Obraz, fotografie může být výmluvnější než tisíc slov, píše se často. „Argument“ obrazem se často prezentuje jako neprůstřelný – tady to přece vidíte, tak o čem byste ještě chtěli debatovat? Protože obraz přece nemůže lhát a díky tomu, že zpráva o prakticky každé události přichází obalená desítkami obrazů, víme víc, vidíme to přece všechno na vlastní oči. Je to jedna z nebezpečných iluzí tohoto věku, protože řeč obrazu může být matoucí, nedostatečná a obraz slouží jenom jako ilustrace výkladu, který měl sledující připraven už dávno předtím, než ta fotografie vznikla.

Po teroristickém útoku u londýnského parlamentu kolovala po sociálních sítích fotka z Westminsterského mostu, na ní na zemi ležící oběť, někdo poskytuje první pomoc, pár lidí stojí nad ním, ve tvářích se jim odráží naprostý šok. Kolem jde muslimka s hlavou v šátku, oči má upřené na displej mobilu, který drží v ruce – jako kdyby tu hrůzu kolem neviděla. Pro mnoho lidí ta fotka jasně vyjadřuje její lhostejnost k osudu zraněného „nevěřícího“ na zemi, ilustruje vztah evropských muslimů k původním obyvatelům zemí, v nichž žijí, a tak dále a tak podobně.

A picture can say a thousand words. A group of people ran to help the victim of #londonattack & One didn't . #Hijab @therealroseanne pic.twitter.com/Di2MX3F3pI

— Ashraf Sherjan (@ASJBaloch) 23. března 2017

A na první pohled to tak skutečně může působit, kontrast chování lidí na fotografii se zdá být zřejmý. Ale jenom zdá – z té fotografie toho o pocitech a motivech chování té ženy v šátku s určitostí nejde poznat vůbec nic. Může to být tak, jak pobouření uživatelé sociálních sítí píší. Může to být tak, že je taky v šoku a právě odeslala zprávu domů, že je na místě útoku a nic se jí nestalo, může to být ještě nějak jinak. A co by vlastně měla dělat, aby ten nepříznivý dojem napravila? Připojit se k hloučku a zírat na ležící tělo?

Podobná situace nedávno vznikla i za daleko veselejších okolností, než je teroristický útok – kolem masově sdíleného roztomilého videa z vysílání BBC. V Jižní Koreji odstoupila prezidentka, v rozhovoru přes Skype to živě komentoval specialista, interview účinně „sabotovaly“ jeho malé děti, které vnikly do pracovny, a manželka, která situaci vyrazila zachránit. Legrační. Mnoho specialistů a specialistek na gender a mistrů světa v rodičovství ale začalo minutový záznam rozebírat a s bůhví o co opřenou jistotou interpretovat chování lidí na něm, vynášet dalekosáhlé a někdy dost přísné soudy o zachycených lidech, uspořádání jejich domácnosti a podobně.

Po pár dnech udělala BBC s tou rodinou ještě jeden rozhovor, možná taky kvůli všem těmhle mudrcům. Vlastně je to k panu Kellymu, jeho manželce a dětem velice hrubé. Proč by měli před světem odhalovat svoje soukromí, implicitně se ospravedlňovat? To, že se někomu při prokrastinování na Facebooku splaší mozek a napíše kvůli tomu hloupý článek, přece není jejich problém.  

Mnoho z těch tak přesvědčivě „mluvících“ obrazů toho prostě říká daleko méně, než se jejich suverénní vykladači domnívají. A právě v tom spočívá i jejich nebezpečnost, ne v tom, že by nutně lhaly nebo byly nějak zlovolně manipulované. Jsou používány jako opora pro iluzi vědění, informovanosti, která je potenciálně daleko škodlivější než přiznaná či reflektovaná nevědomost. Povzbuzují k iluzím, že na základě fotky nebo kraťounkého videa se můžeme dozvědět všechno o životech lidí, o jejichž existenci jsme dřív neměli ani tušení, a máme proto samozřejmé právo je soudit.