Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.
Značně bujnou legraci si lid na sociálních sítích užil s novým předvolebním, promiňte ten výraz, vizuálem, který dala ve čtvrtek do oběhu sociální demokracie, jeden se na ty volby hned těší ještě o trochu víc.
Existuje jakási nostalgie po časech závodů v dobývání kosmu, po světě, který jimi byl zaujatý, projevech jeho myšlení, v betonu zhmotněné fantazie.
Britská premiérka Theresa Mayová se krajanům postarala o předprázdninové povyražení, na osmý červen vyhlásila volby do Dolní sněmovny.
Polský režisér Andrzej Wajda loni zemřel ve věku devadesáti let. Až do konce života pracoval, jeho poslední film Mžitky, měl mezinárodní premiéru měsíc před jeho smrtí. A prizmatem autorova konce ten film je nutně vnímaný, nejenom publikem. I režisér ho pravděpodobně točil s tím, že Mžitky budou jeho poslední dílo.
Minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies) prohlašují už teď někteří recenzenti za nejlepší televizní seriál letošního roku. Možná bych se v tom ohledu trochu krotil, ale i tak – je to pozoruhodné dílo. Příběh žen, vyprávěný z větší části muži, v něčem velice feministický, což čtenářům tohoto týdeníku možná nebude připadat jako to nejvřelejší doporučení.
Tři významní čeští liberální publicisté se nedávno dali do debaty o docela důležité věci. Otevřel to Petr Fischer, komentátor, recenzent a šéf stanice Vltava v rozhovoru pro Právo.
Mnoho mozků je teď zaměstnáno snahou odhadnout, co se děje v „myslivně“ amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Vzestup populistických hnutí na současném Západě často bývá popisován jako nutná korekce výstřelků intelektuální levice, která v mnoha prostředích získala značný faktický vliv, „globalistických“ ekonomických elit. Promlouvá v nich prý tradiční selský rozum, na scénu se pod jejich praporem vrací elementární soudnost, novodobými sociálními inženýry vykořeňovaná tradice a tak dále.
Revival osmdesátých let v popkultuře trval o dost déle než osmdesátá léta a úplně za sebou ho ještě pořád nemáme. Zároveň se ale už rozjíždí revival poslední dekády dvacátého století.
Když se dnes někdo dostane do stavu, kdy má nutkání vylít do světa všechnu svou hořkost a někdy i paranoidní představy, nic mu nebrání. Nakonec tak ublíží především sobě.
Do budovy britského parlamentu se koncem března pokusil proniknout terorista, který předtím zabíjel autem na Westminsterském mostě přes Temži. Titulky v médiích hlásily „útok na kolébku demokracie“.
Úplně všichni snad ne, ale zatraceně hodně takzvaných pozorovatelů bere jako téměř dané, že blížící se prezidentské volby vyhraje… Miloš Zeman. Miloš Zeman? A to jako proč? Kandidát, který ohlásil, že nepovede kampaň a debat se nezúčastní, přičemž média ho utvrzují, že to vlastně nepotřebuje?
Oznámení kandidatury profesora Jiřího Drahoše vzbudilo u veřejnosti menší pozdvižení, zčásti natěšené –jako kdyby až teď vyvstala možnost, že prezidentské volby budou skutečně souboj, ne jenom formální procedura.
Neziskové organizace jsou čím dál častěji předními politiky, třeba prezidentem Milošem Zemanem nebo Václavem Klausem ml., popisovány jako hrozba. Podle bývalého prezidenta Václava Klause existuje jakýsi „NGOismus“, ideologie, kterou neziskovky prosazují jaksi mimo demokratický proces. V části veřejnosti tenhle pohled, zdá se, rezonuje. Má reálné opodstatnění, a pokud ano, jaké?
Komentátoři světových médií i za své komentáře neplacený lid si často stěžují, jak jsou ti politici dneska umělí, trochu osobitosti aby jeden pohledal.
Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady.
Obraz, fotografie může být výmluvnější než tisíc slov, píše se často. „Argument“ obrazem se často prezentuje jako neprůstřelný – tady to přece vidíte, tak o čem byste ještě chtěli debatovat?
Jistě, určovat u rokenrolu otcovství je komplikovaná a možná i zbytečná práce, Berry ale rozhodně byl přinejmenším jedním z kandidátů.
Nevím, jestli je dobré o něm ten článek psát, Josh T. Pearson patří k tomu typu hudebníků, na které fanoušek trochu žárlí. Chce je mít jenom pro sebe anebo jejich popularitu udržet pouze uvnitř nevelké skupiny zasvěcených, neměla by být rozšiřována zbrkle, o lidi, kteří si třeba ani nezaslouží slyšet ty písně, byli by snad schopni se o nich nějakým nevhodným způsobem vyjadřovat.
Je to tak, Andrej Babiš není politik a jeho hnutí není tradiční politická strana. Kdyby totiž tou tradiční politickou stranou bylo, ministr financí by dnes už nebyl jeho předsedou.
Vlastně to Miloš Zeman minulý týden udělal chytře. Nechal lidi v médiích spekulovat o tom, jestli se o úřad znovu ucházet bude, anebo ne, logicky se přitom někteří parádně sekli.
Filmovým Oscarům se loni vytýkal nedostatek diverzity (letos už také byly podstatně „barevnější“). V něčem ten loňský skandál byl přepjatý. Pokud vůbec člověk přijme představu, že skladba oceněných by rasově či etnicky měla procentuálně odpovídat tomu, jak vypadá americká společnost, nejsou tou neadekvátně zastoupenou skupinou černí Američané, nýbrž Hispánci a také Američané asijského původu.
V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu.
Josefu Mašínovi bylo včera pětaosmdesát let, je to poslední žijící aktér příběhu, na jehož velikosti se v Česku dost možná shodnou všichni, ne tak na jeho morálním hodnocení.
Kurtu Cobainovi, frontmanovi americké kapely Nirvana, by v únoru bylo padesát. K jeho nedožitým abrahámovinám cítilo mnoho pamětníků pochopitelnou potřebu se vyjádřit – padesátiletý Kurt Cobain. Zvláštní představa. Nejenom z toho nejsamozřejmějšího důvodu, jako příležitost nostalgicky si povzdechnout nad tím, jak rychle plyne čas, jako kdyby to bylo včera, no jo, no.
V době před americkými prezidentskými volbami se někteří kritici Donalda Trumpa děsili možnosti, že v případě zvolení bude mít tenhle člověk přístup k „jadernému kufříku“.
Po vánoční pauze se v nabídkách streamovacích služeb ve vysílání amerických televizí zase objevily novinky – další řady známých seriálů a série úplně nové. Je toho hodně, možná až moc. Následující text nabízí velice subjektivní probírku tou, ehm, televizní úrodičkou.
Předávání Oscarů jsem vždycky považoval za dost otravnou ceremonii. Nechápal jsem (a nadále nechápu), proč kvůli ní někdo dokáže ponocovat až do rána.
Hodně se poslední dobou mluví a píše o selhání západních elit. Tak dlouho se prý povyšovaly nad prostý lid, mistrovaly ho a jeho zájmy poškozovaly, až se ten lid (nebo jeho část) proti nim vzbouřil.
