Hlavně se nehněvat?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Po útocích, jako byl ten v Manchesteru, přichází čas vyjádření politiků a veřejné piety, všechna ta shromáždění a slova o solidaritě, nasvěcování městských dominant v národních barvách a podobně. Může to všechno působit trochu plytce a snadno se do toho strefuje, stereotypnost těch všeobjímajících a uklidňujících vět může vyniknout s tím, jak se útoky jako ten v Manchesteru, bohužel, stávají častějšími. Jak jinak by to ale mělo být? Společnost současného Západu (včetně Česka) nemá pro podobné chvíle jazyk, rituál, který by byl skutečně společný a měl by také společně vnímanou váhu.
O dnešní společnosti se často říká, že je terapeutická, a chvíle jako tahle se to zdají potvrzovat. V něčem připomínají terapeutické sezení, formuluje se v něm trauma, je překonáno a pak se všichni „pohneme dál“. Ten nedostatek společného jazyka zároveň vede k tomu, že se vše drží v rámci nejvyššího společného jmenovatele, který ale nemusí být zrovna vysoký.
Po útocích v Manchesteru se hodně sdílel záznam ze shromáždění v napadeném městě, jedna z účastnic začala po minutě ticha zpívat písničku Don't Look Back in Anger od místních Oasis, další lidé se přidali. Ten moment měl sílu, protože se v něm projevila nějaká reálná místní tradice – dědictví druhdy slavné manchesterské hudební scény. A taky byla naplněna potřeba na shromážděních dělat něco společně, něco víc než třeba jenom poslouchat a tleskat. A písní, které by si lidé byli schopni všichni spolu zazpívat, moc není. Volba té skladby byla docela příznačná, souznějící s tím hlavním poselstvím podobných chvil – Neohlížej se v hněvu, chovej se jako vždycky, protože jinak by teroristé vyhráli.
Asi v tom je nějaká praktická logika, kdyby se po útocích, jako byl ten v Manchesteru, ulice zaplnily rozhněvanými občany, odhodlanými třeba i ten hněv nějak prakticky projevit, nepomohlo by to ničemu. Spíš uškodilo. Ta představa, že už jenom tím, že lidé budou dělat to samé, co vždycky, bude dosaženo významného a nejenom morálního vítězství, je ale až příliš konejšivá. Jako kdyby v ní zaznívala touha, že všechno to zlé a hrozivé přestane existovat, budeme-li se tvářit, že ho nevidíme. A že lpění na každodenní rutinně z nás udělá hrdiny a nějakým způsobem odkouzlí možnost, že jednou by po nás situace mohla žádat něco víc.