Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Koho ještě zajímají Oscaři?

Americká filmová akademie bude v neděli udělovat Oscary, je to globální událost, alespoň má takovou pověst. Zaslouží si nominované filmy být před světovým publikem takto vyzdviženy? Je váha Oscarů i v jedenadvacátém století tak velká jako v dřívějších časech? Měla by být? V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli filmová kritička Alena Prokopová, scenárista a publicista Tomáš Baldýnský a kritik Kamil Fila.

Spálený muž na cestě k něčemu lepšímu

Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích. Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak.

Smrt v „šedé zóně“

Před dvěma roky byl v americkém Texasu popravený Lester Bower, dostal smrtící injekci. Byl odsouzen za čtyřnásobnou vraždu, v cele smrti prožil třicet let, jeho případ prošel mnoha soudními instancemi. Po jeho smrti se ale objevila nová svědectví a důkazy, z nichž vyplývá, že velice pravděpodobně zemřel nevinný člověk.

Stvořitel nového světa a velekněz smrti

V americké angličtině existuje výraz „to drink kool-aid“, používá se sarkasticky. Lidi, kteří „vypili kool-aid“, jsou natolik zmanipulovaní, slepě důvěřiví, prostě pitomí, že jsou na rozkaz pochybné autority ochotni udělat cokoliv. Kool-aid je značka limonády, v listopadu 1978 ji v džungli v jihoamerické Guayaně vypilo několik set příslušníků americké sekty Chrám lidu, byla „dochucená“ kyanidem.

Ohlušující ticho Martina Scorseseho

Snímek Mlčení Martina Scorseseho měl být jednou z největších filmových událostí loňského roku – žijící klasik americké kinematografie dokončil projekt, který chtěl realizovat třicet let, akademie by si už měla chystat Oscary. Svět filmu ale po premiéře neprošel nějakým velikým otřesem, recenze mělo Scorseseho dílo sice spíš příznivé, častěji ale působily coby projev úcty než jako výraz hlubokého prožitku.

Richard Müller: unavená instituce

Kolem stolu sedí lidé a cosi zaujatě řeší, mezi nimi obrovitý zamlklý chlapík, je tam s nimi, ale jen tak trochu, bůhví na co myslí, jestli vůbec na něco myslí, možná ho plně vytěžují ty nejběžnější úkony – vydržet to, jakž takž vyslechnout všechny ty návrhy, říct si o kafe, vypít kafe, nikoho zbytečně nezranit. Ten obr je zpěvák Richard Müller hvězda (česko)slovenského popu, hvězda lokálního dosahu.

Samota muže v barevném kožíšku

Americká kapela vydala desku, která má polský název (pár skladeb na ní taky), v textech se řeší mimo jiné i kálející nosorožci, jako vokalistka tam hostuje samotná Miley Cyrus a celkově je ta deska mírně na hlavu. Která skupina by to asi tak mohla být? The Flaming Lips, samozřejmě. Spolehlivý zdroj ujetosti už víc než třicet let.

Dvojí krvavé „zrození“ Ameriky

Příběh amerických filmů Zrození národa, toho z roku 1915 i toho loňského, je ilustrací proměn vztahů mezi lidmi různých ras ve Spojených státech i přetrvávajících problémů, jež to soužití může přinášet. Životní peripetie černošského filmového tvůrce Natea Parkera, režiséra a hlavního představitele nového Zrození národa, zas vyjadřují střet dvou velkých témat soudobé západní debaty.

Za Oscary s La La Landem

Muzikál La La Land má čtrnáct nominací na Oscara. To je hodně nominací. Stejný počet měl jenom Titanic – a to tedy byla hodně velká loď a hodně dlouho se na plátně potápěla a voda byla hodně studená.

Sadako: nejstrašnější strašidlo

Film dokáže být velice účinný, když je potřeba vyvolat hrůzu. Ostatně tou první zaznamenanou emocí během filmové projekce byl úlek Pařížanů, kteří se báli, že na ně při prezentaci vynálezu bratří Lumièrových z plátna vyjede vlak (tenhle „zakládající mýtus“ kinematografie ale někteří badatelé zpochybňují).

Pjotr Mamonov: ruský duch

Moskva je třetí Řím. Představa, která se ujala v pozdním středověku, je živá i dnes. Vlastně živější – nejenom kvůli tomu, že odpovídá představám Putinovy garnitury a ideologů ruského nacionalismu. Jistým způsobem se ujala i na Západě, často mezi lidmi, od nichž by to před lety jeden nečekal.

Barevné sny a jejich konce

Každý, zdá se, má rád film La La Land. Americká kritika se nad ním v podstatě unisono rozezpívala nadšením, snímek režiséra Damiena Chazelleho dostal celkem sedm Zlatých glóbů včetně těch nejprestižnějších kategorií. A vlastně se není moc co divit, mít rád La La Land je docela snadné.

Aragorn – král, který odmítl prsten moci

Řekla jsem mu: Rozhodl ses jít cestou moci. Kamarádka mi těmito slovy popisovala rozhovor s jí blízkým člověkem, který se rozhodl žít ve vztahu, jenž mu nepřinášel jiné naplnění než někoho ovládat a jít v tom až do znepokojivé krajnosti. Hned jsem si vzpomněl na Pána prstenů, na co taky jiného.

Novější články Starší články