Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Písně z města snivců

Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.

10 filmů, které mě rozplakaly

Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají.

Smrt Chrise Cornella a stíny „devadesátek“

Tisíce lidí zvlášť středního věku z mnoha zemí si v půli května vylévaly na sociální sítě svoje smutky – ve dvaapadesáti letech spáchal sebevraždu Chris Cornell, zpěvák masově populárních kapel Soundgarden a Audioslave, jehož hlas ozvučoval divoké „devadesátky“ na obou březích Atlantiku. Už se kácí i v našem lese, daly by se shrnout všechny ty povzdechy.

Britské volby – radši už nic nepředpovídat

Vyslovovat sebejisté předpovědi ve vztahu k politice je poslední dobou značně nemoudré, to, co „komentariát“ má za naprosto nemyslitelné, se totiž nějak podezřele často stane, hodně citovanými příklady jsou výsledek hlasování o brexitu a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, toho Trumpa, jehož kandidaturu po jejím oznámení brala většina profesionálních pozorovatelů jako vtip.

Nevěřte robotům, kteří hrají Wagnera

Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.

Caligula: všechnu moc imaginaci!

Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru.

Dokouříme a jdem aneb Poslední típne

Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.

Od „bad boye“ k autoritě

Možná nejangličtější filmová scéna posledních let je v šest let starém filmu Jeden musí z kola ven (paradoxně ho režíroval Švéd Tomas Alfredson). Přinejmenším to je nejvýraznější ukázka velice anglického understatementu. Dva postarší muži v pršipláštích spolu mlčky vycházejí z nevlídné úřední budovy. Na chodníku se krátce zastaví, jeden na druhého pohlédne. Není to žádný velevýznamný, zadržovanými slzami prosycený pohled, kouknou jeden na druhého prostě, trochu smutně, možná rezignovaně, pak se otočí a jdou každý po svém.

Kázání rozervaného šaška

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.

Od konspirací a umění k vraždám

Konspirační myšlení je dnes velké téma – politologové a mediální analytici se zabývají jeho vzestupem, způsoby, jímž třeba může ovlivnit volby nebo jak jeho „mainstreamizace“ ovlivňuje obsah sdělovacích prostředků. Pro lidi, kteří mu propadli, jsou konspirační teorie předmětem horečného sdílení, výměny „poznatků“. Jeho kritikům jejich výlevy mohou přinášet neutuchající proud legrace. Jenomže konspirační myšlení je vážná věc, nejenom kvůli svým celospolečenským dopadům.

Ze starého mladého mladým starým

Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok.

Práce za to nemůže

Včera měla svátek práce, asi většina lidí k ní mám rozporný vztah, podobně jako já. Často bývá přepjatě oslavovaná i odsuzovaná. „Dělání“ skutečně nemusí zahnat všechny smutky a působit jako univerzální lék. Stejně ale není prapříčinou všeho zla, zdrojem té existenciální malátnosti, přiotrávené nudy, jež se na současném Západě, zdá se, rozmáhá.

Sestup a pád sympatického žvanila

Seriál Volejte Saulovi (Better Call Saul), jehož třetí sezonu nedávno začala uvádět streamovací služba Netflix, asi nikdy nebude patřit mezi díla, v očekávání jejichž rozuzlení si budou miliony napjatých diváků z nervozity ohryzávat nehty. Není to „velká věc“, která by z herců udělala hvězdy a autorům přidala o nulu víc v cifře honoráře. Je to ale nenápadně pohlcující seriál. Jakkoliv často postrádá atributy prvoplánové atraktivnosti, všechny jeho složky – scénář, herectví, obraz – jsou velmi neokázalým způsobem dokonalé.

Když jsou zdvořilí, vem nohy na ramena

Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.

Novější články Starší články