Někdejší člen KSČ někomu předhazuje práci v Občanském fóru
Velké změny někdy nejvýstižněji ilustruje malý detail. Píše se často o tom, že popřevratová éra české politiky, historie skončila, že se otevírají nějaké nové časy.
Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Velké změny někdy nejvýstižněji ilustruje malý detail. Píše se často o tom, že popřevratová éra české politiky, historie skončila, že se otevírají nějaké nové časy.
Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.
Premiér a předseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka to prý má nahnuté, množí se spekulace o jeho odchodu z vedení strany, na středečním grémiu ČSSD se prý povede důkladná debata o stavu strany.
V půli minulého týdne atmosféru v Česku poznamenala zvýšená míra sentimentu – dlouholetí kuřáci se loučili s možností zapálit si v kavárně nebo hospodě. Patřím mezi ně a taky jsem k té sentimentální vlně přispěl. Nekuřák tohle těžko může pochopit, aspoň myslím.
Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají.
Možná to nejhorší, co na adresu amerického prezidenta v posledních dnech zaznělo, byla včera pronesená slova republikánského předsedy Sněmovny reprezentantů Paula Ryana.
Tisíce lidí zvlášť středního věku z mnoha zemí si v půli května vylévaly na sociální sítě svoje smutky – ve dvaapadesáti letech spáchal sebevraždu Chris Cornell, zpěvák masově populárních kapel Soundgarden a Audioslave, jehož hlas ozvučoval divoké „devadesátky“ na obou březích Atlantiku. Už se kácí i v našem lese, daly by se shrnout všechny ty povzdechy.
Vyslovovat sebejisté předpovědi ve vztahu k politice je poslední dobou značně nemoudré, to, co „komentariát“ má za naprosto nemyslitelné, se totiž nějak podezřele často stane, hodně citovanými příklady jsou výsledek hlasování o brexitu a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, toho Trumpa, jehož kandidaturu po jejím oznámení brala většina profesionálních pozorovatelů jako vtip.
Zase se sejdeme za pětadvacet let. Zavražděná Laura Palmerová to ve snu slíbila agentovi FBI Daleu Cooperovi – a teď se to děje. Uplynulo čtvrtstoletí a v televizi zase běží nové díly amerického seriálu Twin Peaks.
V první den platnosti protikuřáckého zákona se dalo na sociálních sítích i jinde najít docela dost „sore winners“, lidí, jimž chybí velkorysost ve vítězství.
Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.
Po útocích, jako byl ten v Manchesteru, přichází čas vyjádření politiků a veřejné piety, všechna ta shromáždění a slova o solidaritě, nasvěcování městských dominant v národních barvách a podobně.
Bylo to setkání s pro mě doposud neznámou podobou zla, děsivou, a taky fascinující, snad i legrační. Spousta dalších chlapců a děvčat, kteří tehdy na přelomu 70. a 80. let s očima navrch hlavy sledovali klasický britský seriál Já, Claudius podle knihy Roberta Gravese, na tom jistě byla podobně. Všichni tam nosili tógy, kuli pikle, jeden druhého vraždili, aby získali moc nebo sex, z nenávisti i z plezíru.
Nejenom mediální cvrkot, který provázel propuštění odsouzeného dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka, už pomalu utichá.
Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.
Možná nejangličtější filmová scéna posledních let je v šest let starém filmu Jeden musí z kola ven (paradoxně ho režíroval Švéd Tomas Alfredson). Přinejmenším to je nejvýraznější ukázka velice anglického understatementu. Dva postarší muži v pršipláštích spolu mlčky vycházejí z nevlídné úřední budovy. Na chodníku se krátce zastaví, jeden na druhého pohlédne. Není to žádný velevýznamný, zadržovanými slzami prosycený pohled, kouknou jeden na druhého prostě, trochu smutně, možná rezignovaně, pak se otočí a jdou každý po svém.
Švédská prokuratura nadále nebude stíhat za znásilnění šéfa WikiLeaks Juliana Assange, který se už pět roků skrývá na ekvádorské ambasádě v Londýně.
Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.
Českým ministrem financí se zřejmě stane Ivan Pilný z hnutí ANO. Jedna fáze politické krize, kterou odstartovala aféra kolem dluhopisů Andreje Babiše, tím skončí.
Newyorský profesor fyziky Alan Sokal před jednadvaceti lety ztratil trpělivost s tím, jak velké nesmysly o předmětu své specializace četl ve specializovaných časopisech humanitních oborů, především v textech stoupenců módních postmoderních teorií.
Deníky Babišova vydavatelství Mafra (jasně, já vím, svěřenecký fond a tak dále a tak podobně) v probíhající politické krizi zatím vystupovaly spíš defenzivně, plamennější obhajobu šéfa ANO nechávaly spíš na externistech.
Redaktor MF Dnes Marek Přibil se stal představitelem jedné z významných vedlejších rolí v politické krizi posledních dní. Ta jeho úloha byla sice rozsahem nevelká, v jiných ohledech ale velmi výživná a Přibil se jí zhostil, když už nic jiného, tak s nasazením.
Konspirační myšlení je dnes velké téma – politologové a mediální analytici se zabývají jeho vzestupem, způsoby, jímž třeba může ovlivnit volby nebo jak jeho „mainstreamizace“ ovlivňuje obsah sdělovacích prostředků. Pro lidi, kteří mu propadli, jsou konspirační teorie předmětem horečného sdílení, výměny „poznatků“. Jeho kritikům jejich výlevy mohou přinášet neutuchající proud legrace. Jenomže konspirační myšlení je vážná věc, nejenom kvůli svým celospolečenským dopadům.
Mocenský tandem Andreje Babiše a Miloše Zemana zatím působí dost rozhrkaně, pánové asi nemají čas nebo chuť svoje vyjádření trochu koordinovat, především ale působí dojmem, že nemají pod kontrolou ani sami sebe.
Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok.
Pan šéfredaktor nadhodil myšlenku, že čtenářstvo by si v dnešním komentáři rádo přečetlo, co se bude dít dál.
Včera měla svátek práce, asi většina lidí k ní mám rozporný vztah, podobně jako já. Často bývá přepjatě oslavovaná i odsuzovaná. „Dělání“ skutečně nemusí zahnat všechny smutky a působit jako univerzální lék. Stejně ale není prapříčinou všeho zla, zdrojem té existenciální malátnosti, přiotrávené nudy, jež se na současném Západě, zdá se, rozmáhá.
Seriál Volejte Saulovi (Better Call Saul), jehož třetí sezonu nedávno začala uvádět streamovací služba Netflix, asi nikdy nebude patřit mezi díla, v očekávání jejichž rozuzlení si budou miliony napjatých diváků z nervozity ohryzávat nehty. Není to „velká věc“, která by z herců udělala hvězdy a autorům přidala o nulu víc v cifře honoráře. Je to ale nenápadně pohlcující seriál. Jakkoliv často postrádá atributy prvoplánové atraktivnosti, všechny jeho složky – scénář, herectví, obraz – jsou velmi neokázalým způsobem dokonalé.
Rada ČT zvolila na dalších šest let šéfem veřejnoprávní televize dosavadního ředitele Petra Dvořáka. Projednou si komentátor může dovolit konstatování, že je něco v pořádku.
Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.