Psát v tomhle svátečním čase právě o Dylannu Roofovi, který loni v černošském kostele postřílel devět lidí, je možná nepřípadné. Mně to tak ale přijde. Je mu dvaadvacet let, je to od pohledu zlý kluk. Jistě, člověk by neměl podléhat tomuhle typu prvního dojmu, ale někdy je těžké se tomu ubránit. Je ovšem možné, že vědomí, čeho se Dylann Roof dopustil, ten vizuální dojem zkresluje nebo dotváří. Kdybych ho potkal na ulici někdy před 17. červnem 2015, třeba bych si ho ani nevšiml, nic by mě na něm nezarazilo. To až jeho podoba zachycená policejní kamerou, jako kdyby to v ní všechno bylo – netečnost a zlo, ozvěna nesmyslného krveprolití.

Střelba...

Osobní historie Dylanna Roofa je přímo učebnicová. Chudé poměry, rozpadlá rodina. Zůstal u otce, který se na Roofově nevlastní matce zřejmě dopouštěl násilí. Kluk střídal školy, měl nějaké drobné policejní záznamy. Chytil se ideologie nadřazenosti bílé rasy, založil internetové stránky, kam psal zmatené výlevy, fotil se s vlajkou Konfederace. Před známými mluvil o tom, jak chtějí černoši ovládnout svět, ve škole ale prý měl i černé kamarády. Odtahoval se od světa, spřádal nesmyslné plány, jak začít „rasovou válku“. Asi je v tom možné vidět jasnou kauzalitu. Řetěz příčin a následků, které nutně musely vést k devíti mrtvým v černošském kostele v Charlestonu v Jižní Karolíně. Jenomže to je možná až příliš optimistické vidění, které člověku umožňuje uchovat si iluzi, že lidi a jejich chování je možné mít jaksi pod kontrolou, že stačí správně nastavit systém. A lidi jako Dylann Roof jím budou včas zachyceni, vyléčeni ze svých tenkých sklonů, přenastaveni pro nějakou jinou životní dráhu než je nesmyslná několikanásobná vražda. Asi existují případy, kdy by to tak šlo. Ale možná je Dylann Roof – na rozdíl od jiných mladíků z podobných poměrů, kteří se nikdy ničeho vzdáleně podobného nedopustili – prostě zlý kluk a o moc víc se ke kořenům jeho zločinu říct nedá. 

Sedmnáctého června loňského roku se vypravil do kostela společenství Emanuel africké metodistické episkopální církve. Původně prý chtěl začít střílet ve škole, ale bál se, že by ho tam u vstupu odhalila ochranka. Tak změnil plány a vyrazil do kostela. Právě se tam konala biblická hodina, bylo tam pár lidí. Roof se k nim připojil, seděl s nimi v jednom kruhu asi čtvrt hodiny. Prý si během toho času rozmýšlel, jestli do „toho“ skutečně půjde – trochu ho podle jeho výpovědi odrazovalo, že se k němu lidé v kostele chovali hezky. Nakonec si ale řekl, že přeci jenom půjde na věc, a tu pistoli z batohu vytáhl. Jeho nejstarší oběti bylo 87 let, nejmladší šestadvacet. Z devíti zastřelených bylo pět žen. Policie Roofa po rozsáhlém pátrání chytila – druhý den, asi 400 kilometrů od místa činu. Agentům FBI se bez vytáček přiznal, během výpovědi se občas pochechtával. Možná to byl neurotický projev, ale stejně to působí děsivě. Lítost neprojevil žádnou.   

... a odpouštění

Reakce pozůstalých po obětech jeho střelby a lidí z kostela, kde Dylann Roof vraždil, byla neuvěřitelná. Od prvních dnů mluvili o odpuštění – ne v nějakém obecném smyslu, ale odpuštění právě tomuhle konkrétnímu vrahovi. V soudní síni mu několik z nich řeklo do tváře: Odpouštím ti, Bůh ti buď milostiv. Aby byl tenhle příběh tím správným způsobem povznášející, mělo by následovat vrahovo pokání. Roof se měl zhroutit v slzách, být konejšen milosrdnými Charlestonskými, najít v sobě novou sílu a začít ve věznici nový život. K ničemu takovému ale zřejmě nedošlo, Dylann Roof si ta slova vyslechl mlčky a nezdá se, že by v něm zanechala nějakou hlubší stopu. Proces s ním už začal, může dostat trest smrti. A pro odpůrce absolutního trestu je jeho případ jeden z těch, kdy mohou svoje přesvědčení hájit na té nejprincipiálnější úrovni. O Roofově vině neexistuje pochybnost, plně se doznal, jeho zločin byl strašný, jeho motivy zvlášť zavrženíhodné. Proč by neměl zemřít? Když ne on, pak asi skutečně nikdo.

Možná kvůli tomu odpuštění. Kvůli té asi dost chatrné naději, že ho jednoho dne bude schopný přijmout. Anebo že na něm prostě ulpělo, stalo se jeho součástí, byť on sám ho třeba odmítá. Při popravě by skončilo spolu s ním, aspoň na tomhle světě. Ti milosrdní lidé z Charlestonu mohou na praktičtěji zaměřeného člověka působit jako od reality života odtržení snílci, kteří svoje síly a city vynaložili na něco zbytečného. Spíš se měli nějak společensky angažovat. V čase po hrůzné události, kdy veřejnost i politici byli ochotni vnímat jejich slova silněji, žádat třeba vyšší kontrolu zbraní, přísnější postih projevů nenávisti, důraznější vypořádání se s projevy rasismu (útoky na černošské kostely jsou na americkém Jihu děsivá tradice – když výbuch Ku-Klux-Klanem nastražených bomb zabil v Birminghamu v Alabamě čtyři černé holčičky, byl to významný předěl v boji za občanská práva).

Prosté odpuštění jednomu člověku se může zdát málo. Jako přijetí skutečnosti, že na tomhle světě chodí Dylannové Roofové a že jejich skutky jsou především právě jejich. Že ty vraždy, bolest a ztráta, jež způsobily, mají taky a možná především intimní rozměr – někdo zabil a někdo tím trpí. Vytvořily podivné pouto mezi lidmi, do smrti jím budou spojení. A při vědomí toho všeho jeden z nich odpustí. Ne systému, poměrům, sociální deprivaci, bůhvíčemu, ale tomu vrahovi. Uzná jeho elementární důstojnost, tedy odpovědnost za vlastní činy. Možná taky kvůli sobě, je to pro něj způsob, jak se zbavit přízraku Dylanna Roofa ve vlastní mysli. Neustále by se připomínal, vysmíval se – zatímco ty tady pláčeš, koukám ve vězení do zdi a usmívám se při vzpomínce, jak ta krev tekla. 

Nakonec je to především mystérium. Něco nepochopitelného, jehož působením se to, co vypadá slabé, stává nejsilnějším, obdivuhodným, správným, na svém místě. A je asi důležité to nerozmělňovat velkými slovy, našlapovat kolem toho tajemného a přitom tak zjevného opatrně jako kolem spícího dítěte.