Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok. V jeho hlase zní nejenom všechen ten prožitý čas, ale i poznání, jež přinesl, tíže osudu i krvavě vybojovaný, a proto důvěryhodný záblesk naděje, otevřenost blížícímu se konci a třeba i tomu, co přijde po něm, tomu odpovídající stoický nadhled nad uběhnuvším životem, z nějž do těch písní proniká jen to skutečně podstatné. Taková síla zní z posledních alb Johnnyho Cashe či Leonarda Cohena, Willieho Nelsona, asi k ní spěje i Nick Cave a další.

Co si ale má počít zpěvák, který zněl už v necelých třiceti jako životem udolaný stařec, sežehlý žárem slunce v Údolí smrti? Dál to jenom prohlubovat, nebo v horším případě opakovat, na to je život příliš dlouhý. Mark Lanegan je pro okruh svých oddaných fanoušků už skoro třicet let ikonou – velký americký osamělý muž s velkým americkým hlasem. Do širšího povědomí se dostal na začátku 90. let jako zpěvák skupiny Screaming Trees, kapely, která „to“ skoro dokázala. Zněla dobře a v Laneganovi měla skutečně charismatického frontmana, jenomže právě on ji také potopil – i v těch celkově divokých devadesátkách patřil mezi ty největší divochy, vydobyl si pověst skutečně mimořádného zpustlíka. Jistě dal vzniknout mnoha zábavným či děsivým historkám, na nějakou systematičtější práci to ale nebylo. Naštěstí ovšem nedopadl jako jeho blízký přítel a společník na drogových tripech Kurt Cobain, zanechal sebedestrukce, zbavil se závislostí. Už souběžně s alby svojí kapely začal vydávat sólové desky. Zvukově úsporné, s jednoduchou instrumentací, plné písní v maximálně středním tempu, napojených na americkou „psaneckou“ tradici a taky neochvějně chmurných, jejich protagonistům jako kdyby permanentně kroužili nad hlavou supi, Laneganův hlas, hluboký a sugestivní, tepe v něm emoce přikrytá vrstvou smutné rezignace a vyprahlosti. „Jednu jeho míň povedenou písničku bych vyměnil za většinu svých takzvaných přátel,“ napsal jednou Laneganův vrstevník, Mark Arm z populárních Mudhoney.

Mark Lanegan nebyl nikdy široce populární, kolegové hudebníci o něm ale věděli a vědí dobře, hostoval na nahrávkách kdekoho – od Mobyho po tři společná alba s křehkou britskou zpěvačkou Isobel Campbellovou. Stala se z něj samozřejmá volba, když někdo potřeboval dodat svojí skladbě osudovou závažnost. Jako kdyby byl už jednou provždy typově zařazený – a ten svůj typ Lanegan představoval skvěle. Je ale docela pochopitelné a asi i prozíravé, že se na posledních třech sólových albech pokusil z té svojí jistě vyhovující a krásné, ale přece jenom škatulky trochu vymanit. Ve spolupráci s druhými je pořád typickým Laneganem, sám za sebe však zkouší něco trochu jiného. Jeho čerstvá deska Gargoyle je dosavadním vrcholem toho snažení.

Podobně jako na předcházejících dvou Laneganových albech se na jeho zvuku výrazně podílel producent a instrumentalista Alan Johannes, tentokrát se k němu přidal britský kytarista a spoluautor většiny písní Rob Marshall. Vzniklo na Laneganovy poměry zvukově nezvykle bohaté album, spíš než strohou pouštní „amerikánštinu“ připomíná zvuk britských kapel z přelomu 80. a 90. let (přesně ten sound, který už pár roků docela frčí). Přímočarý elektronický rytmus obalený vrstvami kláves a kytar, v něčem připomínající třeba Echo & the Bunnymen nebo – jako ve skvělém singlu Nocturne – nějaké trochu modernější Joy Division. Garoyle je z Laneganových nejpestřejších alb, nejenom zvukově, ale i náladou. Beehive zní – navzdory textu, který evokuje závislost – až euforicky. Emperor připomíná nějakou odlehčenější verzi Popova Passengera, paradoxně k těm méně výrazný číslům na desce patří ty pomalé písně – tradiční Laneganova silná stránka. Výjimkou je hypnotická Sister, jež pro zpěváka typickou melodii obaluje syntetickým pulzem. A nakonec hezky pojmenovaná Old Swan, rozmáchlý a extatický kus, možná trochu upomínající U2 v časech Joshua Tree, jen jaksi dospělé.

Po většinu svojí kariéry zněl Mark Lanegan jako starší člověk, než jaký skutečně byl. Teď, pár let po padesátce, jsou jeho písně i projev naopak mladistvější, než by odpovídalo jeho věku. Jasně, nepřehání to, pořád je to mistr epické chmury. Ale i tak je to docela osvěžující.

Mark Langan Band: Gargoyle (2017)
Heavenly Records