Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Skoro tříhodinový film o deprivovaných amerických teenagerech, ve kterém se toho zas až tak moc neděje. To většině publika asi nebude znít jako to nejvřelejší doporučení. A skutečně, film známé britské režisérky Andrey Arnoldové American Honey může být docela vyčerpávající sledovat.
Tak se to nakonec stalo. Donald Trump byl zvolen prezidentem Spojených států amerických.
Na Gennadiji Janajevovi vlastně nebylo nic zajímavého. Byl po všech stránkách typický, dítě svého věku, prostředí. Nezanechal po sobě nějaký velký odkaz. Pokud ho někdo má v paměti, pak kvůli chvíli, v níž se před celým světem ztrapnil.
Takže dneska. Amerika si vybere a svět to nějak pocítí, kampaň, která v nějaké míře zaměstnávala celý Západ (a velmi „produktivním“ způsobem také Rusko), skončí.
Jeden z protagonistů dokumentárního filmu Petry Nesvačilové Zákon Helena ho prý po jeho zhlédnutí označil za „ženskou gangsterku“. Netuším, jestli to ten pán, obyvatel velice maskulinního gangsterského polosvěta, myslel jako pochvalu. V nějakém ohledu ta charakteristika ale je výstižná.
K desítkám mých oblíbených a také velmi osvětlujících momentů ze seriálu Simpsonovi patří i tahle drobná perla: Homer spí, ze sna se vztyčí, otevře oči a zahlásí: „Marge, myslím, že nenávidím Videostop!“ Zase zalehne a spí dál.
Tento týden pro mě a ještě pár lidí v téhle zemi – jejichž počet, předpokládám, nepřesahuje počet třešní na stromě po náletu špačků – začíná proces loučení. Začala se totiž vysílat čtvrtá a poslední sezona seriálu Rectify. Ani ve Státech těch fanoušků nejsou masy, seriál přežíval taky díky velké přízni části kritiky.
Ve vzrušené atmosféře minulého týdne jsem vyslechl několik nadějeplných monologů – konečně se prý začíná něco dít.
Internet a Iggy Pop toho na první pohled nemají zrovna moc společného, na druhý asi taky ne. Obě ta slova začínají na „I“, tím by se to mohlo vyčerpávat. A ono ne, někdy se ty souvislosti na nečekaných místech prostě objeví, když dojde k tomu správnému náhodnému spojení. Tím byl festival dokumentárních filmů v Jihlavě.
Nedávno jsem na tomto místě vyjádřil radost nad tím, jak prezident Miloš Zeman dohnal alespoň část české populace k tomu, aby začala slavit státní svátky.
V časech svého neuctivého a neznalého mládí jsem utrousil neuctivou poznámku o filmech Andrzeje Wajdy. Uznal jsem je za dobré s tou výhradou, že bych se v nich obešel bez všech těch disputací o tom, co to obnáší, být Polák. Dnes mi tahle dimenze Wajdovy tvorby připadá úctyhodná.
Osmadvacátý říjen bude v Praze zřejmě rušný – na Staroměstském náměstí se chystá shromáždění, na Václavském náměstí bude hrát orchestr, možná se toho bude dít ještě víc.
Pražský koncert britské umělkyně PJ Harvey byl velmi uspořádaná, organizovaná záležitost. Publikum se u vchodu do karlínského sálu Forum ukázněně seřadilo do předlouhé fronty a bez výraznějších projevů netrpělivosti vyčkalo, až bude postupně vpuštěno. Ocitlo se v moderně uspořádaném sále, u šaten to frčelo A i obsluha u baru byla svižná. Nebylo ani nutné někoho ušlapat, aby si člověk vydobyl svůj drink. Všecko na úrovni.
Menší šrumec, který se v české politice strhl kolem dalajlamovy návštěvy, je pozoruhodný z více důvodů.
Střet, jenž se v nějaké míře odehrává v mnoha západních zemích včetně Česka, je často popisovaný jako souboj kosmopolitních elit s „kmenově“ uvažujícími domácími, především z nižších společenských vrstev (kritici takového popisu připomínají, že chování a smýšlení elit může být také založeno na kmenových principech).
Přímořská letoviska mírně po sezoně mohou navozovat melancholické pocity. Honosné hotely působí trochu opuštěně, prázdnou pláž občas zbičuje déšť, letní ruch slábne a o to víc je slyšet šumění sílícího příboje. Ještě pořád je slunečno, ale přicházející podzim se důrazně připomíná. Filmový festival ve španělském San Sebastianu se tradičně odehrává ve dnech babího léta.
Čeští komunisté se v posledních letech stali pro média až nezajímavými. Pohoršení, otázky a obavy už budí jiní. Znamená to, že „komunistická otázka“ už byla jednou provždy zodpovězena? Spadla pod stůl? Z KSČM se stala jedna z mnoha tuzemských stran?
Z Donalda Trumpa se – bez ohledu na výsledek prezidentských voleb – Amerika hned tak nevzpamatuje.
Rennie Sparksová onehdá čekala v letištní hale usazená v křesle. Kolem šel tělnatý pán s hamburgerem v ruce, zastavil se, rozhlédl a nekompromisně ji zasedl. Pak naštvaně vyskočil, chvilku nadával a místo omluvy jí sdělil, že na té sedačce vůbec nebylo vidět, že je už obsazená.
Slovo ANO v názvu hnutí Andreje Babiše původně znamenalo zkratku Akce nespokojených občanů, dnes už je to jinak, aby taky ne – občané jsou zjevně spokojeni.
Ve středu by Václavu Havlovi bylo osmdesát let, zanedlouho uplyne pět roků od jeho smrti. Prvního českého prezidenta je ve veřejném prostoru logicky víc, v článcích a anketách se vrací otázka, co by Václav Havel říkal v dnešní situaci, jak moc tady chybí, chybí-li vůbec.
Doba je neklidná a nepředvídatelná, těžká mračna na obzoru, cesta se ztrácí v mlhách, střelka kompasu se točí jak káča a odmítá ukázat směr. Ale jedna jistota by tu přece jenom byla – Komunistická strana Čech a Moravy.
V nastávajícím týdnu se v Česku budou připomínat nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla, první český prezident bude mnoha způsoby připomínán.
Tak dlouhou frontu člověk vidí málokdy. Táhla se kolem dlouhé budovy galerie Prado v Madridu až za roh, ve stínu stromů lemujících chodník, dopředu se hýbala pomalu, zůstávala ale ukázněná a klidná. Taky v ní stáli samí kulturní lidé, turisté z ciziny i místní, kteří se vypravili na končící výstavu obrazů Hieronyma Bosche.
První televizní debata prezidentských kandidátů byla považována za mimořádně důležitou, odehrávala se v situaci, kdy průzkumy dávají oběma uchazečům vyrovnané šance a kdy je mezi voliči neobvykle velká skupina nerozhodnutých.
Literáti si často stěžují, že jejich slovům jen málokdo věnuje pozornost – obdivnou, kritickou, polemickou, jakoukoliv. Festivaly spisovatelů toho mohou být docela výstižným obrazem – prestiž, někdy až okázale zdůrazňovaná, která se ale zároveň vznáší v jakémsi vzduchoprázdnu nebo akváriu.
Zeman a Trump si mohou být blízcí naturelem, mírou kontroly nad jejich slovním projevem, skladbou voličstva, slabostí pro Vladimira Putina a další silné či spíš silácké vůdce. Jenomže existuje taky něco jako české státní či národní zájmy.
Kromě žvanivého hmyzu z knížky Ondřeje Sekory existuje ale ještě jedna kreslená figurka, jejíž vliv na podobu tuzemského „dyškurzu“ ještě nebyl plně doceněn. Mám na mysli Bohouše, nejmladšího člena Bratrstva kočičí pracky, odvěkých a zoufale nekňubných nepřátel vzorných hochů z klubu Rychlých šípů.
Čtvrtek osmého září byl pro fanoušky Nicka Cavea podivný den. V předvečer vydání jeho nového alba Skeleton Tree uváděla vybraná kina po celém světě dokument One More Time With Feeling, který vznikl během jeho natáčení. Po téhle jednorázové projekci by už žádná další přijít neměla. Tahle ojedinělá příležitost ale nevyvolávala příliš nadšená očekávání.
