Místo u moře režiséra Kennetha Lonergana by se dalo odzívnout jako typický oscarový film, taky má šest nominací v těch nejdůležitějších kategoriích (nejlepší film, režie, původní scénář, herec, herečka a herec ve vedlejší roli). Drama člověka, který se vypořádává s obrovským traumatem, okolnosti ho přinutí vrátit se do rodného města, navázat kontakt s rodinou nebo s tím, co z ní zbylo, nějakým způsobem svoje zranění obnažit, mluvit o něm, pokusit se v sobě najít sílu žít dál a žít jinak, nejenom pro sebe. Je to film o velké bolesti, zároveň v něčem velice laskavý nebo aspoň empatický, někdy taky dost legrační. 

Pojednává o čemsi velice smutném, není to ale „depka“, vypráví přitom k divákovi docela vstřícným způsobem. To všechno může smrdět vypočítavostí, kalkulem na city akademiků. Jenomže na Místě u moře není vypočítavého vůbec nic, taky proto, že v jeho centru je velice přesvědčivá hlavní postava. Figura Leeho Chandlera (Casey Affleck) je skvěle napsaná, zahraná a zasazená do světa, zobrazeného velice evokativně a přesvědčivě. Následující text dopodrobna rozebírá detaily děje filmu.

Všichni opatrně našlapují...

Lee pracuje jako správce v několika činžácích v Bostonu, je to nerudný chlapík mladšího středního věku, udělá si svoje, ale na nájemníky není moc příjemný, občas si na něj stěžují. Žije sám, po večerech pije, nepřináší mu to žádnou radost, jeho opice jsou mlčenlivé, kulminují zbytečnou rvačkou. Lidi moc „nemusí“. Dozví se, že doma, v novoanglickém přímořském městě Manchester, umřel jeho bratr Joe (Kyle Chandler), který trpěl degenerativní nemocí srdce. Vypraví se do nemocnice, vyřizuje „administrativu smrti“, sdělí zdrcující zprávu synovci Patrickovi (Lucas Hedges), v sérii kratších flashbacků se postupně vyjevují detaily předcházejícího Leeho života – byl ženatý s Randi (Michelle Williamsová), měli tři děti a Lee byl docela bezprostřední a milující otec a manžel, asi trochu neusazený a násoska, ale šťastný muž.

Něco se však muselo stát. Lee se změnil a všichni kolem něj opatrně našlapují, z Leeho Chandlera je „ten“ Lee Chandler. Právník ho seznámí s bratrovou poslední vůlí, Lee je zděšený tím, že by se měl stát poručníkem bratrova syna, nechce se mu přijmout ten úkol.

Znamenalo by to, že by se musel vzdát práce ve větším městě a vrátit se do Manchesteru, nebo naopak přesadit Patricka, který by přišel o kamarády, kapelu, jednu přítelkyni, druhou přítelkyni… Uzavřený strýc a společenský synovec jsou nuceni žít v jednom domě, oba zasaženi smrtí otce a bratra, Lee navíc v sobě má starou a skutečně děsivou ránu, jejíž povaha postupně vychází najevo. Leeovi se stalo to nejhorší, co se otci může stát. Jeho děti umřely, a to kvůli jeho pitomé chybě – po pitce s kamarády zatopil v krbu, aby rodině nebyla zima, pak vyrazil do krámu koupit si ještě něco k jídlu a pití, zapomněl ale zakrýt ohniště… Jenom kvůli oddanosti staršího bratra si dovolil žít dál, taky proto nemůže pominout Joeovo poslední přání.

Snaží se, ale moc to nejde, nemůže jít. Leeovo a Patrickovo vzájemné střetávání se stejně jako hrdinovy konfrontace s místem, z nějž musel utéci, jsou drásavé a někdy taky směšné. Není to však legrace, která by hrdiny a jejich traumata nějak odlehčovala, činila pro diváka stravitelnější, dovolila mu zasmát se, a vyrovnat tak chmury. Je tam, protože život je mimo jiné taky směšný – třeba i v těch nejtěžších chvílích.

... a pak si všechno řeknou

Casey Affleck a scenárista a režisér postavu Leeho vytvořili kongeniálně spolu. Affleck je pozoruhodný herec, vypadá trochu mladší, než je, zároveň zajímavý typ, který ale je přesvědčivý v roli jistým způsobem jednoduchého chlapíka z dělnického prostředí, nepůsobí jako hollywoodská hvězda převléknutá do montérek. Na jeho hlase je cosi skřípavého a přitom dětského, koresponduje to s postavou Leeho, dětinského muže, jenž v jednom strašném okamžiku zestárl, možná spíš umřel a chodí teď světem jako zombie, udržovaný při jakémsi životě jen silou chabé vůle a asi i vědomím povinnosti. Affleck tu roli nechápe jako příležitost k velkému „hereckému koncertu“, šanci nastavovat kameře tvář rozrůzněnou hlubokými city.

Zamkne emoce někam dovnitř – stejně jako postava, již představuje. Z Leeho je v jeho podání vidět jenom nepřístupná, zaražená a nerudná maska, za niž je možné nakouknout jenom v několika málo momentech – třeba ve skvěle napsané a zahrané scéně konfrontace s bývalou manželkou. Lidé kolem něj nejsou nijak zlí, rodina se mu snažila a snaží být nápomocná, někteří sousedi jsou vůči němu vstřícní (občas nešikovně, stejně jako je nešikovný Lee), jiní se odtahují jako ve strachu, že by se od hrdiny tím neštěstím mohli nějak nakazit – i to je vlastně pochopitelná reakce.

Jsou to lidé z maloměsta, většinou patří k dělnické třídě, žijí v drsném světě – práce je těžká a klima nepříznivé, v zimě mrzne tak, že do ztvrdlé půdy nejde pohřbívat mrtvé. Je to ten typ lidí, jichž jsou teď americká média plná – bílý proletariát, který vynesl k moci Donalda Trumpa. Místo u moře ale nemá žádnou politickou dimenzi, neinscenuje se v něm společenská teorie. Jeho autor Kenneth Lonergan je přitom typický člověk z druhé strany linie rozdělení, jež vede dnešní Amerikou. Stoprocentní newyorský intelektuál, reprezentant „elit“. Kdyby se víc lidí jeho typu dokázalo podívat na lidi, kteří jejich svět nesdílejí, s podobnou mírou porozumění a sympatie, třeba by dnešní Státy vypadaly trochu líp.

Hodně diváků považuje Místo u moře za film, který dopadne špatně. A je pravda, že opravdu nemá ten velký hollywoodský happy end – hrdinové si navzájem všechno řeknou, zbaví se traumat a začínají nový a lepší život. Lee Chandler – posuzováno přísně – prohrává, nedokáže, co dokázat asi chtěl a měl. Některé rány jsou tak strašné, že se nemůžou zahojit. Na konci filmu ale jeho hrdina na tom přeci jen je o trochu líp, udělal nějaký pokrok, který může publiku připadat nevýznamný, avšak pro Leeho jistě něco znamená. Místo filmového happy endu dostane jen takový „ušpiněný“, sotva rozpoznatelný. Možná by ani neunesl nějaký větší. Nebyl by dost pravdivý a ta postava si nějaké z prstu vycucané štěstí nezaslouží.