Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání. Cestou do kina člověk mohl jít až neochotně, hlavu zatíženou vědomím povinnosti – udělám to pro něj, ale moc se mi nechce.

Ve svých skoro šedesáti letech je Cave pro generace okouzlených jakousi životní konstantou. Černovlasý muž v černém obleku, který si, co jeden pamatuje, dělá to svoje. Jeho hudba a vůbec styl se mohou proměňovat, vždy ale jsou rozpoznatelně jeho. Protože vždy vyjadřují tu známou personu se známou citlivostí, myšlením, postoji. O tuhle jistotu teď měli fanoušci přijít. V traileru k filmu Andrewa Dominika Cave znaveným a vyprázdněným hlasem oznámil světu, že se stal někým jiným. Dívá se ráno do zrcadla, vidí v něm známou tvář. Za těmi rysy, někde uvnitř toho těla, už ale přebývá nějaká jiná bytost, cizí a neznámá. Lidé se přitom skutečně měnit nechtějí, rádi by se stali nějakou modifikací sebe sama, lepší třeba. Může je však postihnout katastrofa tak zničující, že všechno to staré prostě zmizí, přestane existovat. Všichni, kdo se o Caveovu tvorbu trochu zajímají, věděli, na co umělec těmi slovy naráží. V době, kdy jeho nové album vznikalo, zemřel Caveův patnáctiletý syn Arthur, jedno z dvojčat, která měl umělec s manželkou Susie Bickovou.

One More Time With Feeling je druhý celovečerní film o Nicku Caveovi, který byl uveden během posledních tří let. Vidět ty dva snímky po sobě může být docela bolestná zkušenost. Ta proměna katastrofou, o níž umělec mluví, je z nich jasně patrná. Film 20 000 dní na Zemi ho ukazuje jako umělce na vrcholu, pobaveného stárnoucího muže, který se má za čím ohlížet, v jehož životě je konstantně přítomná minulost, při všem zmatku jako kdyby v těch dvaceti tisících dnech byl nějaký skrytý tah, smysl. Cave ve filmu rozpráví občas se zaujetím starého mistra, občas tu figuru ironizuje, v každém případě si ji docela užívá. Asi nejemotivnější místo snímku je scéna, v níž Nick Cave s doprovodnou kapelou The Bad Seeds hraje na koncertě píseň Jubilee Street. Když skladba dospěje k dramatickému finále, autoři Iain Forsyth a Jane Pollardová do koncertního záznamu prostříhávají krátké obrazy kapely a frontmana v jiných dobách. Vytvářejí tak dojem nestálosti i trvání, proměňování a kontinuity. Příběhu o hubeném Australanovi, který ledasčím prošel. Z naštvaného sebedestruktivního outsidera se stal institucí, nějak se mu ale podařilo se sám sobě neztratit. Jeho život byl příběh vypravěče příběhů, osudů všech těch mužů, jejichž hlasy ve svých písních promlouval. Běsnících, zkřehlých, vzpurných, prchajících, jdoucích na smrt, prožívajících vytržení… Hudba jeho kapely The Bad Seeds také vždy byla v něčem epická. Písně, jež měly jasný začátek a konec, někam směřovaly. Ztišené nebo rozeřvané, poháněné právě silou příběhu, který ta hudba zpřítomňovala často surovou a vždycky obrazivou silou.

O čem ten příběh člověka vlastně je

Ten „nový Cave“ už v existenci a smysl příběhů nevěří. Ani toho svého, ani všech těch smyšlených, jež je možné vyprávět a nacházet v nich metafory té univerzální story. Příběh je pro něj z principu lež, řekne v autě cestou na natáčení. Znavený člověk, který už zjevně nemá energii vymýšlet si. Na Caveově nové desce, stejně jako v Dominikově filmu, život neplyne. Příběhy lidí se neubírají od začátků ke koncům, všechno stojí. Pohyb je jenom zdání. „Pružný čas“, o němž umělec mluví, se natahuje. Dává polapeným iluzi volnosti, aby se po nějaké době zase smrštil a stáhl je zpátky do bodu nula. Na jejich osobní „Ground Zero“, ke 14. červenci 2015. Události toho dne, jakkoliv nepopisované a nepřipomínané, jsou s filmem i deskou natolik silně srostlé, až tím ztrácejí význam otázky po jejich uměleckém meritu. Najednou mohou znít nepřípadně. Je ten film dobrý? Je album pěkné? Truchlí Nick Cave dostatečně hezky, aby nás to všechny tak nějak obohatilo? Nemohl by ten svůj žal prožívat přece jenom trochu zajímavěji?

Jistě to zní absurdně. Zároveň ale – Cave, The Bad Seeds, Andrew Dominik a další – natočili album a film ze své svobodné vůle. Musejí tedy počítat s tím, že budou hodnoceni. Kritika je deskou Skeleton Tree a dokumentem One More Time With Feeling převážně nadšená a i ti, kdo ta díla odmítají, jim připisují vlastně stejné kvality jako jejich stoupenci. Jen je nevnímají pozitivně. Mám v něčem porozumění pro obě ty skupiny. Domnívám se ale, že Caveova deska i Dominikův film jsou výsledkem snahy o nějakou pravdivost. Pravdu, která zbude, když už je člověk příliš vyčerpaný na cokoliv jiného. A její odhalení nemůže být triumf, to spíš kapitulace. Ta pravda, skutečnost ohromné ztráty, by možná byla urážena úsilím o perfekci, snahou udělat věci fakt dobře, vyždímat z žalu veledílo. V něčem až svatokrádežná představa. Umělcům prý pomáhá, když si pořádně zatrpí. Povyrostou díky tomu, jsou pak takoví poučenější. Každý člověk, který prodělal podobnou ztrátu, by vyměnil všechna poučení světa za to, aby se nestala. Ztráta ale není nějaký steroid pro lidskou kreativitu. Naopak, může ji dusit, jak o tom ve filmu mluví Nick Cave. Zalehne ho, vyplní, sebere místo pro vše ostatní. Někteří kritici považují Skeleton Tree za nejlepší album Caveovy kariéry. Stejně tak je možné pochybovat o tom, jestli to vůbec deska je. Připomíná stavbu zasaženou meteorem, jež už nikdy nebude moci sloužit svému účelu. Krásnou bezúčelně, a proto možná taky svobodně, a přitom zotročenou a spoutanou. Odsouzenou stát tam, být chatrnou kulisou, která zakrývá něco propastného.

O dílech, v nichž autoři zpracovávají nějakou svou osobní tragédii, se často mluví jako o terapeutických. Označit tak Skeleton Tree a Dominikův film by ale bylo naprosto nepřípadné. Asociovalo by to jazyk svépomocných manuálů údržby duše a taky ambici vyrovnat se, překonat, vyrůst z toho, co umělec vnímá jako nepřekonatelné, trvalé. Nick Cave ve filmu o synově smrti mluví jako o „události“, případně „traumatu“. Moment, kdy tyhle opisy poprvé odloží a vysloví synovo jméno Arthur, je pro diváka emocionálně až zničující. Podobná zdráhavost je často vykládaná jako slabost, neochota pohlédnout pravdě do tváře, nějak se jí vyhnout. V Caveově případě mi ale přišla také jako výraz úcty, rozhodnutí nepřipustit, aby ta největší ztráta prošla nějakou inflací, stala se lacinou.

Umělec popisuje, jak v čase po synově smrti s manželkou často zakoušeli konfrontaci s krásou – někdy ohromující a třeba i nalezenou na nečekaných místech. Ze způsobu, jímž o tom Cave mluví, ale nevyplývá, že by v ní tehdy nacházel něco konejšivého, útěchu, oporu. Spíš jako kdyby zesilovala tu krutou absurditu, manifestoval se v ní nesmysl. Deska Skeleton Tree připomíná takové setkání. Lidský hlas, chabý a zlomený, většinou nijak atraktivním způsobem. Napůl zpívá, napůl deklamuje texty napsané sice před i po, vždy ale rezonující zdrcujícím neštěstím a bezmocí vůči němu. The Bad Seeds k tomu „krásně“ hrají. Caveův nejbližší spolupracovník a opora, multiinstrumentalista Warren Ellis, dotvořil ty skladby s velkou pokorou a nasazením. Jsou to často jakési „nepísně“, výseče proudu zraněného vědomí sotva schopného artikulovat. Slovy i barvou hlasu, výrazem vyjadřují nějaký syrový i surový stav, který není estetizovaný. Hlas Nicka Cavea na Skeleton Tree nedělá utrpení sexy. Nevyjadřuje triumf umělce, který dokázal dostat své emoce a neštěstí pod kontrolu, aby z nich nechal vyrůst něčemu trvalému, potvrdil svou suverenitu nad životem i světem svojí tvorby. Na bezmoci a vyčerpání toho moc přitažlivého není.

It‘s all right now…

Emocionální zásah, který posluchač Skeleton Tree může vskutku „utrpět“, není výsledkem nějaké cílevědomé práce na autorově straně, ale konfrontace s tím, jak moc to Cave občas vzdává, se slyšitelnou neochotou se tím moc zabývat. Oproti tomu Ellis a ostatní členové The Bad Seeds hrají promyšleně a s citem, vytvářejí tu klidné, tu nervní zvukové vrstvy, jež působí velmi kompaktně a zároveň členitě. Skladby ze Skeleton Tree mohou působit jako rozpadlé do od sebe vzdálených částí, nějakým způsobem spolu ale komunikují. Jedna druhou doříkávají nebo relativizují. Existují vedle sebe, podobně jako v Caveových slovech, kde krása není nějakou odpovědí všehomíra na lidské utrpení, jež díky ní získává smysl, pointou příběhu ztráty. Může být i krutým kosmickým žertem nebo úkazem bez hlubšího významu, existujícím stejně nahodile jako všechno ostatní. Ale aspoň existuje, je součástí toho světa, z nějž tragédie odstranila řád a směřování. Podobně jako chvilky úlevy či usmíření, které přicházejí a zase mizí. Poslední slova jímavé titulní písně, která album zavírá, jsou „it‘s all right now“. Přicházejí po jednoduchém a působivém vyjádření samoty a prázdnoty. Neznamenají nějakou pointu, cíl, k němuž autor a kapela posluchače provedou. Chvilkové smíření, jež nastalo možná bezdůvodně – a stejně tak třeba i zmizí.

Andrew Dominik ve svém filmu vytvořil obrazový ekvivalent Caveova alba. Spíš prostor, místo než příběh. Složený vlastně z elementů, které se u hudebního dokumentu dají čekat. Kapela natáčí, kapela hraje, kapela se chystá. Její členové spolu vedou hovory, mluví na kameru, Cave ve zvukové stopě glosuje už natočený materiál nebo čte texty, které napsal v době po Arthurově smrti (ten, v němž figurují herec Steve McQueen a dubajský mrakodrap Burdž al-Arab, je skutečně skvělý). Především je ale One More Time With Feeling obrazem okamžiku ztuhlého v jantaru jako dívka z Caveovy písně. Akvárium oddělené od plynoucího času, v němž tiše přecházejí stíny stárnoucích muzikantů a usilovně navozují dojem, že všechno je normální – jako vždycky, skladby, které nahrávají a provádějí, tu iluzi vždy zboří. Mezi nimi proplouvá kamera Benoita Debieho. Zvěčňuje ty chvíle, vytváří z nich jakési panorama ztráty, o níž ti lidé prakticky nemluví, ale o to víc je mezi nimi přítomná. Občas vyletí ven, za nějakou metaforou, která by ten privátní svět jedné kapely a jedné rodiny měla postihnout a shrnout. Při vší tíživosti a přiznané marnosti jsou ti lidé k sobě navzájem velice laskaví, mají jeden o druhého starost. Je znát ze způsobu, jímž jeden s druhým žertují, jak se na sebe dívají. Jako by pro ně byla tím posledním, co člověku v takovou chvíli zbývá. Nedá se dělat nic jiného než se jeden o druhého starat a najít v tom východisko i pro sebe. Možnost zapomenout na to, co se děje se mnou, a místo toho zmírňovat bolest druhého. Nick Cave v závěru filmu mluví o laskavosti jako o tom posledním, co zbývá, a taky jako o aktu vzdoru. Přes to přese všechno, bolest i absurditu, se jeden o druhého budeme starat. A Dominik svůj film uzavře tím nejpřípadnějším způsobem, sledem statických portrétů všech, kdo „tam“ byli a svým způsobem ještě pořád jsou.

Umění je pokusem překročit svůj čas, otisknout se v něm někam dál, vydobýt si nesmrtelnost v konečném světě. Deska Skeleton Tree a film One More Time With Feeling jako kdyby sledovaly nějaký jiný cíl. Existovaly v tom „oploceném čase“ kolem tragédie, který Cave v Dominikově snímku popisuje, konzervovaly ho a uchovávaly. Ne pro věčnou památku, ale někde mimo plynutí těch příběhů kolem, skutečných nebo iluzorních. Nevím, jestli v kinech dodrží to rozhodnutí promítat One More Time With Feeling jen jeden den. Ale charakteru Dominikova snímku i Caveovy desky by to odpovídalo. Nechat je někde za sebou a vědět přitom, že někde tam dřív pořád existují, žijí to svoje dokola. A někdy si člověka tou časovou pružinou přitáhnou zpátky. Ať chce, nebo ne.