V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu. Zážitek z jeho písní umocní vědomí, že většinu života byl naprosto neznámý, hrál nejčastěji pro návštěvníky tancovaček v boudách po zapadlých končinách státu Mississippi. Huddie Ledbetter (Lead Belly) zabil dva lidi, což do jeho klasických písní (třeba známé In the Pines) vnáší taky nějakou přidanou hodnotu. Přízračný otec moderního blues a vlastně i rokenrolu Robert Johnson byl pro změnu zavražděný, ale zase se o něm říká, že uzavřel pakt s ďáblem – kdo slyšel jeho Hellhound on My Trail, se těm pověstem zas až tak moc nediví.

Protože blues by měla být „skutečná“ hudba, v té špinavější formě hudba hříšných lidí, kteří jsou si vědomi svojí špatnosti, aniž by to ale umenšovalo jejich puzení se špatného dopouštět. A to se v nich zase pere s touhou po něčem lepším. Pro bílého, městského posluchače takové písně můžou představovat okno do toho skutečného života, v němž jde o hodně a někdy v něm teče krev, hrozí velká nebezpečí a je prostoupen velkými, primárními city, prostě je jiný než poklidná a zajištěná existence v rytmu pracovní doby od devíti do pěti.

Nevím, jestli by americký umělec Scott H. Biram prošel testem autenticity. Pochází z malého městečka v zapadlém koutě Texasu, to hraje v jeho prospěch. Ale taky chodil na uměleckou školu, dokonce ji absolvoval, což by se bluesmanovi hodnému toho označení prostě stát nemělo. Nikoho nezabil. Ale aspoň přežil skutečně těžkou bouračku s náklaďákem, při níž si polámal a utrhl kdeco, přesněji skoro všechno, přesto byl schopný a odhodlaný vrátit se měsíc po ní v kolečkovém křesle na pódium (a během toho měsíce, když se léčil v domě svojí matky, aspoň nahrál výborné EP).

Vystupuje pomalu už dvacet let, nějakou velkou evolucí jeho hudba za tu dobu neprošla. Vlastně se nevyvinula vůbec a bylo by to smutné, kdyby se vyvíjela. Scott H. Buram totiž patří mezi ty hudebníky, kteří nestrhnou posluchače inovativností, originalitou, ale energií a výrazem, který když už člověk jednou našel, nemusí být nutné na sílu měnit. Výraz Scotta H. Birama by se dal shrnout slovy: někdo hraje blues, country, country blues, jako kdyby to byl punk či thrash metal, a je na to úplně sám. Biram je totiž „one man band“, svoje šňůry odehraje bez kapely, s kytarou a bubnem kopákem. Vůbec to ale neznamená, že by provozoval hudbu nějakým způsobem komorní: jeho projev osciluje mezi manickým řevem a procítěným zpěvem chlapíka, který právě prožívá nejhorší kocovinu svého života a v důsledku toho si o tom životě ledacos uvědomuje. Je to svým způsobem tradiční umělec, zároveň si ale z té tradice trochu dělá láskyplnou legraci. Důsledně drží image chlapíka z lidu, s pořádným truckerským knírem a baseballovou čepicí a obouchaným náklaďákem, i v tom se dá najít stopa ironie. Na jeho vypětí a potu, stejně jako na potu těch, kdo na jeho koncertech juchají pod pódiem, ale nic ironického není, nemůže být. Scott H. Biram je „real thing“.

Vydal teď novou desku, jmenuje se The Bad Testament. Nijak zvlášť se neodlišuje od jeho předcházejících osmi alb, takže i Biramova novinka se hodí pro seznámení se s jeho světem. Za jistou inovaci snad lze považovat, že v některých skladbách Birama doprovází regulérní rytmika. Zrovna tohle možná nepotřeboval, ale i tak – OK. Jinak jsou tam předvídatelným a taky žádaným způsobem vyčerpána všechna důležitá témata – pití v country ploužáku Red Wine, láska a spása (Set Me Free), skutečnost, že na práci na vlastní spáse člověku nemusí zbývat čas, když ho musí vyplýtvat na pití, karbanění a další neplechy (Righteous Ways), zločin a trest za něj (Long Old Time), nutně dojde i na manické třeštění, jež nepotřebuje nějaké konkrétní poselství (Trainwrecker). To všechno odehrané na drnčící kytaru a zazpívané hlasem člověka, který má v krku struhadlo, a ještě to zvýrazňuje občasným zkreslením hlasu. Písně občas uvádí fragmenty vysílání texaských rozhlasových stanic – navozuje to dojem cesty v nějakém náležitě americkém modelu, nějakou náležitě monumentální krajinou a s ďáblem v zádech, samozřejmě. Originálního na tom není nic, ale pro chvíle, kdy si člověk potřebuje navodit právě takový pocit, moc lepší hudby neexistuje. Tak si ho se Scottem H. Biramem navodí – a druhý den vstane do práce, aby to stihl na devátou. Protože takový je život. Prý.

Scott H. Biram: The Bad Testament (2017, Bloodshot Records)