Nostalgické rozloučení se s poslední cigaretou v hospodě

Dina Vierny a hledání ztracené písně

Nostalgické rozloučení se s poslední cigaretou v hospodě
Dina Vierny a hledání ztracené písně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V půli minulého týdne atmosféru v Česku poznamenala zvýšená míra sentimentu – dlouholetí kuřáci se loučili s možností zapálit si v kavárně nebo hospodě. Patřím mezi ně a taky jsem k té sentimentální vlně přispěl. Nekuřák tohle těžko může pochopit, aspoň myslím. Ale ten zákaz pro jím zasaženého člověka nemusí znamenat jenom jakousi organizační změnu způsobu, jímž uskutečňuje svůj zlozvyk. Působí jako proměna světa, jeho odpoetizování, zploštění, další pokrok při jeho zvěcnění, v něčem snad praktickém, ale taky bezduchém.

Ztratí se z něj začouzená putyka či kavárna, důležité místo, kde dým mohl sloužit jako kouřová clona, za niž se jeden schoval se svými myšlenkami, nebo naopak jako tmel nějaké pospolitosti. Jako přirozená protiváha prozaicky a prakticky běžícího světa, soustředěného na dosažení nějakého výsledku a udržování se fit a zdravý, s nějakou jinou hierarchií hodnot a jiným plynutím času, v němž to, co venku mohlo působit jako životní prohra, se uvnitř stalo součástí nějaké, ehm, kosmické harmonie, nebo jak to říct. Kouření popírá hygieničnost, praktičnost, účelnost – a právě v tom je jeho hodnota.

Vztah kuřáka a cigarety je v něčem taky praktický – je to prostředek chvilkového uspokojení nějaké závislosti. Ale kouření má též nějakou komunální, možná i rituální podobu, je to i forma intimity. Každý kuřák, hodný toho označení, má všelijaké ty svoje památné cigarety, významné body na dráze nikotinistově. V kouření tehdy ucítil závan svobody nebo možná jen její iluze, pro spousty lidí ale to spojení tabáku a volnosti bylo reálné, cigareta byla snem vězněných, antitezí znevolňujícího mechanismu moci.

Je hodně písní o cigaretách a kouření, jednou z nejsilnějších pro mě byla tklivá ruská balada Vajgl. Utkvěla mi asi i proto, že jsem ji slyšel jenom jednou, na nějakém večírku hluboko v časech komunismu, z poškrábaného elpíčka, jež komusi přivezli z Francie. Umělkyně jménem Dina Vierny na něm za doprovodu kytary zpívala písně z gulagů. Vajgl na tom albu byl poslední skladba, docela epická, na jedenáct slok, v něčem suše popisných, v něčem dost sarkastických, samozřejmě hodně bolavých. Vězeň při přesunu peklem Kolymy zahlédne nedopalek, na kterém je ještě vidět otisk rtěnky. Vyběhne z kolony, aby ho získal, stráže na něj pustí psy. Spoluvězni na něj mají políčeno, chtějí ho o ten poklad připravit, chudák ho nakonec prohraje v kartách, truchlí po něm, skončí bosý na samotce, trpce myslí na svět venku. Na duši dospívajícího kluka z těch tónů dýchla nezměrnost a mráz v srdci temnoty režimu, který nesnášel, i když ho znal jenom v té už velice „light“ podobě.

Uplynulo pár desetiletí, a život toho někdejšího kluka vstoupil do té sentimentální fáze, v níž tolik roste význam vzpomínek, tak si zavzpomínal. Na tu písničku, praskání vinylu, obal té desky a sytý hlas ženy, která ty tklivé vězeňské kusy zpívala. A najednou se hodil propojený svět, ta pitomostmi zanesená informační dálnice. Protože se dá použít nejenom k tomu, aby se jeden utvrdil v představách o hlouposti druhých nebo se – nesmrtelnými slovy Homera Simpsona – dozvěděl, co si milion pošuků myslí o Star Treku. Někde mezi všemi těmi jedničkami a nulami totiž ta písnička byla, snadno dohledatelná, byl tam ten hlas, kytara, smutný „zek“, který nakonec přišel o toho rtěnkou poznačeného špačka.

Dina Vierny, múza francouzských umělců i mládí Ondřeje Štindla - FOTO: archiv

Taky se tam dá najít příběh ženy, která písničku o vajglu ve Francii nazpívala. Musela to být mimořádná bytost, ta Dina Vierny. Nezažila gulag ani poměry v Sovětském svazu. Narodila se v roce 1919 v židovské rodině v Kišiněvě, ještě jako dítě se s rodiči dostala do Paříže. V patnácti ji otec představil známému sochaři Aristidemu Maillolovi a ona se stala jeho modelkou, asi i něčím víc – vzletným jazykem exaltovaného čtiva se tomu říká „múza“. Umělci bylo třiasedmdesát, když se potkali, Dině Vierny se nejdřív do stání modelem nechtělo, pomýšlela na studia přírodních věd, ale Maillol prý platil dobře, získal si ji i svou vtipností. Byl z toho desetiletý intenzivní a platonický vztah. Maillol podle Diny, která kvůli svému drobnějšímu vzrůstu a kypré postavě nebyla typickou modelkou, vytvořil řadu soch v nadživotní velikosti. Nejprve „oblečených“, pak aktů – Dina v pozdějších rozhovorech tvrdila, že mu to musela navrhnout sama, věděla prý, že si nedovolí požádat ji, aby se svlékla. Ta díla jsou ale taky velmi evokativní, tenze platonického soužití starce a mladé dívky je v nich velmi silně znát.

Po okupaci Francie žili s Maillolem na jihu země, Dina se tam bez jeho vědomí zapojila do odboje, převáděla uprchlíky přes Pyreneje do neutrálního Španělska. Byla také zatčená (cestou na oběd s Picassem), několik měsíců prožila ve vězení, podařilo se jí ale přesvědčit vyšetřovatele gestapa o tom, že není žádná Mata Hari, jak se domnívali. Spoluvězňům tam zpívala, někdy i těm, kteří šli na popravu. V roce 1944 Maillol zahynul při autonehodě na horské silnici, svoje práce odkázal Dině, stála modelem ještě Bonnardovi a Matisseovi, stala se z ní taky bohatá dědička a popularizátorka partnerova odkazu. Koncem 50. let navštívila SSSR, ještě tehdy trvala chruščovovská obleva. V uměleckých kruzích narazila na lidi, kteří zažili gulag, naučila se od nich vězeňské písně, které později vydala ve Francii, taky pomáhala prosadit na Západě neoficiální ruské umělce, třeba Ilju Kabakova.

Ten anonymní kuřák, který někde na Kolymě básnil o nedokouřeném nedopalku, v němž snad ještě zbývalo pár prásků a nesl stopu doteku ženy, se asi nedozvěděl, že jeho píseň nahrála umělkyně tak prominentní. Dina Vierny ale možná byla tou nejpříhodnější interpretkou jeho slov. Žena s příběhem jako ze starého černobílého filmu, v němž může všechno působit „větší než život“, city, krajina i lidská dramata. I ta cigareta. Známý český novinář Jaroslav Spurný na webu Respektu vítal zákaz kouření s tím, že je to projev ohleduplnosti v „divokém a nebezpečném světě“, projev kázně, která je podle něj výrazem sebevědomí. Ano, svět, kde se nekouří v hospodách, bude trošičku méně divoký a nebezpečný, trošičku víc ukázněný. Z toho nutně vyplývá, že i míň krásný.

12. června 2017