Historik, publicista, hospodský a přední stoupenec obnovy monarchie v českých zemích Petr Placák se kdysi v hlubokých devadesátých letech účastnil jakéhosi česko-německého fóra, byl tam dotázán, zda pro šíření myšlenek dialogu mezi národy a smíření (nebo něčeho takového) používá i toho internetu. Zamyslel se a odpověděl: „Domnívám se, že internet je ďáblův vynález.“ Posluchači vyčkali tlumočníkova překladu, pak povolili čelist. Občas si na tu historku vzpomenu. Většinou s úsměvem, někdy v ní zaslechnu lapidární, trochu absurdní, v zásadě ale pravdivé proroctví.

Třeba teď, když českým virtuálním prostorem obíhá aféra kolem Aleny Borůvkové, která na Twitteru publikovala dlouhé série zlobných vzkazů o ministru zahraničí Zaorálkovi (nebylo to poprvé, dříve třeba až stalkovala některé novináře), a ministr kvůli tomu odvolal jejího manžela Karla Borůvku z funkce velvyslance ve Švýcarsku. Ten se proti tomu ohradil, paní Borůvková se k věci dále hojně vyjadřuje v médiích a na internetu.

Ministr i velvyslanec se, myslím, zachovali, jak se zachovat museli. Paní Borůvková se asi taky chová způsobem, jímž se chovat musí. Člověk, který je schopný zahlcovat internet zlobnými vzkazy, se asi dostal situace, kdy nemá na výběr – ne kvůli vnějším okolnostem, ale spíš kvůli, řekněme, stavu ducha (sama paní Borůvková v tweetech zmiňuje nějakou svou medikaci).

V dobách předinternetových by se to asi podařilo udržet pod pokličkou. Když se ale dnes někdo dostane do stavu, kdy má nutkání vylít do světa všechnu svou hořkost a někdy i paranoidní představy, nic mu nebrání. Nakonec tak ublíží především sobě, ale zároveň ze svého privátního propadu udělá představení pro široké publikum, třeba škodolibě pobavené, třeba spíš vyděšené. Smrskne se do sérií výkřiku o 140 znacích. Někde za nimi je asi nějaký příběh, pravděpodobně docela smutný a v něčem i všední, asi nemá význam pátrat po jeho detailech, veřejnosti do něj třeba moc není.

Pokud už by z něj někdo chtěl vyvozovat poučení, tak asi jenom, že na svodu odhalit ve virtuálním světě svou osobní propast je snad skutečně něco… zlého, čemu se navíc v určité chvíli dá těžko odolat. Rychlost, jíž se to zlé po síti šíří, je někdy až neuvěřitelná, stopy, které tam zůstanou, pak trvalé. Zní to všechno strašně staromilsky a moralistně, možná taky banálně, ale některé situace k připomenutí banálních pravd přímo vybízejí.