V americké angličtině existuje výraz „to drink kool-aid“, používá se sarkasticky. Lidi, kteří „vypili kool-aid“, jsou natolik zmanipulovaní, slepě důvěřiví, prostě pitomí, že jsou na rozkaz pochybné autority ochotni udělat cokoliv. Kool-aid je značka limonády, v listopadu 1978 ji v džungli v jihoamerické Guayaně vypilo několik set příslušníků americké sekty Chrám lidu, byla „dochucená“ kyanidem.

V Jonestownu, městečku uprostřed divočiny, které pro sebe vybudovali, jich zůstalo přes 900 mrtvých, zabili se na rozkaz vůdce toho společenství Jima Jonese (on sám byl nalezen zastřelený, pravděpodobně vlastní rukou).

Ti, kdo „vypili kool-aid“, ale nebyli prosťáčci, příliš hloupí na to, aby rozpoznali, že se dostali do vlivu démonického manipulátora. Hrozné na jejich příběhu je právě to, že v daných okolnostech a pod tlakem, jemuž byli vystaveni, by se napili i mnozí z těch, komu jednání členů Chrámu lidu připadá naprosto nepochopitelné. Chrám lidu přitom ve své době nebyl brán jako obskurní sekta, bylo to široce respektované společenství, uznání mu vyslovovaly mnohé populární osobnosti té doby. Ve jménu osvobození člověka od všech forem útlaku v něm ale byli lidé zotročováni, fízlováni, mučeni.

Sex odvádí od společného díla

Jim Jones (1937–1978) byl podle svědectví vrstevníků zvláštní dítě, kluk z dysfunkční chudé rodiny ze státu Indiana, prý značně morbidní – rád strojil pohřby pro mrtvá zvířata. Jako mladý byl stržený komunismem, rozhodl se ale, že se stane pastorem – ani ne tolik kvůli víře, již pravděpodobně nesdílel (v pozdějších letech během kázání zahodil Bibli a oznámil kongregaci, že žádné nebe neexistuje). Pochopil, že jazyku církve a Bible prostí Američané rozumějí a přijímají ho. Jeho kazatelský styl byl ovlivněný vystupováním černošských pastorů a extatickou atmosférou bohoslužeb v černošských kostelích. Jeho sbor také byl rasově smíšený, Jones a jeho manželka Marceline byli dokonce první bělošský pár z Indiany, který adoptoval černého chlapce. Jonesovo učení mělo od počátku výraznou politickou složku, hlásal rasovou harmonii a majetkovou i jinou rovnost.

Z Indiany se Jonesova církev přestěhovala do Kalifornie, kde měly pastorovy názory šanci ujmout se výrazněji. Chrám lidu se nejprve usídlil v městečku Ukiah, členové sboru vyjížděli na misijní cesty v autobusech. Žili v jakési formě komunismu – při vstupu do církve odevzdávali všechen majetek, statky měli společné, zároveň ale nikterak nuzné, o své seniory se například Chrám lidu staral lépe, než bylo v tehdejší Americe běžné. Členové církve se hromadně angažovali v dobových politických střetech na straně radikální politiky. Jejich život byl vyčerpávající, měli běžná zaměstnání, zároveň ještě museli intenzivně pracovat pro církev, velice málo spali, prakticky neustále byli v kolektivu.

V Chrámu lidu se skepticky pohlíželo na rodinný a sexuální život, které člověka měly odvádět od práce na společném díle, sám Jones ale sexuální zdrženlivost rozhodně nepěstoval, po vůli mu musely být ženy i muži. V Chrámu lidu bylo obvyklé i rituální ponižování jednotlivců zbytkem společenství, děti byly povzbuzovány k donášení na rodiče, při masově navštěvovaných bohoslužbách, jež probíhaly v extatické atmosféře, docházelo k inscenovaným zázrakům.

Všudypřítomný hlas vůdce

V 70. letech se Chrám lidu rozšířil do San Franciska, stala se tam z něj významná instituce se značným politickým vlivem. Jones měl k dispozici organizaci s pár tisíci členy, poslušných a entuziasticky plnících příkazy, když je poslal, aby se účastnili nějaké demonstrace, bylo to znát. Chrám byl také uznáván jako angažované společenství, které v těch správných kauzách bojovalo na správné straně. Uznání mu vyslovila a s Jonesem se setkala pozdější první dáma Rosalyn Carterová. Jako církev, která aktivně vystupovala proti rasismu a za práva menšin, měl Chrám zastánce i mezi černošskými politiky, jeho velkou obdivovatelkou byla Angela Davisová, ale nejenom ona. Jones a jeho církev se aktivně zapojili do kampaně progresivistického kandidáta na starostu George Mosconeho, pomohli mu k těsnému vítězství, Jones se pak stal významným členem městské administrativy.

Všechno to změnil článek v místních novinách, kde se objevily výpovědi bývalých členů o poměrech v církvi. Paranoidní a tehdy už na drogách závislý Jones v tom viděl projev rozsáhlého spiknutí a rozhodl o přesunu církve do Guayany, kde vzniklo město, v němž měly být ideály Chrámu lidu naplněny – Jonestown. Na filmových záznamech působí jako utopické slunečné místo. Jeho obyvatelé ale prožívali noční můru, ve světě, kde se případné myšlenky na odchod báli svěřit i těm nejbližším, byli pod neustálou kontrolou tyranského vůdce posedlého smrtí. Při testech loajality nacvičovali hromadnou sebevraždu, z amplionů po městě neustále – i v noci – promlouval Jonesův hlas.

V listopadu 1978 do Jonestownu dorazil kongresman Leo Ryan, který jel na místo v doprovodu novinářů prozkoumat tvrzení znepokojených příbuzných členů sekty. Návštěva se pro Jonese a Chrám lidu nejdřív vyvíjela skvěle – na politika udělaly dojem nacvičené odpovědi a vřelá atmosféra. Skrytě se na něj ale obrátili členové sekty, kteří chtěli Jonestown opustit, Ryanova výprava je vzala s sebou. Na letišti v džungli na ni zaútočili Jonesovi lidé, několik jejích členů včetně kongresmana zavraždili. Jones lidem v městečku oznámil, že vláda v odvetě bude mučit je i jejich děti a je lepší odejít důstojně, spáchat „revoluční sebevraždu“ na protest proti nelidskosti světa.

Lidé prakticky neprotestovali, byli bití, ponižovaní, trpěli spánkovou deprivací, byli zbaveni majetku a osobních svobod. Na děsivém audiozáznamu posledních okamžiků Jonestownu je slyšet jedna výše postavená členka Chrámu, protestuje, že „komunisté a socialisté takhle neumírají“ (peníze, které po sektě zbyly, Jones nařídil předat sovětskému velvyslanectví v Guayaně). Prakticky všichni se ale podvolili.

Strašný konec Jonestownu a Chrámu lidu se dá chápat jako emblematický pro utopická snažení, jež tak často dosáhnou opaku svých deklarovaných cílů. Těžko se ale nad jeho zoufalé aktéry povyšovat. Ta touha po lepším světě, nebeském životě už tady na zemi je asi nevymýtitelná – je velice lidská. A velmi lidské jsou většinou i její důsledky – namísto nového světa a nového člověka, bytosti, která překoná tu starou zotročenou, přichází otrok ještě bezmocnější, ovládaný vůlí pána nových časů, jenž v okázalé snaze očistit lidské bytosti od vší té lety nanesené špíny jen hledá způsob, jak tou svou vlastní špinavostí a temnotou prostoupit a ovládnout svět kolem. Dovést ten příběh osvobození k vrcholu, jímž vždycky – alespoň na podvědomé úrovni – měla být vražda.