Internet a Iggy Pop toho na první pohled nemají zrovna moc společného, na druhý asi taky ne. Obě ta slova začínají na „I“, tím by se to mohlo vyčerpávat. A ono ne, někdy se ty souvislosti na nečekaných místech prostě objeví, když dojde k tomu správnému náhodnému spojení. Tím byl festival dokumentárních filmů v Jihlavě, v jehož programu se tento týden objevily filmy A hle: Snění o propojeném světě, kde žijící klasik německého (i světového) filmu Werner Herzog dumá o minulosti i budoucnosti virtuálního světa, a Gimme Danger, dokumentární portrét Iggyho Popa natočený americkou hvězdou Jimem Jarmuschem.

Werner Herzog a Iggy Pop jsou osobnosti v něčem si podobné. Věkem senioři, avšak oba se těší respektu juniorů. Ne ale té úctě, která je vyhrazena starým a zasloužilým. Jsou bráni jako inspirující, živé osobnosti. Oba šli ve svém umění do skutečné a nebezpečné krajnosti. Oba jsou také skuteční nonkonformisté, v něčem ve značném nesouladu se soudobou mentalitou uměleckého světa. Oba ten svět ale přijímá, dokonce dost vřele. Oba jsou také vděčnými hrdiny nejrůznějších historek, nezřídka divokých. V očích fanoušků nereprezentují jenom nějaký přístup k umění, ale také k životu – podobně urputnou nezávislost.

Filmografie Wernera Herzoga je velice bohatá. Hrané filmy v hlavní roli s Klausem Kinským – snímky, které často vznikaly za extrémních podmínek, přičemž podobně extrémní byl i vztah režiséra a jeho protagonisty. Surreálná dramata, adaptace klasických předloh i ulítlé americké krimi. Množství dokumentárních filmů o podobně krajních hrdinech od skokana na lyžích Steinera po vědce v Antarktidě. Často zachycující nevídané (málokdo natáčí na evakuovaném ostrově, kde podle předpovědí expertů má zakrátko dojít k výbuchu sopky, jenž na něm má zničit veškerý život) i všední. Zachycené ale s nakažlivým úžasem. Je to tvůrce, který dělá, co musí – ne více, ne méně. Někdy toho musí hodně: odjet do hlubin džungle a donutit tam desítky najatých indiánů, aby pomocí složitého a nebezpečného mechanismu vytáhli parník na docela vysoký kopec. Jindy nemusí víc než nechat lidi mluvit před kamerou a usměrňovat je otázkami.

Herzog má totiž dar zeptat se správně, aby ze zpovídaných něco zajímavého dostal. Může to překvapit u člověka tak individualistického, vymykajícího se, jehož veřejná stylizace je teutonský mudrc s ostře řezanými rysy, který akcentovanou angličtinou sděluje světu chmurné pravdy (a možná se tím velice dobře baví)? Ve svých dokumentárních filmech se ale projevuje jako mimořádně empatický člověk, dokáže lidi před kamerou rozmluvit, napojit se na ně. Získat jejich důvěru a nezklamat ji, i když času může být málo a situace natáčení stísňující. Tenhle talent projevil i při natáčení A hle: Snění o propojeném světě, formálně ani trochu výbojného díla. Vlastně je to sled mluvících hlav. 

Mluví o internetu, jeho vzniku i budoucnosti, o jeho revolučnosti a nejistotě, co ta revoluce vlastně přinese. Snímek je rozdělený do deseti kapitol, každá se věnuje jednomu tématu. Výsledkem není nějaká ucelená výpověď, spíš tříšť nápadů a možností, často třeba už slyšených, ale v tom celku přinejmenším inspirujících k úvahám. Název Herzogova filmu odkazuje k Bibli („A hle“), anglický výraz „lo“ je také první slovo, které si dva počítače „sdělily“. Původně to mělo být prozaičtější „log“, ale „g“ nějak neprošlo drátem. Pamětníci pionýrských dob internetu o těch časech také mluví s až posvátnou bázní. Herzog ten „příběh stvoření“ podkresluje Wagnerovou předehrou k Rýnskému zlatu. Ukazuje poutní místa té nové víry – nevábnou chodbu na univerzitě v Kalifornii, kovovou skříň, v ní počítačové zařízení, jež vyslalo prvotní jiskru.

V dalších kapitolách zpovídaní popisují vize nadějné i hrozivé, které světová síť inspiruje. Filozof Ted Nelson, který usiloval o jinak strukturovaný web, mluví o současném internetu jako o zločinu proti lidskosti. Konstruktéři aut, jež nepotřebují řidiče, ukazují svět „očima“ těch vozů, nadšený mladý vědec ukazuje toho nejlepšího fotbalistu mezi roboty a vyjadřuje naději, že jeho tým jednou porazí mistry světa. S respektem se mluví o schopnosti počítačů a propojených elektronických zařízeních se jedno od druhého učit tempem, jež daleko přesahuje lidské možnosti, o přicházejícím čase umělé inteligence. O schopnosti sítě dát lidi dohromady a dosáhnout společnou prací ohromujících výsledků.

Předvádí se ale i temná strana internetu. Zdrcující výpověď rodiny, jejíž dcera spáchala sebevraždu. Fotky z místa unikly na web, viděly je miliony lidí, z nichž někteří psali pozůstalým odporné maily. Matka zesnulé s vážnou tváří oznámí, že v internetu přebývá Antikrist. Vědci spekulují o možnosti velké sluneční erupce (jednou za pár století se taková objeví), která by mohla celý systém zničit a kvůli závislosti všech odvětví na internetu rozvrátit civilizaci. Podnikatel a známý vizionář Elon Musk připouští možnost, že umělá inteligence způsobí katastrofu ne nutně kvůli tomu, že bude mít zlé úmysly, ale že si k žádoucímu cíli vybere nějakou nepřípustnou zkratku.

Uprostřed lesů na americkém severozápadě se léčí závislí na počítačových hrách a vyprávějí, jak je jejich nemoc dovedla do naprosté izolace a na pokraj smrti, do světa plného jakýchsi internetových duchů. Občas se ozve i režisér, snaží se ze zpovídaných dostat otázku, jestli internet „sní sám o sobě“, vznáší udivené dotazy nad tím urychlovačem evoluce i předmětem závislosti, který nás možná všechny zabije nebo promění. Ti zpovídaní vědátoři a vizionáři mohou působit trochu infantilně, jako „nerdové“ z Teorie velkého třesku nebo rovnou děti. Snad každý měl takové spolužáky – okouzlené vědou, sociálně možná ne zrovna zdatné, zahleděné k těm úžasným věcem, které nám jednou pokrok přinese, romantice úžasných vynálezů a kosmických cest.

Iggy Pop a jeho spoluhráči ze skupiny The Stooges v Jarmuschově filmu ve vyprávění účastníků a pamětníků působí v něčem taky jako děti. Může to působit až podivně. Legenda o The Stooges přece působí úplně jiným dojmem. Zběsilé trio, které nikdo neměl moc rád, a oni světu tu naštvanost vraceli. V hudbě, do té doby neslýchaně zběsilé. Nabité animální energií, která byla předzvěstí i vrcholem punku. Šíleném chování povlávajícího frontmana, agresivního vůči sobě i vůči publiku, pořvávajícího vzteklé a primitivní texty. Svíjejícího se, vyjícího, do publika skákajícího, hranolky do něj házejícího, zhusta krvácejícího Iggyho. Předvedli spolu jeden z nejpamátnějších karambolů historie rokenrolu. Nikdy doopravdy neprorazili, pokud náhodou měli zrovna šanci, podařilo se jim ji velmi efektivním způsobem sabotovat. Byli neprofesionální a vůbec to s nimi bylo těžké. Brali enormní množství drog, nakonec vyšuměli, už se to nedalo. Showbyznys je vyplivl chudé, zneuznané a závislé. A samozřejmě – po letech se jejich alba dočkala velkého uznání, dnes jsou považována za naprosto zásadní a přelomová.

Jarmuschův film sestává ze zaznamenaných výpovědí členů kapely, především Iggyho Popa, a dalších lidí kolem ní. Režisér je často docela vtipně ilustruje sestřihy archivních záznamů a občas i animovanými pasážemi. Možná nejsilnější je ve filmu audio z koncertu The Stooges, z nějž je slyšet třesk lahví dopadajících na pódium. Ve vzpomínkách stárnoucích pánů to několikaleté běsnění zní jako jedna velká klukovina – děti byly bez dozoru, a tak se trochu utrhly. Skupina se jmenovala po komickém triu, jež měli členové jako malí rádi v televizi, pro Iggyho Popa byl inspirací ještě jeden ztřeštěný klaun z dětských pořadů.

Když mluví o zpěvačce, herečce a modelce Nico, která s nimi v New Yorku pár týdnů žila, přirovnává ji k Morticii Adamsové z Adams Family – když projevila přání zajít do zkušebny, kapela se vzbouřila („Holka ve zkušebněěěě, to nejdéééé!“), taky trochu jako z páté třídy. V písních The Stooges díky těm líčením najednou přestává být slyšet zuřivost a frustrace, ale anarchické řádění nevybitých děcek, která najednou mohou dělat kravál dle libosti. S očima svítícíma nadšením vypráví Iggy, jak jako malý navštívil automobilku v Detroitu a jak ho tam očarovala nějaká obrovská mašina, která dělala strašné rány. Jak toužil po tom, že jednou bude moct způsobit podobně velkou šlupku. Nu, podařilo se. S rodiči bydlel v traileru, museli to být velmi trpěliví lidé. Ještě jako malý dostal bicí soupravu, každý den do ní vydržel řezat hodiny.

Musel to být dost hyperaktivní klučík, tenhle Iggy. Dneska by se to místo koupě bicích řešilo možná hromadou prášků a bylo by po Stooges. Na tu historii, v níž k sobě mají zběsilost i nevinnost tak blízko, ve filmu vzpomínají pánové důstojného věku (zpovídaný bubeník Scott Asheton se premiéry filmu nedožil) pobaveně i melancholicky. Sekvence z koncertů po obnovení kapely v roce 2003 dokládají, že tu původní sílu dokázali suverénně zpřítomnit i v pokročilejším věku. Iggy dělá fórky, zjihne ale vždycky, když mluví o rodičích a domově. O kamarádech, kteří tu velkou legraci nepřežili. Často se mu to sice dařilo maskovat, ale on to v jádru asi bude hodný chlapík. A taky ojedinělý, ten propojený svět, v němž internet už možná začíná snít sám o sobě, nepřeje jeho lidskému typu.

Ke konci Herzogova filmu se mluví o „Internet of Me“. Budoucí podobě sítě, jež bude pro každého personalizovaná a rozšířená daleko za monitor počítače, do světa, který každý bude prožívat v nějaké osobní, jen pro něj konstruované podobě. Technologická varianta široko sdílené utopie, podmínkou jejíhož naplnění není vznik nějakého ideálního společenství, ale izolace jednotlivce, který také vytváří nějaký svůj – ve svých očích dokonalý – obraz. Identitu, jež nesmí být zpochybňována druhými, a proto nesnese jejich přítomnost. V tomhle narcistním ráji může člověk být jen sám a ve filmu se předjímá jeho příchod. Kosmolog Lawrence Krauss mluví o tom, že život v izolaci může mít i nějaké přednosti. Nebudou v něm ale možní The Stooges nebo nějaká jejich obdoba hudební i nehudební.

Protože tvorba – alespoň v téhle podobě – je opakem do sebe zahleděné „splendid isolation“. Vyžaduje kontakt, nepředvídatelnost, nebezpečí, ochotu vydat se mezi lid. Nechat se s nimi namačkat na nějaké nepohodlné místo. Dočkat se kapely, která jednoho bude třeba tak štvát, až po ní začne házet lahve od piva. Riskovat, že frontmana bude ten večer publikum štvát tak, až do něj ty flašky začne házet sám. Anebo ne. Nebo se na tom koncertě zatřese země, to nikdo nemůže vědět. Rodící se svět křehkých květin, pátrajících po důvodech k pohoršení a udržujících si za každou cenu svoje křehké iluze, by Stooges nevydržel. Je otázka, jestli vydrží vůbec něco.