Vyslovovat sebejisté předpovědi ve vztahu k politice je poslední dobou značně nemoudré, to, co „komentariát“ má za naprosto nemyslitelné, se totiž nějak podezřele často stane, hodně citovanými příklady jsou výsledek hlasování o brexitu a zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, toho Trumpa, jehož kandidaturu po jejím oznámení brala většina profesionálních pozorovatelů jako vtip. Někteří lidé jsou ale nepoučitelní – například já.

Když britská premiérka Theresa Mayová vyhlásila na tento čtvrtek volby, měl jsem spolu s mnoha dalšími jejich výsledek za dopředu daný – labouristé pod vedením Jeremyho Corbyna utrpí zdrcující porážku, otázka je jenom, jestli bude mít dimenze vskutku historické. Uplynulo pár týdnů a situace se podle průzkumů výrazně změnila, labouristé stahují náskok toryů, podle některých šetření by volby mohly dokonce dopadnout „plichtou“.

Jistě si za to můžou konzervativci sami, jejich návrh „daně z demence“ byl vskutku příkladně asociální a necitlivý, způsob, jakým se z něj Mayová pak vykrucovala, zas docela trapný. Souboj mezi Mayovou a Corbynem také začal připomínat střet mezi Trumpem a Hillary Clintonovou. Na jedné straně chladně působící žena, která má sklon říkal banální fráze, je pevnou součástí establishmentu. A proti ní outsider, sice dlouholetý poslanec, ale bez velkého vlivu, považovaný za představitele politické krajnosti, podobně jako Trump projevující, řekněme, nadstandardní empatii, když přijde řeč na ruské zájmy.

Americký prezident i šéf labouristů by ale tím srovnáním byli asi uraženi, snad i právem, představují politiku v mnoha ohledech opačnou. Jenomže reálný obsah politiky, která je v Corbynově případě výrazně levicová, navíc často jaksi retro, nemusí hrát ve voličském rozhodování zas až takovou roli, úspěchu strany či politika může jeho nepřítomnost třeba i pomoci. V předvolební Británii navíc mohlo hrát roli i to, že drtivé vítězství konzervativců bylo považováno za tak jisté – vládní strana se chovala, jako kdyby už o nic nešlo, a voliči mohli projevit náklonnost vůči outsiderovi právě proto, že je outsider, na nějž by si už nikdo nevsadil. 

Bylo by to skutečně paradoxní, kdyby si po posledních útocích Britové zvolili do čela vlády muže, který smrt Usámy bin Ládina označil za tragédii, ještě před dvěma roky protestoval proti snaze vlády postihovat navrátivší se džihádisty ze Sýrie a jeho postoj k teroristům z IRA byl na britské poměry dost vstřícný. Tak paradoxní, že bych si to v časech, kdy se svět choval předvídatelněji, troufl označit za nemožné. Ale teď už jsem poučenější, a radši proto nic předpovídat nebudu.