Vinnetou – nostalgie, touha a Albánci převlečení za indiány
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Jednou by se člověk na tomto místě taky mohl věnovat něčemu skutečně podstatnému. Třeba tomu, že německá televize RTL bude o Vánocích vysílat novou verzi Vinnetoua. Už byla zveřejněna první upoutávka. Český divák, přinejmenším jisté generace (generací), se nemůže nepodívat. A možná přitom bude frflat něco o svatokrádeži, Vinnetou je přece jenom jeden, ten, kterého daboval Stanislav Fišer a kterému nedělalo problém přeprat chlapa převlečeného za medvěda. Nebo to byl medvěd převlečený za chlapa? Čas někdy dělá s pamětí pěkné kejkle. Slyšel zvony, když umíral. Díky němu mládež v určité době věděla, že indián z NSR je lepší než z NDR. A to prostě byla pravda. Co na tom vylepšovat?
Zároveň ale – aspoň podle upoutávky – tvůrci nové verze ty podstatné věci trefili vlastně správně, pokud se člověk nenechá svést snahou o jaksi soudobou velkolepost.
Náčelníka Apačů hraje nějaký Albánec, jehož jméno si asi nezapamatuju. Old Shatterhand působí jako do kostýmu z Divokého západu navlečená esence němectví; kdyby prodával povinné ručení ve Wuppertalu, nepřekvapilo by to. Z exteriérů je mohutně cítit Balkán, ta stará dobrá Jugoslávie.
Protože Vinnetou je především středoevropský příběh. Sen člověka, který si připadá uvězněný v malém světě, o něčem jiném, o něčem třeba větším. Sen poznamenaný nějakou omezenou představivostí, jež nemůže než zobrazovat jinak než náhražkově, naivně – složit vzrušující neznámo z nějakých povědomých, třeba i nepřípadných prvků. Nechat evropský komparz v parukách prohánět se náhražkou prérie. A možná právě tohle ji dělá opravdovější, snad i přesvědčivější. Ne jako obraz konkrétního místa v konkrétní době. Ale jako obraz snící mysli, dojemně omezené a ledasčím postižené, ale přesto ukrývající zrnko pravdy – toužíme, toužili jsme, jsme přitom legrační, třeba i trochu trapní, ale ne jenom to. Člověk má sklon namlouvat si, že poselství těch děl, okamžiků, které ho nějakou silou oslovily, bude znít věčně. Nemusí – a většinou nezní. Podívat se o Vánocích na nového Vinnetoua je zábava pro postarší nostalgiky, ne pro někoho, kdo dnes prožitek touhy teprve poznává. Snad její vyjádření najde jinde, těžko se bez toho žije. A nostalgik si při všem tom nytí nad tím v čase ztraceným může připustit i možnost, že čas odnáší hlavně to, co mu on odnést dovolí.