Když Rusko okupuje Norsko. A nikdo neví, co s tím
Česká televize v sobotu odvysílala první dvě části norského seriálu Okupace (Okkupert).
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Česká televize v sobotu odvysílala první dvě části norského seriálu Okupace (Okkupert).
Od etablovaných autorů se čeká, že se budou nějak vyvíjet, přicházet s něčím novým, překvapovat publikum. Stejně tak se ale od nich žádá, aby „zůstali sví“. Tedy dali lidem, nač jsou od nich zvyklí a co mají rádi. Nemají to jednoduché, autoři.
Novoroční výkony hlav státu jsou vděčným tématem k úvahám, zvlášť v na události chudém čase, v němž se většina populace oklepává z extenzivního slavení a je konfrontována s nerozumnými závazky, jež si předsevzala naplnit.
Zjevně nastal čas vytáhnout do veřejné debaty termíny z Orwellova románu 1984, klasické dystopie, v níž George Orwell ve čtyřicátých letech popsal všeprostupující budoucí totalitu.
Psát v tomhle svátečním čase právě o Dylannu Roofovi, který loni v černošském kostele postřílel devět lidí, je možná nepřípadné. Mně to tak ale přijde. Je mu dvaadvacet let, je to od pohledu zlý kluk. Jistě, člověk by neměl podléhat tomuhle typu prvního dojmu, ale někdy je těžké se tomu ubránit.
Jak už čtenáři Týdeníku Echo asi vytušili, je redakce tohoto periodika plná lidí s názorem prakticky na všechno. V bilančním vydání rubriky Salon se tito lidé sešli, aby se pokusili pojmenovat, co končící rok 2016 přinesl zásadního, nového.
Tenhle komentář vychází na Štědrý den. Otevřít si zrovna tento den v roce stránky názorového deníku a studovat, copak tam zas přibylo za názory – na to už jeden musí být trochu zvláštní nátura.
V politice a možná i v životě vůbec končí „éra pokrytectví“. Možná se blíží čas, kdy vlastně nebude možné. Měla by to být dobrá zpráva, jenomže lidské aspirace, pokusy dosáhnout nějakého vyššího stavu lidství mají nepříjemnou tendenci obracet se ve svůj protiklad.
Miloš Zeman možná není ten nejsystematičtější a nejcílevědomější politický myslitel a stratég, je si ale dobře vědomý, co potřebuje a koho potřebuje.
„Představujete veškerou idiocii dneška,“ pronese John Malkovich se vším opovržením, jež je schopen vyjádřit (a to je značné množství opovržení, mluvíme přece o Johnu Malkovichovi) v jedné vypjaté a krvavě vypointované scéně filmu bratrů Coenových Po přečtení spalte (2008).
Ministerstvo vnitra chce podle deníku Právo do zákona o bezpečnosti republiky explicitně zanést možnost, že v případě akce teroristů, útoku šíleného střelce a podobných událostí mohou proti pachatelům zasáhnout i občané, kteří u sebe budou mít legálně drženou zbraň.
Hudební fanoušek, zvlášť určitého věku, v končícím roce zažíval jedno loučení za druhým. Někdy to byly odchody doprovázené velkým gestem. David Bowie pár dní před smrtí vydal finální album Blackstar, zneklidňující pohled do tváře konce a také svědectví toho, že umělcovo puzení zkoušet věci nově a jinak neumenšila ani smrtelná nemoc.
Aféra kolem bývalého šéfa hradního protokolu Jindřicha Forejta nabírá obvyklé české grády, stává se absurdnější a absurdnější.
Situace je vážná. Všichni to tak trochu vědí – nebo alespoň tuší. Kam bychom se jenom mohli z té dnešní přiotrávenosti, z té krize pohnout? A za kým? Tápeme, ale naštěstí je tu on, máme prostě kliku. Jiří Paroubek projevil ochotu se do strany, z níž odešel, zase vrátit a pomoci jí dosáhnout bývalé slávy.
Miloš Zeman má za sebou v dobrém i zlém náročnější týden.
První sezona seriálu Westworld skončila úspěšně. Lidé se dívali a vzrušeně o seriálu spekulovali, kritici chválili. Takže happy end, aspoň zatím. Rána na jistotu to ale tedy nebyla. I po skončení první sezony se o Westworldu nedá vynést nějaký definitivní hodnotící soud. Rozhodně je však ten seriál pozoruhodný úkaz.
Konec Fidela Castra nebyl tragický, asi si takový nezasloužil. Ke skutečné tragédii totiž patří nějaká velikost, kdy se projeví drtivá síla osudu – Král Lear pochopí, že o všechno přišel kvůli své pýše, a kvílí na vřesovišti, otřesený tím poznáním, Oidipus v hrůze pochopí, po jaké cestě ho bohové vedli a probodne své oči, jež to neviděly.
Světem filmu v posledních dnech otřásla zpráva o okolnostech vzniku slavného a ve své době velice skandálního snímku Poslední tango v Paříži z roku 1973.
Velká aféra se ve čtvrtek strhla v našem virtuálním světě.
Alternativní klub Conne Island v Lipsku zavedl snížené vstupné pro uprchlíky ve snaze napomoci jejich integraci. Po nějaké době ale, jak píše Respekt.cz s odkazem na Die Zeit, nastaly těžkosti.
Film Mela Gibsona Hacksaw Ridge se v kinech objevil zároveň s vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. A jistým způsobem právě do tohohle kontextu patří. Ve světě filmu je Mel Gibson něco jako Donald Trump na steroidech. Oblíbený terč výsměchu či pohoršení a muž, jehož chování je považováno za skandální.
Velká část české společnosti je, zdá se, fascinována prezidentem Milošem Zemanem, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Za něco málo přes rok se bude konat druhá přímá volba českého prezidenta. Vrstva společnosti začala vybírat své kandidáty, zájem stát se hlavou státu už potvrdil textař a podnikatel Michal Horáček.
Jednou by se člověk na tomto místě taky mohl věnovat něčemu skutečně podstatnému. Třeba tomu, že německá televize RTL bude o Vánocích vysílat novou verzi Vinnetoua.
Čerstvě zvolený americký viceprezident Mike Pence před pár dny zašel do divadla, vybral si broadwayskou produkci publikem i kritikou velice ceněného muzikálu Hamilton. Část lidí v publiku na něj bučela, při děkovačce dostal od části ansámblu jakožto představitel obávané Trumpovy administrativy kázání.
Rok 2016 byl zarámovaný alby na odchodnou. Na jeho počátku vyšla deska Blackstar Davida Bowieho, umělec zemřel bezprostředně po jeho vydání. Zakrátko po vyjití alba You Want It Darker odešel i Leonard Cohen. Na obou těch albech je přicházející konec velice silně přítomný, zároveň to jsou desky jedna druhé si velmi nepodobné.
Na vztahu politika a masy stoupenců často bývá také něco sexuálního – vystoupit před skandující dav, svými slovy kormidlovat jeho emoce, dospět s ním ke společnému „vyvrcholení“. Asi to člověka nějakým způsobem uspokojí, a ani nemusí být nějaká temná diktátorská postava.
Málokdy má člověk tolik příležitostí popřemýšlet o lidském charakteru a vůbec humanitě, zákonitostech dramatu, historii národů a jejích souvislostech a dalších hlubokých otázkách jako při sledování fotbalu. Je-li to kopaná pánská, je možno navíc zvažovat i různé podoby ideálu mužnosti a jejich proměny v čase.
Pokud by si ČSSD před prezidentskými volbami musela vybírat mezi Horáčkem a Zemanem, podpořila by současného prezidenta – bez ohledu na jeho národně konzervativní tendence.
Skoro tříhodinový film o deprivovaných amerických teenagerech, ve kterém se toho zas až tak moc neděje. To většině publika asi nebude znít jako to nejvřelejší doporučení. A skutečně, film známé britské režisérky Andrey Arnoldové American Honey může být docela vyčerpávající sledovat.