Čeští komunisté se v posledních letech stali pro média až nezajímavými. Pohoršení, otázky a obavy už budí jiní. Znamená to, že „komunistická otázka“ už byla jednou provždy zodpovězena? Spadla pod stůl? Z KSČM se stala jedna z mnoha tuzemských stran? 

K debatě o perspektivách českých komunistů se účastníci sešli po krajských volbách, v nichž KSČM výrazně ztratila, jakkoliv jí průzkumy předvídaly vyšší zisky. Pozvání do Salonu Týdeníku Echo přijali redaktor Českého rozhlasu a komentátor Petr Dudek (mimo jiné spoluautor knihy Kdo ve stínu čeká na moc, která před trvajícím vlivem českých komunistů varovala), zastupitel za Stranu zelených, sociolog a člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů Michal Uhl a politolog a redaktor revue Babylon Petr Mach.

V předvolebních debatách byla v porevolučních časech všudypřítomná otázka komunistické strany. Toho, jestli by s ní někdo byl ochotný vstoupit do koalice, zda je to vůbec morálně přípustné a co by to mohlo znamenat. Před těmito volbami ale byla prakticky nepřítomná. Dvě nejsilnější strany – ČSSD a ANO – jasně řekly, že do koalice s komunisty jsou ochotné jít. Nikdo tím nebyl příliš vzrušen. Znamená to, že komunistická otázka v české politice už definitivně odezněla, spadla nezodpovězená pod stůl? 

Dudek: To vnímání komunistů jako problematického partnera bezděčně potvrdili i Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš tím, že možnost spojit se s KSČM oznámili s jaksi zvláštním důrazem, aby doložili ochotu otevřít se skutečně všem možnostem. Nakonec ale oba mohou splakat nad výdělkem. Ta „komunistická nevěsta“ se ukázala být daleko méně bohatá, než předpokládali. 

Uhl: Stigmatizace komunistů, která byla charakteristická pro devadesátá léta, byla narušována postupně. Významným milníkem v tom bylo oznámení Jiřího Paroubka a Miroslava Kalouska o vyjednávání o menšinové vládě s podporou komunistů, po němž ovšem následovala vzpoura v lidové straně. Před čtyřmi roky se po krajských volbách dostali komunisté do vedení ve dvou krajích, k ničemu katastrofálnímu to nevedlo. A konečně před třemi roky se všechno to, co se vyčítá komunistům, promítlo do osoby Andreje Babiše, stejně uspěl. Ukázalo se, že ty minulosti, otázky symbolické a estetické jsou překonány aktuálními problémy. Že to téma je vyčpělé, vyčerpané. Na dnešní komunistické straně je nejzajímavější otázka, kdo jsou její voliči a co jim ta strana vlastně nabízí. Myslím, že komunistická strana by se měla brát jako organická součást systému a že je škodlivé tlačit ji mimo něj. Blokuje to politickou scénu. Nejlepší způsob, jak se komunistů zbavit, je dát jim podíl na odpovědnosti.   

Mach: Krajské volby určitě ukázaly, že představa ANO jako středového nebo středopravého hnutí je mylná. Babiš nabíral voliče od komunistů. To, že KSČM je v českém kontextu pořád relevantní strana, podle mě koření v devadesátých letech. V naprosto nedůsledné dekomunizaci, která umožnila dnešní stav. Rétorika a způsoby komunistického režimu se stávají normou i mimo komunistické ghetto. Bylo to vidět třeba při přímé volbě prezidenta. 

Dudek: Debata o tom, jak se pohled na komunisty v posledním čtvrtstoletí vyvíjel, je jistě zajímavá. Podstatnější je ale podle mne analyzovat, co komunistická strana představuje dnes. A jestli ten nezdar ve volbách pro ně znamenal jen jednorázový výpadek, nebo jestli je to předzvěst jejich postupného odchodu ze scény, odumírání, nebo dokonce jejich rychlého pádu. 

Uhl: To, že se česká společnost po roce 1989 s komunistickou stranou nějak rychle nevypořádala, vyplývalo z charakteru tehdejších událostí – bylo to předání moci, Václava Havla prezidentem poprvé zvolil komunistický parlament. Komunistická strana na politické scéně zůstala jako konzervativní anachronismus, útočící na celkem nízké pudy. Je antiekologická, betonářská, protifeministická, drží nacionalistickou rétoriku, nejsou to internacionalisté. Jak komunisté mohou nebýt internacionalisté? Apelují na svůj tradiční elektorát. Podle sociologických analýz se ukazuje, že lidé, kteří byli socializovaní do roku 1968, volili komunisty z 25 procent, lidé, kteří byli socializovaní mezi roky 1968 a 89 pěti procenty a z mladších méně než jedno procento. Jsou rozhodnutí s tímhle elektorátem přežít, ne se transformovat v moderní levicovou stranu, jako je třeba Die Linke v Německu. Jenomže ten tradiční komunistický elektorát k sobě teď stahuje Babiš, který mu nabízí všechno, co ti lidé chtějí slyšet – nacionalismus, příslib, že „bude lépe“. A navíc se ANO podařilo udržet dojem, že je protestním hnutím, i když je ve vládě. Ta Babišova neustálá naštvanost, zamračenost komunistickým voličům vyhovuje. Pro komunistické voliče představují Babiš a ANO jakési „zajímavější komunisty“. A pokud se sebou KSČM rychle něco neudělá, je na cestě k rychlému zániku.

Mach: V postkomunistických zemích je KSČM jediná, která se nepřejmenovala.

Uhl: Přejmenovala. 

Dudek: Drobně upravila svůj název. Ale to je vedlejší, zůstal jí třeba způsob registrace členů, který byl pro starou KSČ charakteristický. Při tom pohledu do minulosti je ale výrazně vidět ještě jedna věc. Všechny ty předpovědi, jimž jsme v různých dobách věřili, a které se nevyplňovaly. Po roce 1989 se věřilo, že komunistická strana a její příznivci prostě vymřou. To se děje tak strašně pomalu, že se to vlastně skoro neděje. Pak se věřilo, že je lepší, když už jsme komunistickou stranu nezakázali, když budou její stoupenci shromáždění do jedné „ohrádky“, kde na ně tak bude lépe vidět. A stalo se to, že nám z té ohrádky utíkají. Mají kam, volí Babiše, jak nám vysvětlil Michal. Nevyšel ani tenhle předpoklad. Takže myslím, že je tu solidní základ pro to, abychom se opět zmýlili, co se týče budoucnosti KSČM.

Další mylná představa, s níž se člověk setkával velmi často, byla, že generace dnešních padesátníků a starší byly komunismem příliš ušpiněné na to, aby se s tou dobou dokázaly vyrovnat skutečně důkladně. Je potřeba počkat, až dorostou ty mladší. Ty do toho vyrovnávání půjdou už naplno. To se taky nenaplnilo.

Dudek: Nesouhlasím. Myslím, že tady je skupina mladších lidí – sice ne velmi početná, ale naštěstí dost aktivní –, která se ke komunistickému dědictví vrací a zkoumá ho. Jistě tady nikdy neproběhne něco jako německá denacifikace, která byla možná také díky americké přítomnosti. Tady se to podobá spíš té denacifikaci rakouské, která šla pomalu a zabředla. V každém případě ty otázky od mladších lidí zaznívají o dost tvrději než třeba od nás, kteří jsme část života v komunismu prožili a můžeme mít pocit nějaké míry spolupachatelství.

Uhl: Pro mě je problém tenhle jednoduchý narativ o zlém komunismu, který nevidí rozdíl mezi padesátými a sedmdesátými lety.

Dudek: V tom podstatném byl ten režim stejný. 

Uhl: Ale všichni vědí, že v roce 1968 byla v zemi úplně jiná atmosféra. To braní komunismu jako jednolitého zla brání pochopit podstatu toho režimu a podívat se na něj se skutečnou kritičností.

Mach: Politika dnešní komunistické strany odpovídá její tradici. Takže skoro neexistuje. Od konce dvacátých let do roku 1989 byla československá komunistická strana především převodní pákou Moskvy. Jedinou krátkou výjimkou byl rok 1968, kdy se zdejší komunisté ve vleku událostí o cosi pokoušeli. A víme, jak to dopadlo. Dnešní KSČM kromě protestu taky nenabízí prakticky nic.

A co když je budoucnost komunistické strany světlejší, než se domníváme? Ano, KSČM odešla část voličů k Babišovi, jenž jim nabídl v něčem podobnou prázdnotu jako KSČM. Ale i tak můžou mít komunisti perspektivu. V pátek jsem slyšel výklad ruského filozofa Alexeje Cvetkova. Současný ruský systém popisoval jako komunismus bez komunistické ideologie, ale třeba i s komunistickou symbolikou. KSČM je strana v českých podmínkách velice kontinuální, mění se svět kolem ní, ale ne ona. Teď si zvolila za místopředsedu pana Skálu s jeho životopisem. Její voliči jsou nostalgičtí po nějakém stylu, atmosféře, ne nutně po nějaké ideologii. Neprahnou po historickém materialismu a pětiletých plánech. Stačil by jim autoritativní režim s oporou v Rusku, varianta toho komunismu bez ideologie. A tuhle perspektivu KSČM nabídnout může, vlastně docela přesvědčivě.       

Dudek: Nevěřím, že by se Česko mohlo nějak putinizovat, na to je potřeba kontext ruské společnosti. Snad nejsem přílišný optimista, když mám za to, že celek české společnosti se nevytrhne z liberálního Západu a nepřejde do ruské sféry vlivu. KSČM bude pro sebe muset hledat cestu ve společnosti, která zůstane v zásadě západní. To znamená, že se bude muset vyvinout do něčeho podobného německé Die Linke, což pro ni bude dost obtížné, ale nevyhnutelné. Domnívám se, že ta proměna bude velice pomalá. Neobjeví se najednou nějaké progresivní křídlo, jména jehož představitelů ještě neznáme, nepřevezme stranu. 

Uhl: Taková transformace je pro KSČM nevyhnutelná, pokud strana má mít nějakou dlouhodobější perspektivu. Myslím si ale, že ji čeští komunisté nezvládnou. Měli šanci udělat ten obrat v devadesátých letech, teď už ho však kulturně nejsou schopni. Co dnes KSČM představuje? Je konzervativní, nenávistná, etatistická, centralistická… Je to opak moderní levice.

Dudek: Zároveň ale v něčem uspěli. Dřív často zaznívalo, že nejlepší způsob, jak zbavit komunisty vlivu, je pustit je k vládě. Když převzali po minulých krajských volbách dva kraje, nezpůsobili tam žádné výrazné skandály.

Uhl: Ale ty kraje ztratili.

Dudek: Ano, ale nepředvedli se tam jako zkorumpovaná strana.

Uhl: Ale ukázali, že vlastně nejsou protisystémová strana. Ztratili to jediné, co měli.

Mach: Ale nejde přece jenom o tohle. Je tu ještě důležitý psychologický moment, který ve svých knihách popisuje Světlana Alexijevičová (běloruská spisovatelka, laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015 – pozn. red.). Lidé, kteří prožili významnou část života v komunismu, podíleli se na něm, nechtějí, aby se jim připomínaly jeho zločiny, jeho povaha, protože by tím jejich život mohl v jejich očích ztratit smysl. Volí komunistickou stranu proto, aby zajistila, že ten smysl bude uchován – o komunismu se nebude zle mluvit, nikdo ho nebude rozbírat. 

Dudek: Existence komunistické strany v Česku je podepřena nejrůznějšími sentimenty. Nicméně ten prvotní důvod, proč vůbec komunistická strana vznikla – tedy jako hlas radikálnější části dělnické třídy – pomíjí. Protože povaha společnosti se mění, dělnická třída se zmenšuje. Pokud chce KSČM přežít, musí redefinovat důvod svojí existence. Zatím se o to rozhodně nesnaží.

Zkusím trochu oponovat. I globální kontext politiky se nějak mění, Donald Trump asi nevyhraje volby, ale už to, že se účastní, znamená skutečně hodně. V různých evropských zemích roste podpora populistických stran, často sympatizujících s Moskvou. Mění se, řekněme, linie rozdělení ve společnosti. A pokud by se ta linie ustálila se stoupenci liberální demokracie na jedné straně a na druhé s táborem, řekněme, národního socialismu, může komunistická strana nějakou roli sehrát právě proto, že se nezměnila a hned tak se nezmění. Asi ne vůdčí roli, ovšem ne bezvýznamnou. Říkáte, že pokud chce mít KSČM nějakou budoucnost, měla by se stát moderní levicovou stranou a převzít její témata. Ale možná právě to by pro ni byla cesta k irelevanci, třeba tam však směřují právě ty moderní levicové strany. Alespoň v některých zemích.

Mach: Komunistům by mohla vyhovovat doba, v níž jsou úspěšná hnutí, která nejsou nijak ideově nebo hodnotově ukotvená, jenom surfují na nějakých vlnách veřejného mínění a sentimentech, které se co týden mění, a taky od jejich představitelů slyšíme každý týden něco jiného. Komunisté tenhle styl mají docela zažitý. Oni sice měli nějakou oficiální ideologii, kterou prohlásili za historicky danou a neměnnou. Jejich praktická politika ale byla naprosto bez principů, její jedinou hodnotou byla vůle k moci. To jim umožňovalo být, řekněme, velice flexibilní, uzavírat spojenectví a zase je vypovídat, měnit názory prakticky na cokoliv. Tenhle model teď přebírají i jiné strany a hnutí. 

Dudek: Komunisté jsou připraveni hrát tu roli protestní strany už dlouho. Ale ta konkurence, která se objevuje – v evropském kontextu lidi jako Le Penová, Wilders –, a další strany, jež jdou vstříc nespokojenosti voličů, jsou přeci jenom jiné než ta stará KSČM. Česká komunistická strana je stále ještě pozůstatkem systému, který se rozpadl. Takže ta soudobá, jak se říká, postfaktuální politika podle mě komunistům tak úplně nevyhovuje. Oni jsou zvyklí bojovat proti kapitálu, Severoatlantické alianci a tak dále. To už dnes není tak přitažlivé. Přitažlivé je, když se objeví někdo, kdo řekne: Já vám pomůžu ze všech vašich problémů. Na to se komunisté neadaptovali. Oni sice patří do toho „stáda“ nových populistických stran, jsou v něm však úplně na chvostu. 

Ale v českém kontextu zas takovou konkurenci nemají, kromě Andreje Babiše samozřejmě. Na druhou stranu ambicí zdejších komunistů už dlouho je přežití a uchování si nějaké relevance. Není to strana, která by se v tuhle chvíli seriózně zabývala představou, že dosáhne na monopolní moc. Pokud se jim podaří být přívěskem někoho většího, stěžovat si nebudou. A oproti těm čas od času vznikajícím konkurentům na protestní scéně mají výhodu disciplinovanosti. Jsou zvyklí poslouchat soudruha předsedu a remcat nanejvýš v soukromí. Ne jako všechny ty Úsvity, které se během pár měsíců po volebním úspěchu vždycky stihnou spektakulárně pohádat, pokud možno před kamerami, a pak se rozpadnou na Soumrak, Jitřenku, Svítání a další pidistrany, z nichž každá v čele bude mít svého duceho.

Uhl: Ale právě kvůli té disciplinovanosti, úřednické povaze chybí komunistům charisma, které správný populista musí mít, aby dokázal oslovit masy. Ta disciplína jim pomáhá přežít, zároveň jsou kvůli ní odsouzeni třeba už napořád hrát druhé housle. 

Dudek: Taky si myslím, že disciplína je dnes pro komunisty přítěží. Nemají kvůli ní tu pro úspěšnou protisystémovou stranu potřebnou schopnost bleskově a pružně měnit stanoviska k čemukoliv, o které mluvil Petr. Ke skutečnému úspěchu na téhle scéně je potřeba umět říct, že Lety nebyl žádný koncentrační tábor, a o hodinu později přesvědčivě vykládat, že jste to myslel ale úplně jinak... Téhle pružnosti zkostnatělí čeští komunisté schopni nejsou a už asi nebudou.