V nastávajícím týdnu se v Česku budou připomínat nedožité osmdesáté narozeniny Václava Havla, první český prezident bude mnoha způsoby připomínán. Tón těch reminiscencí je ale zvláštním způsobem nehavlovský. A nemám tím na mysli všelijaké ty výtrysky averze ode dna virtuální stoky, na něž člověk naráží na sociálních sítích.

Opakovaně zaznívá, jak moc tu Václav Havel chybí, zní to až fatalisticky – Havla nemáme, jsme ztraceni a osiřelí. Pět let není moc dlouhá doba, ztráta, kterou hodně lidí prožívalo velmi osobně, je ještě živá. Ale i tak. Ano, Václav Havel tu chybí, asi stejně jako jiní lidé, které byl důvod ctít a mít rád. Nemá ale význam vnímat jeho nepřítomnost jako nějakým způsobem osudovou, rozhodující. Bez něj nic nezmůžeme, skoro to tak vyznívá.

Lidi, kteří se v politickém či společenském smyslu považují za „Havlovy sirotky“, tímhle koketováním si s beznadějí prezidentův odkaz vlastně popírají. K Václavu Havlovi jako mysliteli a později politikovi může jeden mít různé výhrady, defétista to však rozhodně nebyl.

Angažoval se v době, která k beznaději opravňovala daleko víc než ta dnešní, bez ohledu na sílící autoritářské tendence, oligarchizaci, hysterii, vnější i vnitřní hrozby. Nehledal pro sebe alibi, nelomil bezradně rukama. A také, myslím, aspoň v nějaké míře dokázal spojovat lidi, kteří by k sobě asi jinak cestu nenašli.

Obě ty schopnosti by se dnes „Havlovým sirotkům“ docela hodily. A taky schopnost mít ze sebe trochu legraci a poměřovat sebe a svoje prostředí nějakými intelektuálními nároky, i kdyby venku vládla tyranie tuposti. Je-li potřeba brát havlovské výročí jako příležitost nebo impulz, pak asi právě k tomuhle.

K popření té podivně poraženecké atmosféry, která neodpovídá dnešní situaci, jakkoliv v ní člověk může vidět všelijaké varovné příznaky. Ano, doba se změnila, možná se bude měnit dál, pro stoupence otevřené společnosti třeba i nepříznivým způsobem, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by před těmi, kdo se dnes hlásí k Havlovu odkazu, stály třeba jen vzdáleně podobné zkoušky jako před jejich vzorem. Nevím, co by dnes dělal nebo říkal Václav Havel. Jsem si ale jistý, že by nelamentoval, jako kdyby bylo vše ztraceno, ve chvíli, kdy ten skutečný střet ještě ani pořádně nezačal.