Minisérii Sedmilhářky (Big Little Lies) prohlašují už teď někteří recenzenti za nejlepší televizní seriál letošního roku. Možná bych se v tom ohledu trochu krotil, ale i tak – je to pozoruhodné dílo. Příběh žen, vyprávěný z větší části muži (hlavním scenáristou Davidem E. Kelleym a režisérem Jeanem-Marcem Valléem podle knihy Liane Moriartyové), v něčem velice feministický, což čtenářům tohoto týdeníku možná nebude připadat jako to nejvřelejší doporučení. Jeho čtyři hrdinky nakonec překonají averze a rozpory a dospějí k jakési feminní utopii na břehu Pacifiku. Je taky velice vtipný a v pozorování životního stylu hrdinek nesmlouvavý a přesný, jeho autoři dokázali i těm, komu se občas vysmívají, dát lidskou tvář, udělat z něj postavu rozpornější, a tím i lidštější, než je to obvyklé ve společensky angažovaných dramatech s nádechem satiry. Je to dílo, jehož smyslem není utvrzování již přesvědčených o jejich pravdě, ale pokus o poctivou výpověď, jistě formovanou nějakým přesvědčením. Nepoužívá ale svoje postavy k tomu, aby ilustroval jednoduchou tezi, je snadné se k nim vztáhnout. Nejvíc je to vidět na způsobu, jímž je v seriálu zachycena ta postava, jež by měla být (a také je) nejodpudivější. Perry Wright (Alexander Skarsgård), muž, který se na své manželce dopouští domácího násilí. Následují hojné spoilery.

Násilí v pokrokovém ráji

V mnohém neodpovídá zavedené představě násilníka. Je to velice pohledný (možná trochu konvenčním způsobem), celkem mladý muž. Nepije, alespoň ne moc, nekouří – jako všichni v tom kalifornském ráji, městečku Monterey na břehu Tichého oceánu. Nemá zjevný důvod léčit si násilím na manželce nějaké komplexy. Vydělává dost peněz, má krásnou a inteligentní manželku Celeste (Nicole Kidmanová), dva kluky, které miluje, tu ženu vlastně taky – svým, hodně temným, způsobem. Vede vysněný život na vysněném místě, nákladném moderním domě, z jehož terasy může poslouchat příboj a dívat se na modrý horizont. Asi i hodnotově zapadá do společenství, ve kterém žije. Rezervace pro vyšší třídu, kde se vyznává nákladná pokroková moderna, kavárny jsou útulné a jistě fair trade, školy dobré, rodiče starostliví a vždy připravení řešit všechno v duchu moderních metod, pro potomky se angažovat třeba i invazivním způsobem a relaxovat potom při hodině jógy. To vše s vědomím samozřejmého nároku. Perry má prostě všechno a všechno taky zničí, nemůže jinak – nebo by tomu alespoň rád věřil.

Autoři chytře nevysvětlují jeho motivy, nehledají v jeho jednání jednoduchou kauzalitu, která by vedla k nějaké – třeba traumatické – prapříčině toho všeho. Možná je prostě takový. Jako kdyby v něm něco najednou přeskočilo – něco se mu nelíbí, nějaká maličkost, kterou často interpretuje jako projev nedostatečné ohleduplnosti vůči sobě nebo nedbalosti při údržbě domácí idyly. Jeho hlas ztichne a zledovatí a někdy neskončí jenom u slov. Náznak fyzického útoku, nebo víc než jenom náznak, třeba o hodně, často ale na hranici výrazu vášně, třeba když se Celeste brání, a co začínalo jako bitka, přejde v milování. Protože pro Perryho k sobě mají sex a násilí blízko. Možná si v tom ohledu skutečně nemůže pomoct anebo v sobě tenhle sklon nechal vyrůst, rád ho přiživí. Celeste se takovým „vyjádřením lásky“ může cítit pošpiněná, ale někdy se jí to takhle třeba i líbí, vypráví kamarádkám o svém vášnivém sexuálním životě. Navíc Perry se za svoje excesy často omlouvá a působí v těch chvílích, jako kdyby opravdu cítil lítost, trápí ho, že Celeste ubližuje. Je ochotný jít s ní na párovou terapii a vystupuje během ní vlastně upřímně. Přiznává před manželkou a terapeutkou, jako moc se někdy bojí, že o manželku přijde, a skutečně to zní jako projev lásky a vědomí, že si svou ženu (navzdory vší Perryho povrchní ideálnosti) nezaslouží.

Nebezpečný i trapný čert

Perryho násilí asi je projevem nějak zmutovaného citu, svou ženu miluje, ale jeho láska vypadá takhle. Nemocná potřebou dominance a nedůvěrou ve svou schopnost získat si respekt. Ve všech smyslech toho slova privilegovaný muž se chová trochu jako zoufale namachrovaný kluk z ghetta v nějaké hiphopové „gangsta“ skladbě – jako kdyby neustále propátrával svůj domov, jestli v něm nenajde stopy nedostatečně projevené úcty, a pokud se tak stane, „rázně“ zakročí. Jeho násilnictví se dá považovat za projev nějakého odvěkého pudu, osobní dispozice (Celeste není jedinou jeho obětí, na záletech se Perry chová ještě brutálněji). Je ale i něco velmi současného v té kombinaci nejistoty, potřeby být okolím ujišťován o svých kvalitách a ten respekt, jehož žádoucí podobu si definuje sám, pak mocensky vynucovat. Perry Wright může působit jako odpuzující metastáze tradičně chápaného chlapáctví i jako muž, který si prodloužil dospívání, v duchu je ještě pořád puberťák, zbavený ale všeho toho, co činí bytost dospívajícího zajímavou, snad i krásnou.

Svoje vidění světa dokáže vnutit i manželce, Celeste dlouhou dobu dokáže přesvědčit samu sebe i svoje okolí, že její manželství je vlastně šťastné, i když spolu s Perrym mají svoje problémy. Protestuje, když terapeutka její situaci popisuje výrazně jednoznačnějším způsobem, nechce to slyšet. Vztah Perryho a Celeste je násilný, pro oba v něm ale není jenom to násilí, možná je Celeste taky přidušená jedovatou atmosférou v tom vězení pro čtyři. Probudí ji, až když pochopí, že Perryho chování má zlý vliv i na jejich syny. Perry se dozví, že ho manželka chce opustit, když spolu jedou na kostýmovaný večírek – on za Elvise. Slibuje, že se polepší, že ze sebe vyžene „my fucking demon“. Ochotnicky se bije v prsa, zní to křečovitě a alibisticky – to ne já, to ten démon. Když ale později Celeste hledá, oblečený do černé kůže se proplétá tmou, ve vlasech elvisovskou vlnu, je na něm něco démonického, hadovitého. Jako kdyby to černé, co v sobě nosil a s čím se čas od času a spíš vlažně snažil zápasit, definitivně převzalo kontrolu. Udělalo z něj čerta v maškaře, svůdného a nebezpečného, zároveň zoufale trapného. Jde vstříc špatnému konci, měl by ale aspoň tušit, že fakticky skončil už dávno.