Takže dneska. Amerika si vybere a svět to nějak pocítí, kampaň, která v nějaké míře zaměstnávala celý Západ (a velmi „produktivním“ způsobem také Rusko), skončí. Neznamená to ale, že skončí ta konfrontace, kterou přinesla, že se všichni džinové spořádaně vrátí do lahví a kostlivci do skříní.

Jedy, které uvolnila do vzduchu, dost možná budou pracovat dál, kdoví jestli poražený (poražená) v těchto volbách vůbec dokáže vítězství druhé strany uznat. Amerika dnes podstoupí důležitou volbu, zároveň ale taky dost neradostnou, volbu mezi dýchavičnou setrvačností establishmentu a revolucí v té její nejinfantilnější variantě.

Také jsou to volby, které daly vzniknout různým překvapivým spojenectvím, hrdinové (někdejší?) moderní levice Julian Assange a Slavoj Žižek fakticky podpořili Donalda Trumpa (pravda, Žižek trochu paradoxním způsobem). Někteří američtí konzervativci se skřípěním zubů ohlásili záměr volit Hillary Clintonovou. Americký komentátor Damon Linker, který v době kampaně napsal množství textů proti Trumpovi, přišel tento týden s výčtem důvodů, proč by jeho „malá nezodpovědná část“ Trumpovo vítězství přivítala.

1) Establishment by se musel vzdát svého falešného pocitu vědoucnosti; 2) Progresivisté by se poučili, že historie není automaticky na jejich straně; 3) Ti konzervativci, kteří se stavěli proti Trumpovi (a sami přitom umetali cestu pravicovému populismu), by byli přinuceni obětovat svou domýšlivost; 4) Demokratický establishment by byl ponížen.

Dá se to pochopit. Stejně jako je srozumitelné, proč Linker píše o „malé a nezodpovědné části“. Protože nakonec právě k ní se Trumpova kampaň obrací v naději, že ve skutečnosti není zas až tak malá, že je posílená chaosem postfaktuálního světa nebo i oprávněnou frustrací. To malé dítě (asi především kluk), které v člověku zůstává a touží si užít trochu té rozkoše z rozbíjení věcí. V jedenácti to může být jistým způsobem roztomilé. Jinak ale není nic špatného na tom, být trochu dospělý, vědět, že všechno na světě může mít takovou cenu – a rozkoš z protažených obličejů nejrůznějších otravných vševědů za to prostě nestojí.

Donald Trump není odpovědí na excesy současné doby, je jejím nejvlastnějším výrazem, je plodem „kultury narcismu“, o níž prorocky psal Christopher Lasch, koherentní jen v okouzlení sebou samým. A v tom je spřízněný s mnohými z těch z druhé strany, kteří proti němu dnes mobilizují. Donald Trump není člověk, který může přesměrovat Ameriku, odvrátit její úpadek. Hodlá ho akcelerovat a asi by toho, na rozdíl od čehokoli jiného, byl schopný dosáhnout.

Stejně jako není Trump adekvátní odpovědí na potíže soudobé Ameriky, není ani Hillary Clintonová adekvátní odpovědí na Donalda Trumpa. Nedá se očekávat, že by síly, jež Trumpa vynesly tak vysoko, jak možná nečekal ani on sám, dokázala dostat pod kontrolu, překonala rozdělení, které v americké společnosti panuje. V nejlepším případě může přinést pár roků času navíc, během nichž se by se mohl objevit politický koncept, který by přinesl potřebnou změnu či korekci, a člověk či lidé, kteří by byli jakž takž schopni jej třeba naplnit. Ne zrovna ta naděje. Ale aspoň něco.