Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata (typická je v tom ohledu série zombie hororů George A. Romera), být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu (nedávný ceněný australský horor Babadook je třeba výstižnou a působivou metaforou vyrovnávání se s žalem). Všechny tyhle charakteristiky spojuje film Uteč debutujícího režiséra Jordana Peelea. Je to snímek úspěšný po všech stránkách, kritika ho miluje a diváci svědomitě platí – s rozpočtem pěti milionů dolarů už vydělal skoro 180 milionů.

Je to taky film velice „ke dni“, jeho tématem je vztah mezi černými a bílými Američany. Objevuje se přitom v době, kdy se z něj stává téma až výbušné, v amerických městech docházelo k násilným protestům kvůli sporným případům zabití černých mladíků místní policií. Zrodilo se hnutí Black Lives Matter, jehož požadavky jsou často velmi radikální a ne vždy koherentní, na univerzitách se bojovníci za sociální spravedlnost mimo jiné dožadují vymýcení rasismu do poslední mrtě a jeho projevy jsou schopni identifikovat na místech vskutku nečekaných. Do čela USA byl navíc zvolen muž, který je spojován s bělošským nacionalismem. Kdo by ale čekal, že Peeleho Uteč je jakýsi hororový politický pamflet, docela by se mýlil. Je to velice chytrý film, na nějž je možné nahlížet z různých stran, nacházet v něm třeba i překvapivé, v něčem snad i protichůdné možnosti interpretace (třeba v závislosti na postojích a přesvědčení sledujícího). Ta chytrost je v Uteč možná na úkor jaksi prvosignálních vzruchů, klasické „bafačky“ jsou ve filmu prakticky nepřítomné a i míra drastičnosti je nižší, než je standard soudobého hororu. Spíš než zděšené výkřiky vyvolává Peeleův snímek stísněný, nervózní smích, pocit intenzivního „nepříjemna“.

Jordan Peele se etabloval jako komik, především pak ve dvojici s Keeganem-Michaelem Keyem: dvojice měla pořad na známém kanále Comedy Central, Key a Peele také představovali pár značně suše legračních agentů FBI v první sérii Farga. Peele je také zdatný imitátor, jeho nejpopulárnější kreací je prezident Obama, jemuž naživo asistoval při vystoupení na tradiční večeři pro novináře akreditované v Bílém domě. Uteč pro něj tedy představuje změnu žánru, Peele je ale celoživotní fanoušek hororů, prý má ještě tak tři až pět dalších v šuplíku. V Uteč sám vidí „sociální thriller“ nebo obdobu filmů jako Rosemary má děťátko či Stepfordské paničky, založených na znepokojivé atmosféře, která graduje k hrozivému fantasknímu odhalení. Při sledování Uteč ale pamětníkovi vytane ještě jeden snímek – oscarová konverzační komedie Hádej, kdo přijde na večeři z roku 1967. Film který byl v době vzniku vnímán jako velmi pokrokový a končil oslavou lásky navzdory rasovým předsudkům. Mladá bílá dívka v něm přivede rodičům ukázat dokonalého černého snoubence, jsou v šoku, ale nakonec ho do rodiny přijmou. Uteč začíná identickou situací, rodiče nevěsty dávají ze všech sil najevo, že to pro ně není vůbec žádný problém, naopak. Ale oslavou lásky Uteč rozhodně nekončí.

Temné rituály dneška

Tou ústřední dvojicí jsou zde mladý a úspěšný černošský fotograf Chris (Daniel Kaluuya) a sympatická Rose Armitageová (Allison Williamsová), žijí spolu v New Yorku a po pár měsících chození chce Rose odvézt Chrise na víkend na venkov za rodiči. Chris je trochu nervózní, že jim dcera dopředu neoznámila, jaká je barva jeho kůže, Rose v tom ale nevidí nejmenší problém. Její rodiče jsou velice moderní, táta by nejradši za prezidenta volil potřetí Obamu, kdyby to bylo možné. A Armitageovi jsou po příjezdu mladých skutečně vřelost sama, ideální pár ve středním věku – neurochirurg Dean (Bradley Whitford) a psychoterapeutka Missy (Catherine Keenerová). Můžou se přetrhnout v dávání najevo, jak moc Chrise rádi vidí, Dean využívá každou příležitost, aby ukázal, že významné černé Američany chová ve velké úctě. I na toho Obamu samozřejmě dojde. Chrisovi se ale od začátku něco nezdá, necítí se na té velké, plantáž připomínající usedlosti dobře. Vadí mu vlídná vehemence, s níž ho Missy nutí, aby vyzkoušel její metodu odnaučování kouření hypnózou, zaráží ho podivné chování černého personálu v domě. Atmosféra zhoustne, když druhý den přijedou hosté tradiční sešlosti přátel Rosiných zesnulých prarodičů – postarší honorace, která Chrisovi dál dává zakusit přehnanou vstřícnost a lichotky, které vyznívají dost neurvale. Film ve scénách takových „černobílých“ konverzací docela úspěšně paroduje manýry sebejistých bílých „lepších lidí“, kteří v černých Američanech mohou vidět jen nástroj k demonstraci vlastní pokrokovosti a morální nadřazenosti. Ve vzduchu jako by bylo něco ještě horšího než nafoukané snobství – a taky že je. Chrise čeká konfrontace se vskutku extravagantním spiknutím. Není divu, že se cítí paranoidní – jdou po něm.

Jordan Peele se na debutanta projevuje jako velice jistý režisér. Dlouho udržuje atmosféru náznaků, které nepřekročí hranici zbytečné doslovnosti, zároveň se ale dokáže vyjadřovat srozumitelně a přesně. Když se hrozba vůči Chrisovi konkretizuje a naplňuje, nezdržuje diváky ohranými protahovanými honičkami, vypráví velice efektivně, aniž by se tím jeho film stával prvoplánově plochým. Ani karikatury Chrisových hostitelů nejsou přehnaně polopatické. Výrazná je v tom ohledu matka Missy, přesně vystižený typ moderní ženy-léčitelky, která velmi dobře ví, co je pro koho nejlepší, a s jaksi samozřejmou bezohledností to provede, ať už objekt její dobročinnosti chce, nebo ne. Přechod mezi satirou a hrůzou zvládá Peele plynule a přirozeně. 

K navození dojmu jaksi znepokojivé normality mu pomáhá opět přesná kamera Tobyho Olivera a hudba Michaela Abelse, která užívá šeplavé černošské sbory nejenom ke zdůraznění hrdinovy identity, ale také jako evokaci minulosti, plantáží, temných rituálů… Formou i příběhem je tenhle film retro, dává si načas, jistý si, že atmosféra nedořečenosti může zapůsobit i na současné publikum, často v kině utloukané přemírou silných vjemů. Spíš než rybníky krve z Uteč divákům utkví kroužení lžičky po okraji hrnku – a nebude to zrovna příjemná vzpomínka. Závěrečné „velké odhalení“ nepůsobí svévolně, zpětně je možné zjišťovat, v čem všem bylo signalizováno. A působí jako celý film, je groteskně ulítlé, a přitom hrozivé nějakým reálným způsobem. V přízračné scéně, v níž autoři potřebují dosáhnout vjemu na pokraj nicoty zatlačeného vědomí, to provedou opět jednoduše a velmi účinně.

Peele a jeho spolupracovníci si také pohrávají s diváckými očekáváními, černého hrdinu zasazují do obvyklých situací, které jeho barvě kůže získávají nový kontext. Úvodní scéna filmu je variací na klasickou hororovou situaci – osamělá postava v noci na nepřátelském místě. Ale protože je to postava mladého černocha, je tím prostředím plným stínů, v nichž se může skrývat bůhvíco, idylické zazobané předměstí, kde mladý Afroameričan působí jako pěst na oko a může cítit všechny ty pohledy, které ho probodávají zpoza zhasnutých oken. Když se ve vypjaté noční scéně hrdinova pronásledování objeví světla policejního auta, nepřinese to pocit úlevy, ale strach z možná se blížící fatální komplikace. Poselství Peeleho filmu přitom není nijak jednoznačné, plakátové, nedá se shrnout do burcujícího pohoršení – koukněte, jak se za zdvořilou a účastnou fasádou schovává ten nejhrubější rasismus. Uteč nakonec působí jako hrůzně směšná přehlídka fobií a tužeb – bílých a asi i černých. (POZOR! NÁSLEDUJÍ ZÁSADNÍ SPOILERY!)

Černoch mezi dvěma ohni

Ten úděl, který bílí hostitelé černému návštěvníkovi připravili, není nějaké nové zotročení anebo brutální trest za to, že měl tu drzost se mezi ně vtírat. Zpočátku to tak může vypadat, černý personál na usedlosti Armitageových se chová, jako kdyby prošel brainwashingem, zatímco se Chris jde se svou dívkou projít, probíhá tam něco, co vypadá jako tichá dražba otroků. Jenomže je to jinak, chtějí Chrise okrást – o něj samého. Jakousi obskurní eugenickou procedurou přenést vědomí starého bělocha do mladého černého těla, které je přece tak atletické, říká se, že i sexuálně výkonné, jeho smysly bystré. Za fasádou přízračné zahradní slavnosti tedy není touha obnovit v malém dávný útlak, ale převzít identitu, být tak „cool“ jako oni. Slova a činy Chrisových hostitelů jsou tak vlastně v souladu, za tím okázale vyjadřovaným obdivem ke všemu černému je ale také závist. Černý hrdina jako by byl ve světě bílých mezi dvěma ohni – na jedné straně se setkává s policajty, kteří ho s klidnou samozřejmostí zbytečně buzerují. Ti, kdo se staví přátelsky, na něm ale chtějí parazitovat.

Je to jistě paranoidní vnímání a Peeleův film je do jisté míry jeho výrazem, zároveň ho ale satirizuje, alespoň myslím. Velice dvojznačný je pak motiv bílé ženy – v rasistických fantaziích dávnějších dob toho vytouženého objektu zvířeckých černošských pudů. Chrisova milá, ta dokonale moderní sympatická dívka, schopná zasáhnout na obranu šikanovaného přítele i vysmívat se neohrabanosti starší generace, je nakonec ta ze všech nejhorší. Chladná bestie, kudlanka, která láká další a další mladé černé muže do pasti, kde je čeká osud horší smrti. Je snadné v tom slyšet ozvěnu kritiky, jíž se v afroamerické komunitě dřív často dočkali úspěšní černí muži, kteří si vybrali bílou partnerku. Rodiče Jordana Peelea jsou smíšený pár, jeho manželka běloška. V rozhovorech s úsměvem zdůrazňuje, že jeho film není vůbec v ničem autobiografický. Troufám si ale odhadnout, že doma přece jenom něco vysvětlovat musel.