tehdy obecně podivuhodný projev, fiktivní titulek Peroutkova článku v něm vlastně dobře zapadal mezi všechny ty myšlenkové zkraty, nesedící paralely a omyly. Kdyby se tehdy novinářovým dědicům omluvil, nějak hezky po zemanovsku (něco na způsob „i když byl Peroutka nácek největší, což může popírat jen naprostý idiot, dotyčnou větu nenapsal – na rozdíl od jiných, mnohem horších“), byla by ta aférka po pár dnech zapomenuta. Takhle se veřejnost (přinejmenším ta její Zemanovi nikoli nakloněná část) mohla dlouho a dlouho bavit křečovitým úsilím prezidenta a jeho mluvčího popírat pravdu, jež byla zcela zjevná, zoufale před ní kličkovat za pomoci čím dál výstřednějších taktik.

Ferdinand Peroutka - Foto: ČTK

To je ale jenom jednostranný pohled na věc, možná v něčem omezený. Miloš Zeman je často vnímaný a i se prezentuje jako „muž starých časů“, který si moc nerozumí se všemi těmi dnešními digitálními udělátky. V jednom ohledu ale s dobou drží krok, možná je dokonce o kousek napřed. V reakci na výsledek hlasování o brexitu napsala hlavní editorka Guardianu Katherine Vinerová obsáhlý text o počátku postfaktuálních časů. V myslích čtenářů konzumujících informace z internetu se dnes výmysl stává rovným ověřenému faktu. Miloš Zeman má pro pohyb v těchhle nových poměrech přirozený talent, ví, že nakonec je každému fuk, co napsal nebo nenapsal Ferdinand Peroutka. Rozhodující pro jeho pohled na tu legrační (jasně, jak pro koho) aféru, je jeho emocionální postoj k českému prezidentovi. A hledání Peroutkova článku na prezidentovy stoupence mohlo mít nějaký mobilizační efekt, dalo se vnímat jako dlouhá story o pronásledování Miloše Zemana zákeřnou pražskou kavárnou. Nějaký rozsudek na tom sotva něco změní. Nakonec, „důvěryhodné“ ezoterické časopisy pořád něco píšou o paralelních vesmírech. Jistě existuje i takový, v němž Peroutka ten článek napsal, a možná i takový, ve kterém je Adolf Hitler skutečně gentleman. Takže co… To prezidentovo napojení se na ducha doby, v níž není potřeba přicházet s nějakou vlastní koherentní verzí pravdy, stačí ty stávající rozpouštět v záplavě nonsensu (ve svých pracích o fungování ruské propagandy to výborně popisuje Peter Pomerantsev), asi není výsledkem nějaké pronikavé analýzy, ale je spíš intuitivní, jako u Zemana ledacos. Spíš než že by Miloš Zeman nahlédl ducha doby, se duch doby přiblížil českému prezidentovi. Může to zní docela hrozivě.