Z Donalda Trumpa se – bez ohledu na výsledek prezidentských voleb – Amerika hned tak nevzpamatuje, jeho stín bude v každém případě dlouhý a vystoupit z něj může být pro kdekoho obtížné. Už teď se mu podařilo rozvrátit Republikánskou stranu, jež ho nominovala, a posunout hranici toho, co je v politice na nejvyšší úrovni možné – třeba co do míry agrese.

Jeho vzestup je také možné brát jako znamení konce „kulturní války“ přinejmenším v jedné její podobě. Pro politický zápas v Americe byla charakteristická taky nějaká moralizující dimenze, kterou do ní vnášelo především evangelikální křídlo republikánského tábora, a poté, co část takových „křižáků ctnosti“ podpořila Donalda Trumpa, se jim bude těžko vznášet na kohokoliv morální nároky.

Existuje ale podstatně větší skupina, jíž to Donald Trump už teď pěkně zavařil – muži, dost možná nejenom američtí. Jeho úspěch v primárkách a prezidentská kampaň jsou často vysvětlovány jako vzepětí (možná poslední) bílých mužů, jejichž hlasem prý Trump dokáže mluvit a jejichž frustraci umí vyjádřit.

Dát jim naději, že je svět bude zase respektovat, a tak dále a tak podobně. Nepatří k těm v jejich očích zdegenerovaným velkoměstským týpkům, kteří se nechali zmrzačit světem vynucené politické korektnosti, pozvedl prapor tradičně chápané maskulinity. A tak dále a tak podobně.

Ano, maskulinita je v současné době v krizi, jak se shodnou autority různých oborů. Ano, pro americké bílé proletáře, kteří se taktak protloukají, musí být frustrující, když se do nich jako do neoprávněně privilegovaných pouští mládež z univerzit, kde by oni svým dětem školné nikdy zaplatit nemohli. Jenomže Donald Trump je symptomem té krize, nikoli odpovědí na ni. Ať už si kdo o tradičně chápané mužnosti myslí cokoliv, těžko může považovat republikánského kandidáta za její výraz, to spíš dokonalé popření. Je naprosto pohlcen sám sebou, nedokáže se ovládat, neváží slova, stoického na něm není vůbec nic, vystupuje jako člověk, který nedokáže být loajální něčemu, co by ho snad mohlo přesahovat, protože asi nic takového nezná. Jako by sám sobě byl tím jediným měřítkem a kodexem. Vztahovačností a pohotovostí ke fňukavému stěžování si se vyrovná těm nejukřičenějším stoupencům politické korektnosti.

Je to muž, kterého vzývá dav, zároveň je to člověk davu, zosobněný davem ve vší jeho sebestřednosti, poblouznění a pudovém nemyšlení. Americká tradice a kultura daly světu taky nějaký mužský ideál – Donald Trump není jeho obráncem, ale spíš antitezí, blíž má k figuře nějakého prodavače hadího oleje na americkém jihu. Textař Michal Horáček, o jehož prezidentské kandidatuře se spekuluje, ho na sociálních sítích přirovnal k třídnímu grázlovi, který dělá „bugr“. Kdyby jenom to. Trump odpovídá spíš typu úmorného chvástala, který do všech hučí, jak úžasný je brankář, pak se do té brány dostane, pustí deset gólů a do všech opět úmorně hučí, že to způsobil špatně nafouknutý balon. A Donald Trump není sám, taky v české politice se najdou všelijací „velcí samci“, jejichž chování se za mužné označit nedá.

Ženám se často předhazuje, že dopustily, aby roli jejich mluvčích pro sebe uzurpovaly stoupenkyně radikální ideologie, schopné dohnat ji do směšných krajností. Muži mají podobný problém a jeho celospolečenské důsledky nakonec mohou být ještě vážnější. Asi bychom si to měli přiznat. Tak nějak po chlapsku.