Vzestup populistických hnutí na současném Západě často bývá popisován jako nutná korekce výstřelků intelektuální levice, která v mnoha prostředích získala značný faktický vliv, „globalistických“ ekonomických elit. Promlouvá v nich prý tradiční selský rozum, na scénu se pod jejich praporem vrací elementární soudnost, novodobými sociálními inženýry vykořeňovaná tradice a tak dále. Spíš než odpověď na krizi ale mohou být jen dalším symptomem té krize, jejím pokračováním a prohloubením jinými prostředky. Ne projevem touhy po návratu ke kořenům (ať už by se tím myslelo cokoliv), ale spíš příznakem nepřítomnosti jakýchkoliv kořenů. „Neměli jste rádi náboženskou pravici, uvidíte, jak se vám bude líbit ta postnáboženská,“ vzkázal loni americkým liberálům konzervativní sloupkař The New York Times Ross Douthat. Kampaň Donalda Trumpa, dosavadní podoba jeho prezidentství i záliba, již hvězdy nového populismu nacházejí v nejnovější variantě ruského samoděržaví – okázale, až křečovitě maskulinní, zamilované do představy své síly. Duchovním otcem mnohých dnešních obránců tradičního řádu je spíš než nějaká z velkých postav historie Západu Tyler Durden z Klubu rváčů, prózy Chucka Palahniuka zfilmované Davidem Fincherem.

Ten snímek měl premiéru v roce 1999, komerčně moc neuspěl a po uvedení se stal předmětem značné kontroverze, část kritiky včetně tehdy nejvýznamnějšího amerického recenzenta Rogera Eberta ho odmítla z morálních důvodů jako v podstatě fašistický. Postupem doby ale získal reputaci díla zásadního, pro generaci tehdy mladých diváků snad až iniciačního – podobně jako Matrix, známé sci-fi sourozenců (tehdy bratrů, dnes sester) Wachowských, jež bylo uvedeno ve stejném roce. Ty dva filmy mají společného víc – protagonistu, který do děje vstupuje jako anonymní kolečko v odosobněném korporátním světě, systému, proti němuž se sám postaví a rozmetá ho. Taky určitou pubertálnost. V případě Matrixu se projevuje smrtelnou vážností, vskutku mimořádně topornou mluvou, kombinací mesiášství, samožerství a revoluční ideologie, která nenávist ponechává neartikulovanou, schovanou někde mezi řádky utopického blouznění.

V Klubu rváčů je vyslovená jaksi napřímo, zároveň ale relativizovaná satirou podanou se subtilností přežraného hrocha. Matrix i Klub rváčů každý po svém umetají divákovi cestu k tomu, aby se cítil chytře. Oba také dovedou svého hrdinu k okamžiku, kdy prohlédne velikou iluzi. Neo z Matrixu zjistí, že svět, jak ho zná, je jen počítačově vytvořená záclona, která ukrývá to nejbrutálnější vykořisťování člověka. Anonymní Vypravěč Fincherova Klubu rváčů v poslední chvíli pochopí, že iluzorní je postava jeho velkého mentora Tylera Durdena (ve filmu ho hraje Brad Pitt). Muž, který uťápnutému protagonistovi sděloval velké odpovědi a ukazoval cestu, byl ve skutečnosti jenom projekcí jeho samotného, přesněji hrdinovy potlačené, mlčící části. S mírnou nadsázkou se dá říct, že Matrix i Klub rváčů jsou podobně „revolucionářské“ filmy, oba vyjadřují sen o zničení světa, jak jej známe. V prvním se tak děje ve jménu jakéhosi všeobjímajícího a pseudonábožensky založeného bratrství přesahujícího rasu, gender a nakonec i lidství. Ve druhém jsou nositelem změny atavistické mužské pudy, jakási primární podstata mužství, která potřebuje být zbavena svěrací kazajky soudobé civilizace.

Vypravěč má problémy s nespavostí, která je jen výrazem jeho znechucení životem, v němž střídá kancelářskou nudu a údržbu hnízdečka zařízeného jako z katalogu IKEA. Chodí se uklidňovat na svépomocné skupiny mužů s rakovinou varlat a pak i dalšími, kde vidí pro něj trapně směšnou terapeutickou kulturu v akci. Seznámí se s fatální dívkou Marlou a později s charismatickým Tylerem, zábavným nihilistou, který Vypravěčův život obrátí naruby, systém zevnitř rozvrací (mimo jiné vkládá fotky penisů do filmových pásů se snímky pro děti – výmluvné). Zasvětí ho do světa Klubu rváčů, kde se potajmu scházejí mladí muži, aby sdíleli radost z bitky, vzrušení z toho, když člověk po ráně do obličeje ucítí v ústech chuť vlastní krve nebo když „zničí něco krásného“. Tyler je všechno, čím by si Vypravěč v hloubi duše přál být, je to trochu vysmátý nadčlověk, hrdinovi ukazuje cestu. Vyjde najevo, že podobné rváčské kluby existují po celé zemi a že Tyler má dalekosáhlejší plány. Chce rozjet „projekt Devastace“ (Project Mayhem), ničení v obrovském měřítku, ne jako prostředek, ale jako účel. Chce dosáhnout rozkoše z pohledu na to, jak vybuchuje ten nudný svět. V poslední chvíli Vypravěč pochopí, že si Tylera celou dobu jenom představoval, projekt zničení se ale už rozběhl a svět se hroutí – možná jen v hrdinově nemocné mysli.

Fincherův film balancuje na hraně satiry, Tyler Durden v něm může působit jako karikatura, znepokojující, nikoliv oslavný portrét temné stránky mužství. Je ale zachycen obrazy, které v sobě mají jakousi primitivní a pro někoho přesvědčivou svůdnost, ve světě toho filmu je snadné si vybrat mezi fádní a trapnou realitou a potemněle krásným světem krvácejících tváří a potlučených pěstí, mužného bratrství bitkařů. Chlapíků, kteří se světem nakonec nenechali vykastrovat – kromě mužů s rakovinou varlat je ve filmu i postava zoufalce Boba (Meat Loaf), který přebíral steroidy a kvůli tomu přišel o mužnost. Díky Klubu rváčů ji ale může získat zpátky a stát se jakýmsi mučedníkem. Je to satirický obraz maskulinní revolty, který však nechává otevřené dveře k jeho prvoplánovému přijetí, na diskusních fórech americké tzv. alt-right jsou prý myšlenky fiktivního Tylera Durdena často citovány a kvitovány. Jakousi karikaturu Klubu rváčů (možná tedy karikaturu karikatury) je možné vidět i v nejrůznějších strejcovských domobranách, jež v třeba českých lesích trénují válku civilizací. Může to působit komicky i hrozivě – podobně jako ve Fincherově filmu. Ztracení chlapíci, kteří se cítí být odstrčeni světem, sní o nějakém vlastním „Project Mayhem“, jenž jim dá šanci najít to, oč je – jak se domnívají – svět připravil. Ne dost ukotvení na to, aby mohli být nositeli nějaké tradice, se vyžívají v násilných fantaziích. Spíš než rytíři vyjíždějící k záchraně jsou to bezprizorní jezdci ušmudlané apokalypsy.