„Chladná mrcha“ mezi slabochy
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Místo filmového obrazu jen černé plátno, ve zvukové stopě se toho ale děje hodně, dva lidé, muž a žena, on znásilňuje ji, rány a výkřiky, čím dál zoufalejší. Kroky a ticho. Plátno se rozsvítí, obraz dokonalého interiéru v dokonalém sídle, obývák vily na kraji Paříže s francouzským oknem do zahrady. Vše by mělo být na svém místě, přesně vypočítaném pro dosažení elegance jako ze žurnálu, ale není, na zemi střepy, pár kusů nábytku je posunutých a na podlaze pohozená paní toho všeho. Michèle Leblancová, Elle. I jejím přirozeným stavem je dokonalost (taky ji hraje Isabelle Huppertová), teď ale byla surově napadena, na odhaleném těle stopy krve. On, útočník v černém s černou maskou, je už pryč, ona se sebere, ze všeho nejdřív uklidí ty střepy, smetáčkem je namete na lopatku, není to žádná obyčejně praktická věc z plastu, ale předmět, na jehož designu nějaký přední tvůrce jistě pracoval léta a jednou bude významným exponátem muzea užitého umění 21. století. Očistila byt, očistí i sebe, policii nezavolá, jde do práce jako by nic – už zase dokonalá, obraz elegantního a výkonného chladu. Elle je spolumajitelka firmy, kde se vyvíjejí počítačové hry, před nastoupeným osazenstvem, mladými muži, kteří vymýšlejí zábavu pro jiné mladé muže, hodnotí postup prací na novém titulu. Dívá se na sekvenci, v níž obluda s několika chapadly zezadu útočí na vnadnou hrdinku, scéna má jasný sexuální podtext. Elle ji zkoukne zkušeným okem a ohlásí: „Ty orgasmické pohyby jsou moc krotké.“
Jestli něco neodpovídá převládající současné představě toho, jak by se mělo znásilnění zobrazovat a jak by se o něm mělo diskutovat, je to začátek snímku Paula Verhoevena Elle, jeho první filmová režie po deseti letech. A zadařilo se mu. Elle má ohlas udivený, šokovaný, někdy i pobouřený. Hlavní představitelka byla nominovaná na Oscara, Verhoevenův film je ale vynášený i na jaksi elitnějších fórech, aplaudovalo se mu i v Cannes. Na Febiofestu se s ním může seznámit i české publikum. Verhoeven se etabloval jako tvůrce, řekněme, chytrého braku, filmů, které vypadají jako béčková zábava, přitom ale nesou, jak se dnes rádo říká, podvratné poselství. Třeba Hvězdná pěchota se dá brát jako velkorozpočtové sci-fi o válce s obludami z vesmíru, je možné v ní ale vidět i satiru autoritativní, militarizované společnosti. Základní Verhoevenův trik spočívá v tom, že ten skrytý obsah je stejně triviální jako ten brakový povrch, že jeho filmy umožňují, aby se poučenější divák cítil náležitě povzneseně, a přitom ho to moc nestálo. Scénami, které se dají brát jako extrémní – zvlášť při zobrazování sexu nebo násilí –, je navíc ujišťován, že sleduje něco skandálního.
Elle je z jeho filmů ten nejlepší. Michèle Leblancová je také parádní výtvor, figura, jejímž jediným úkolem, smyslem je vyvolávat reakce těch, kdo ji sledují, dojem, že něco vidí. Taky je to magnetická postava, díky představitelce, která ji dokázala povýšit, vypadá jako něco víc než věšák na autorské záměry. Jako skutečná záhada. Ke konci filmu řekne své jediné kamarádce, že neexistuje nepravost, kterou by stud člověku zabránil udělat. A ona je živoucím důkazem pravdivosti toho tvrzení ve Verhoevenově světě. Exemplární „chladná mrcha“, která lidem do tváře lapidárně říká nepříjemné pravdy a projevuje svoje pohrdání jimi, bere si, co chce, bez ohledu na city druhých a konvence chování. Někdy přitom je docela legrační. V tom může spočívat Verhoevenovo okázalé rouhačství – sexuální násilí přece dnes, zvláště ve filmu pro „lepší publikum“, nemůže souviset s něčím směšným.
Jenomže pro Elle je připravené alibi, vysvětlení jejího důsledně sociopatického chování (následovat budou hojné spoilery). Hrdinka Verhoevenova filmu je oběť ještě v dalším smyslu – dcera notoricky známého sériového vraha, jako dítě byla možná do otcova činu nějak zatažena, po zbytek života pronásledována médii. S chladnou cílevědomostí pátrá po útočníkovi, odhalí ho. A v tu chvíli se režisér dopustí toho zdánlivě nejhoršího – nenechá hrdinku na sexuálním predátorovi vykonat náležitě exemplární akt krvavé pomsty. Cosi si spolu začnou, ta opakovaná hra na útočníka a oběť jim oběma přináší uspokojení. Alespoň to tak vypadá. Verhoevenovi se daří udržovat film významově jaksi na hraně, otevřený různým výkladům (typická je pro to scéna, v níž hrdinka útočníkovi v autě říká, že ho udá na policii – může to myslet vážně, anebo je to součást „předehry“). Ten románek pochopitelně skončí v krvi a nedá se vyloučit, že to, co vypadalo jako chorá vzájemná závislost násilníka a oběti, bylo právě tou rafinovanou pomstou, jež se ve filmu tohoto typu dá čekat. Je za tou dvojznačností ještě něco víc než právě jenom schopnosti ji udržet, nebo nakonec odkazuje především sama k sobě? Díky Isabelle Huppertové ale ta otázka může ztrácet relevanci, protože herečka se ve Verhoevenově filmu stala plnoprávnou autorkou postavy, její úsporný a naprosto přesvědčivý výkon přesahuje všechny scenáristické a režijní naschvály, přesvědčivě sugeruje, že to všechno má nějaké opodstatnění.
Elle je svým způsobem dokonalý produkt, naplňuje poptávku po podívané, která bude znepokojující, subverzivní, vypadá, že se směje do tváře vážnosti, s níž se dnes debatuje o sexuálním násilí, dobový ideál – sebevědomou a úspěšnou ženu – vykresluje jako svého druhu monstrum, patologickou bytost, jež navíc v hloubi duše potřebuje být ponižována. Při vší té zdánlivé nepřístojnosti ale tvůrci toho filmu zůstávají na bezpečném terénu. Protože nakonec svou hrdinku ukazují především jako výtvor světa mužů. Neschopných a slabých jako syn protagonistky, zaslepený, ponižovaný dominantní partnerkou a ne zrovna bystrý, bývalý manžel, bezvýznamný spisovatel, kterého si i jeho milenky pletou se zajímavějším jmenovcem, uťápnutý zaměstnanec, jenž ve virtuálním světě ulevuje svým násilnickým touhám, a nakonec i ten útočník, nudně spořádaný muž, pro kterého je znásilnění jedinou cestou k dosažení sexuálního uspokojení. Elle si ten slabošský svět, kde násilí na ženě je právě kvůli tomu slabošství latentně přítomné všude, dokáže podmanit a nakonec z něj i odejít, zařídit si život jinak. Při všech výstřelcích se tak Verhoevenův film do mantinelů soudobého festivalového mainstreamu nakonec vejde, vlastně docela pohodlně. Misantropie je dnes tolerovaná, možná dokonce žádaná, publikum filmů, jež prakticky všechny líčí jako idioty, si připadá jako vyjmuto z tohoto soudu. Těžko říct proč, ale spolehlivě to tak funguje.